Na to, že naše Slunce je ohromná koule rozžhaveného plynu, v jejímž středu zuří termojaderná fúze úžasných rozměrů, je vlastně docela poklidné. Takový běžný žlutý trpaslík středního věku. To ale neznamená, že by Slunce bylo naprosto stabilní a neměnné. Ve skutečnosti neustále dochází ke změnám sluneční aktivity, které jsou podle všeho velice komplikované a mají cyklické i nepravidelné prvky. Nejznámější je jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn nebo též Schwabeův sluneční cyklus. Na tento cyklus přesně sedí dvaadvacetiletý Haleův cyklus magnetického pole Slunce, které se vždy za 11 let přepóluje a za dalších 11 let se zase přepóluje zpátky. To ale zdaleka není vše. Vědci předpokládají existenci řady dalších cyklů sluneční aktivity: 70 až 100letý Gleissbergův cyklus, 210letý Suessův či de Vriesův cyklus, 2 300letý halštatský cyklus a také 6 000letý cyklus Xapsose a Burkeho. Sluneční aktivita nás očividně velmi dráždí. Koho by nelákalo vědět, co se děje s mateřskou hvězdou? Také je jasné, že Slunce ovlivňuje klima, i když se neustále dohadujeme, jakým způsobem a jak moc.
Bude to asi znít už opravdu trapně, ale nikdo zatím neví, co přesně změny aktivity Slunce způsobuje. Podle některých by sluneční aktivita mohla souviset se slapovými silami vyvolanými gravitací obíhajících plynných obrů Sluneční soustavy, především Jupiteru a Saturnu. Další možností jsou třeba projevy vnitřní dynamiky Slunce, například působení torzních, čili kroutivých oscilací vyvolaných rotací sluneční hmoty. Průzkum okolních hvězd naznačuje, že Slunce asi nebude se svojí aktivitou nijak výjimečné. Už jsme objevili řadu hvězd s hvězdnými skvrnami, někdy mnohonásobně většími, než jaké vídáme na Slunci. Vše nasvědčuje tomu, že různým typům hvězd je vlastní různá aktivita, záleží například na tom, jestli mají hvězdné partnery či nikoliv. Sluneční aktivitu teď bedlivě sleduje vesmírná observatoř SOHO (SOlar and Heliospheric Observatory), která odstartovala v roce 1995. Jak už to ale v podobných případech bývá, družicová data pokrývají zatím jen směšně krátký časový úsek a o delších cyklech z nich nic rozumného nevydolujeme.
Se Sluncem se teď každopádně děje něco, co jsme v moderní době ještě nezažili. Podle britského fyzika Michaela Lockwooda z Univerzity v Readingu sluneční aktivita právě padá volným pádem, neuvěřitelně rychle. Je to až strašidelné, takto rychle prý sluneční aktivita neklesala posledních 9 300 let. Lockwood a jeho spolupracovníci před dvěma lety odhadovali, že s desetiprocentní pravděpodobností přichází Velké minimum sluneční aktivity, srovnatelné se slavným Maunderovým minimem. To se odehrálo mezi lety 1645 až 1715 a bylo nejdrsnějším chladným obdobím Malé doby ledové. Na Slunci v té době nebyly prakticky žádné skvrny a nebyly k vidění polární záře.
Podle dat založených na obsahu radioaktivního uhlíku C14, který v pozemské atmosféře vytvářejí paprsky kosmického záření, se za posledních 10 tisíc let, tedy zhruba od konce nejmladší doby ledové, odehrálo celkem 24 takových Velkých minim sluneční aktivity. Intenzita sluneční aktivity jak známo ovlivňuje množství přicházejícího kosmického záření. Méně aktivní Slunce znamená více kosmického záření a tím pádem i více uhlíku C14. Jak je vidět, Velká minima se prostě občas objeví, tak proč by k tomu nemohlo dojít právě teď?
