To nejzajímavější na léčbě protilátkami je to, že mohou být vysoce selektivní. Mohou být mnohem více specificky zaměřené, než jak je možné dosáhnout u malých molekul klasických léků, které pronikají  do buněk. Protilátky, na rozdíl od většiny klasických léků, nejsou toxické a tak by měly mít také menší vedlejší nežádoucí účinky. Protilátky ale mají také nevýhodu, tou je, že nejsou schopny bez úhony přestát kyselé prostředí v žaludku a že tedy musí být aplikovány injekčně.

Léčba využívající aplikaci klasicky připravených protilátek je již známa delší dobu.  Více než deset přípravků je již pro takovou léčbu u lidí schváleno. Zatím ale všechny tyto přípravky (stejně jako je tomu u přirozených protilátek vyskytujících se v našich tělech), jsou namířeny proti molekulám na povrchu buněk, nebo proti virusům, které se z buněk uvolňují. Některé z protilátek, které byly dosud připraveny, mohly sice dopravit další substance do nitra buněk, například toxin ricin, ale vždy se tak děje cestou pasívní, kdy jsou protilátky pohlceny buňkou, jakmile se naváží na její povrch. Žádná z těchto „klasických“ protilátek nemůže volně do buňky vstupovat a zase z ní vystupovat a cíleně napadnout molekuly uvnitř jiné buňky.

Pracovníci InNexus Biotechnology Inc.dokázali jednoduchou chemickou modifikací  protilátku uzpůsobit tak, že ta je potom schopna za svým cílem procházet z  buňky do buňky. Tím klíčem který membránu buněk „odemyká“ a učiní ji krátce prostupnou i pro větší molekulu, je krátký proteinový řetězec. Objevitelé tento klíč nazvali membránovou translokační sekvencí (MTS). Tato sekvence se v organismu vyskytuje přirozeně u signálních proteinů, jakým je například růstový faktor. Růstový faktor je velká molekula opatřená právě takovým klíčem, a ten jí umožňuje prostoupit buněčnou membránou. Vědce z Kanady  napadlo vypůjčit si tento klíč, používaný buňkou k tomu aby se přes membránu přepasírovaly velké molekuly hormonů a vybavit tímto klíčem molekuly protilátek. Tak vzniklo něco, co příroda nezná - protilátky, které jsou schopné „procházet zdí buněčné membrány“. Výtvor byl nazýván super-protilátky.

Pokud je pravdou to, co tvrdí Morgan, tak se výzkumníkům podařilo najít způsob, jak lze MTS segment („klíč prostupnosti“) připojit ke struktuře, která je společná všem protilátkám. Jinak řečeno, jsou schopni do buněk dostat jakoukoli připravenou protilátku.
Že se nejedná o plané teoretizování potvrdily funkční testy, při kterých se „nabytí prostupnosti protilátek“  laboratorně ověřovalo tak, že protilátku obarvili fluorescenční barvičkou. Zjistili, že protilátky vybavené tímto „klíčem“ a navíc obarvené barvičkou, procházely  membránami buněk tam a zase zpět, bez nejmenších problémů a přesně jak vědci předpokládali, se tyto super-protilátky nakonec koncentrovaly v těch buňkách, ve kterých se nacházel jejich cíl, proti kterému byly namířeny.

Firma InNexus zveřejnila, že již má k dispozici super-protilátku, která se váže a blokuje enzym caspase-3. Tento enzym  je v buňkách odpovědný za proces  cílené buněčné smrti, apoptózy. Funkce tohoto enzymu spočívá v tom, že pokud je buňka vážně poškozena a hrozí, že by při svém dalším množením přiváděla na svět buňky, které by byly rovněž defektní, zahájí tato buňka mechanismus sebedestrukce. Spouštěcím kohoutkem této sebevraždy je zmíněný enzym caspase-3. 
Super-protilátka, namířená proti enzymu caspase-3, zastavuje u lidských bílých krvinek jejich sebevraždy, ke kterým se krvinky vždycky odhodlávají, jsou-li vystaveny látce aktinomycin D. Vědci se zaměřili právě na protilátku proti enzymu sebedestrukce (apoptózy) proto, že zde očekávají jednu z prvních významných praktických aplikací. Mělo by jít o užití super-protilátky u pacientů, u nichž došlo k infarktu myokardu a nebo k mozkové mrtvici. Super-protilátka by měla zabránit spuštění procesu sebedestrukce u těch buněk, které by za normálních podmínek proces sebevraždy zahájily. Podání super-protilátek by částečně poškozeným buňkám mělo poskytnout více času na jejich rekonvalescenci. 
Velké naděje jsou vkládány také do možnosti zabránit virům jejich množení v buňkách. Tady by zase super-protilátka, proniknuvší do nitra buňky, měla zastavit, nebo alespoň omezit replikaci, množení virů. Pokud budou super-protilátky jen z poloviny účinné, tak jak předpovídají jejich tvůrci, bude to dost na to, aby se staly mocnou zbraní zahajující éru zcela nových způsobů léčby a záchrany lidských životů.