Zvětšit obrázek

Pro jikry gavúnků je každý karas hrozbou, i ten okrasný. (Kredit: Benson Kua)

Gavúnci Doboulayovi jsou sladkovodní rybky a v přírodě obývají pomalu tekoucí řeky a jezera. Jsou ale také  oblíbenými akvarijními rybkami protože když je dáte pohromadě alespoň v šesti kusech, vytváří působivé hejnové kreace. Patří do čeledi duhovkovitých a tak je v akvaristice najdete spíš pod nálepkou „duháči“ a nebo pod anglickým Rainbowfish.

 
Zajímavou akvarijní rybkou jsou i karasi stříbřití (Carassius auratus).  Ti jsou z čeledi kaprovití a soudě podle záznamů z čínského paláce, jsou zřejmě nejdéle chovanou okrasnou rybičkou. I proto dnes existuje v mnoha barevných i tvarových mutacích a je v domácnostech po celém světě. Jde o nenáročnou rybku a v divoké formě ji můžeme mnohde vylovit  i z našich rybníků.

Zvětšit obrázek

Rodiče gavůnků umí dát do vínku svým ratolestem obezřetnost na některé pachy. Reagují nejen na hrozbu otevřenou tlamulou, ale i na pouhou "vůni" predátora. Reakce se spouští u embryí pouhé čtyři dny po oplození. (Kredit: ­ Eileen Kortright, Roan Art)

Oba druhy nejsou jen častými hosty dětských pokojíků, ale pro své časté množení jsou i oblíbenými laboratorními zvířátky. Pokud by Vás ratolesti přesvědčili na chov obou druhů současně, časem by vám řady gavúnků začaly řídnout. Karasi, někdy nazývaní sluneční rybky, přerostou a začnou být pro menší gavúnky nebezpeční. Není divu, že si proto jejich oběti vypěstovaly na svého predátora „čich“.  Přišel na to kolektiv australských etologů pod vedením profesora Culum Browna z Macquarie University, který oba druhy ryb sledoval. Výsledky jejich pozorování včera zveřejnil australský odborný časopis The Conversation
Dokazují totiž překvapivou věc, že totiž již embrya vnímají čichové podněty, dokáží je rozlišit a že umí posoudit hrozbu ze strany dravců.

Zvětšit obrázek

Čtyřdenní embryo gavúnka Doboulayova. Výrazně pigmentované skvrny jsou oči. Ocas se stáčí kolem přední části hlavy. (Kredit: Macquarie University)

Přišli na to jednoduchým pokusem.  Vzali z akvária oplodněné jikry s vyvíjejícími se zárodky, dali je na Petriho misky naplněné vodou a pak do ní přidávali různé páchnoucí látky. Jako vůně dravce jim posloužila stejná voda, jen odebraná z akvária v němž se proháněli gavúnčí úhlavní nepřátelé - karásci.  
Když pak v mikroskopu sledovali ještě nevykulený rybí plůdek, ukázalo se, že na rozdíl od jiných smradů, ten predátoří, soudě podle srdeční frekvence, jim dělá pořádné „bobky“.  Rybí srdíčka totiž bijí jako o závod a snaží se poskytnout svalům a mozku co největší přísun kyslíku.

Fyziologické procesy navozené stresem a kaskáda reakcí spouštějící chování, známé jako „bojuj nebo uteč“, jsou známy již dlouho. Na přítomnost predátora reaguje většina zvířat stejně. Spouštějícím signálem může být pohyb, tvar těla, zvuk, či pach. Cokoliv z toho může přepnout chod důležitých orgánů z modu „eko“ do „max“.  Pak se přestává hledět na to, co to stojí a mobilizují se dostupné energetické rezervy. Zkrátka vše,  co by se v případě splnění zlé předtuchy, mohlo hodit.  A že se rybám rozpoznat pach nebezpečného žrouta hodí, je pochopitelné. Podle  australských etologů k reakci emrya dochází proto, že pach z vody snadno přechází přes vaječné obaly (stěnu jikry) a dostává se až k rybímu „nosu“. Ten je i v tak útlém věku (několika málo dnů!), natolik vyvinutý a také dostatečně propojen s mozkem, že celý systém reaguje na co byl  naprogramován.  Skutečnost, že se „stresují“ již čtyřdenní embrya, je dostatečným důkazem, že se jedná o záležitost vrozenou. Jen to evoluce tentokrát kapánek přepískla a tak organismus reaguje podle vtištěného schematu i v době, kdy chudák nemá kam utéci a kdy mu to, kvůli plýtvání drahocennou energií, je spíše ku škodě. Ale možná že v nepříznivé době je menší zlo urychlit metabolismus a dospívání i za cenu rychlého vyčerpání zásob, vyprodukování nedostatečně vyvinutého jedince se všemi zdravotními problémy, které vysoké hladiny stresových hormonů na tělesné i duševní schránce páchají, se vyplácí. Přínosem ale jistě je, že čerstvě vykulená rybka už má jasno, jak se pak má karasovi, tváří v tvář zachovat. Zajímavé bude nyní zjistit, čím a jak přenos tohoto adaptivního chování  rybí rodiče u potomstva zajišťují. V úvahu připadají dva mechanismy, genetický a epigenetický. Doufejme, že půjde o ten druhý zůsob. Pak by totiž bylo mnohem snazší uplatnit poznatek v praxi. Umět například vnutit potřebné vzory chování rybám při jejich střetu s invazními druhy s předstihem, by nemuselo být hloupé.      

Literatura:
The Conversation, http://theconversation.com/the-nose-knows-rainbowfish-embryos-sniff-out-predators-19230