Mike Lockwood v těchto dnech zvýšil svůj odhad pravděpodobnosti příchodu Velkého minima z 10 na 25 procent. Tady už pomalu přestává legrace. Můžeme se těšit na novou Malou dobu ledovou? Tu poslední lidstvo přežilo, byly to ale těžké, v mnoha ohledech přímo hnusné časy. Podle Lockwooda i dalších odborníků naštěstí nejspíš nemusíme. Vše nasvědčuje tomu, že se globální oteplování zhostí poněkud nečekané role a zachrání mnohé výdobytky moderní civilizace, včetně nespočtu lidských životů. Míra utrpení nejspíš nebude taková, jaká by byla na planetě bez pořádně průmyslové civilizace. Lidská produkce skleníkových plynů teď totiž pracuje proti slábnoucímu slunečnímu cyklu a tlumí jeho zhoubné následky. Přinejmenším v to teď můžeme doufat, naše možnosti měnit globální klima planetárním inženýrstvím jsou zatím bohužel jen zcela nepatrné. Postavíme pomníky oxidu uhličitému?
Přesto, pokud Velké minimum doopravdy přijde, nevyvázneme z toho úplně lacino. Můžeme se těšit na brutálně studené a sněhové zimy, další oslabení tryskového proudění (jet stream) v atmosféře a ještě větší klimatické extrémy na mnoha místech planety, od spalujícího horka až po dramatické záplavy. Možná desítky let klimatické zběsilosti. Sledujte Slunce a počítejte skvrny!
Literatura
NewScientist 1. 11. 2013, Wikipedia (Solar cycle, Solar minimum).
Diskuze:
Slnko v pohode?
Milan Závodný,2013-11-16 19:58:38
Za posledných 5-7r. som odhadom x-krát čítal, ako slnko napriek všetkým výkyvom je v podstate úplne v normále. 11 ročný cyklus sa síce omeškal, ale už je všetko ok. A tu zrazu bum! Hrozí nám Maunderovo minimum. Mám pocit, že konzervatizmus vedcov /neochota vzdať sa svojho názoru/ je najväčšia z profesii. Keď už raz tvrdím, že cez deň je tma a v noci svetlo, nikto mi to nevyvraví!
Vlastne ešte niečo:
Milan Závodný,2013-11-16 20:09:59
Ľudská produkcia skleníkových plynov vraj pracuje v prospech zvyšovania globálnej teploty - vraj! Píše to autor článku. Je to pravda? Pokiaľ viem, existujú stohy opačných tvrdení. Nepracuje! Jasne, že nie. Človek nemá na klímu žiadny vplyv, preto nás skleníkové plyny rozhodne nezachránia. Vôbec nepomôže, že si celá západná civilizácia kúri v barákoch naftou, kúria naftou v elektrárňach, aby poháňali klimatizácie, jazdia v autách ako zmenšená tatra, zásadne ale benzínový motor, jeden kovboj za volantom a klíma na plné pecky! V nádrži vír. My prečo nejazdíme na trabantoch či roburoch, aj to boli podobné žrúty, tak nech sme bližšie k nášmu vzoru, veď treba produkovať skleníkové plyny, aby sme prežili to minimum. Hurá do nemoty!!!
Oběžná doba Jupiteru...
Stanislav Raška,2013-11-07 08:33:55
Oběžná doba Jupiteru je ale 11,8 let, tedy podobná jako 11-letá perioda sluneční aktivity.Tohle je snad nápadné, ne?
S těmi plynnými obry to není tak jednoduché:
Jan Šimůnek,2013-11-06 10:01:27
Tahle tabulka:
Merkur 0.0280
Venuše 0.1460
Země 0.0859
Mars 0.0042
Jupiter 1.0000
Saturn 0.0895
Uran 0.0035
Neptun 0.0016
Ukazuje síly, působící jednotlivými planetami na střed Slunce, vyjádřené jako zlomek síly, kterou na Slunce působí Jupiter. Z tabulky plyne, že Země působí na Slunce prakticky stejnou silou jako Saturn a Venuše dokonce větší. To klesání gravitace se čtvercem vzdálenosti je prostě prevít!
Dokonce by bylo dobré vzít v potaz i fakt, že procentuální rozdíl v působení gravitace na přivrácený a odvrácený bod povrchu Slunce bude hrát docela zásadní roli, a ten bude u Země a Venuše větší.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
