Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.
Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.
Slovo Euthanasie pochází z řečtiny a je spojením „eu“, což znamená dobrý a „thanatos“, což je výraz pro smrt. Dobrou smrt starověká společnost hojně využívala. Neduživé děti, které by neunesly spartskou výchovu, končily v Táygetském pohoří. I pro ty starší, kteří se rozhodli sejít ze světa vlastní rukou, měla společnost řešení. V Aténách dokonce existoval státní úředník, kterému by se dnes říkalo „správce jedu“. Posuzoval žádosti a rozhodoval komu drogu vydá a komu ne.
Dnes je společnost v názorech na euthanasii mnohem více polarizovaná, než tomu bylo za dob starověku, před rozmachem křesťanství. Hodně se na jejím vnímání podepsalo její ideologické zneužití na duševně nemocných a posléze i k selekci méněcenných ras.
Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami.
Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).
Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé. Snaha dopřát nevyléčitelně nemocným v poslední fázi jejich života právo na důstojnější smrt je stále silnější. Velkou podporu mají ve Velké Británii její zastánci v Raymondu Tallise, profesoru geriatrie a v organizaci nazvané Healthcare Professionals for Assisted Dying. Samozřejmě, že celý spor, tak jako i tento článek, je pouze o aktivní euthanasii o níž pacient při plném vědomí zažádá, lékař posuzuje jeho zdravotní stav a není-li ve svém rozhodnutí osamocen a v úvahu se musí brát psychologické rozpoložení a je-li nějaká perspektiva zlepšení útrap nemocného.
Do diskuse se zapojil i britský astrofyzik a matematik Stephen Hawking: "Myslím, že ti, kteří mají nevyléčitelnou smrtelnou chorobu a moc trpí, právo pro ukončení života by měli mít. A ti, kteří jim v tom pomáhají, by neměli být stíháni. Musí se ale zajistit, že dotyčná osoba ukončit svůj život nezvratně chce, že ji k tomu nikdo nenutil, nebo to někdo neudělal bez jejího vědomí a souhlasu."
Zásadně odmítavé stanovisko k eutanasii mají křesťané. Jednak proto, že v Desateru je přikázání „nezabiješ“. Jeho teologický výklad se eutanásie dotýká a pokud by křesťan někoho o takovou službu požádal, vzdal by se tím své víry. Druhým argumentem je přesvědčení, že jen Bůh má možnost dělat zázraky, darovat a brát život a člověku nic z toho nepřísluší. Povyšoval by se tím nad Boha. Nejednotnost panuje ale i na půdě lékařské. Vlivná společnosti BMA (British Medical Association) podporu nějkému novému legislativnímu přístupu k euthanasii, zatím nepodpořila.
Asi by bylo naivní se domnívat, že se v názoru na eutanázii všichni shodneme a nebo že tak učiní lékaři či politici. Dá se ale předpokládat, že zvláště ateisté své právo na eutanazii v případech, kdy se paliativní léčba stane jen bezúčelným protahováním nesnesitelného utrpení, budou vyžadovat. A že států, kde se bude legislativa v tomto směru měnit, bude přibývat. A že se tak bude dít formou, která by na nikoho z přítomných nepřenášela břemeno asistence sebevraždy. V Česku by ale osoba něčemu takovému napomáhající, měla zatím na krku paragraf 219, neboť by se dopustila naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy.
Literatura: Lancet, Reported Dutch euthanasia cases rise, Medical Press
Diskuze:
