Zabíjení brouků však nebylo jen tak. Šlo o Muffina, Tootsie a Ika, svinky obývající papírové kelímky, jak jsou vidět na obrázku (v angličtině se svince říká poetičtěji „pilulkový brouk“, ačkoliv nejde o brouka, ale o suchozemského korýše). Přikázaná metoda usmrcení navíc vyžadovala, aby je student po jednom umístil do stroje a rozemlel je. Úlohou pomocníků exterminátora bylo mu je toliko podat a špinavou práci už zastal on. Cílem experimentu bylo zjistit, kolik studentů (či spíše studentek, jelikož jich bylo ve vzorku podstatně více) si zvolí zjevně sadistickou volbu, přímo zabíjet živé tvory.

U participantů byl sledován i strach či štítění se hmyzu, aby se dalo vyloučit, že volba semlít brouka nepramení jen z odporu k nim. Nečekaně, přes 26 % subjektů chtělo zabíjet (stejný poměr lidí chtělo jen pomáhat hubiteli, nejvíce jich bylo ochotno uklízet toalety a jen pár by si vyzkoušelo ledovou koupel). Psychologický dotazník u daných 26 % lidí pak skutečně potvrdil sklony k sadismu (ti s nejslabšími sklony byli naopak více ochotní podstoupit ledovou koupel). Sadisté obecně uváděli jen o trochu horší pocit ze své volby než ostatní, nicméně čím více brouků zabili, tím lépe se cítili. Sadisté, kteří se nerozhodli zabít brouka, byli vůbec nejméně šťastní. Z toho se dá vyvodit, že mají nižší úroveň spokojenosti a štěstí dosahují ukrutnostmi. Leč, čtvrtina populace sadistů se zdá zvláštní, nadto šlo o brouky, které má jen málokdo rád. Jak by to dopadlo, kdyby šlo o lidi?

Zvětšit obrázek

Ty pochopitelně do mlýnku strkat nejde, to by etické komise univerzit nedovolily. Psychologové Erin E. Buckels, Daniel N. Jones a Delroy L. Paulhus z Univerzity Britské Columbie, respektive z Texaské univerzity v El Pasu proto zvolili trestající hru. Jde o jednoduchý pokus, v němž subjekt musí po podnětu stisknout tlačítko rychleji než oponent. Vítěz si nato může užívat své výjimečnosti, ale může i prohravšího protihráče týrat salvou zvuku od 0 do 90 dB (hluk asi jako když projíždí vlak). Aby se předešlo „spravedlivým“ odplatám, pokus byl uzpůsoben tak, že sledovaný hráč při prvním kole prohrál, nicméně protihráč jej nepotrestal, stejně tak jej netrápil ani v dalších kolech hry. Všichni hráči opět podstoupili i psychologické dotazníky. Jak se dalo očekávat, ti s vysokým sklonem k sadismu, ale i k psychopatii, narcismu a lidé s nízkou empatií rádi a často trýznili nevinné protihráče. 

Ovšem psychologické experimenty jsou mnohdy nezáživné, subjekty se v nich nudí, takže pouštění rámusu druhým mohlo vyplynout prostě z touhy „aby se něco dělo“ či kvůli zájmu mechanismus vyzkoušet. Ne z nutkavé touhy druhým škodit. Psychologové proto pokus ještě pozměnili, opět využili hru s mačkáním tlačítka, ale chtěl-li výherce mučit prohravšího hlukem, musel nejdříve splnit dost nezáživnou a monotónní úlohu v zjištění četnosti vybraného písmena v textu. Tím se zajistilo, že chce-li participant experimentu skutečně trápit ostatní, je ochoten nést i nemalé náklady.

Ukázalo se, že jen studenti se sklony k sadismu své chování nezměnili. Když vyhráli a měli možnost druhé trápit, podstupovali úlohy s počítáním písmen a pak protihráče mučili rámusem. Výzkum tak naznačil, že sadistické chování může být poměrně běžné a nemusí být vlastní jen kriminálníkům či sexuálním deviantům. Sadisté jsou, zdá se, i odlišní od psychopatů v tom, že jsou ochotni nést osobní náklady, aby druhým mohli ubližovat.

Psáno pro:  Blog a Osel.cz  

Poznámka: Během studie nezemřel žádný tvor, „mlecí stroj“ byl uzpůsoben k tomu, aby vydával jen příslušný zvuk. Zdá se, že Muffin, Tootsie a Ike se dožili pro svinky obvyklých dvou až tří let a pak zemřeli na sešlost věkem.

Literatura: University of British Collumbia