Pokud se nestane něco překvapujícího, tak se k cizím planetám ještě dlouho nepodíváme. Do té doby si můžeme o cizím životě v jiných hvězdných systémech jen tak klábosit anebo můžeme zkoušet odhalit stopy cizích organismů na dálku. Není to sice úplně ono a také to není vůbec jednoduché, ale i virtuální dobývání nových světů je daleko lepší než žádné.
Při hledání života na dálku je samozřejmě nejlepší se nejprve hluboce zamyslet, podle čeho bychom na dálku odhalili život na Zemi – jediný, s nímž máme nějakou zkušenost. Takže, Země má díky fotosyntéze v atmosféře hodně kyslíku a také ozonovou vrstvu. Mikroorganismy zase vypouštějí do atmosféry metan či oxid dusný. Pokud bychom u některé terestrické planety v obyvatelné zóně pozorovali tyhle atmosférické stopy života v dostatečném množstvím, pak jsme pravděpodobně našli cizí život našeho typu.
Jak asi každý ví, prozatím se to nestalo, a v ohromné vesmírné pustině se zatím protloukáme sami. Na druhou stranu, není to nic divného, protože naše přístroje na to zatím v podstatě nestačí. Signál případných stop cizího života na exoplanetách je příliš slabý. Docela slušnou šanci uspět by ale měla mít nová generace dalekohledů, jejichž spuštění plánujeme v dohledné době – jako například European Extremely Large Telescope.
Lee Grenfell z Deutsches Zentrum für Luft und Raumfahrt (DLR) nedávno na Kongresu evropské planetární vědy na University College London (UCL) prezentoval výzkum, v němž s kolegy odhadovali právě možnosti budoucího pátrání po stopách života na cizích planetách. Hráli si přitom s počítačovými modely exoplanet, u nichž simulovali rozličný obsah sledovaných molekul a efekt, jaký tyhle molekuly měly na světlo přicházející od virtuální planety. Vědci si od toho slibují usnadnění budoucích pozorování, kdy budou luštit informace ve slabé záři z cizích hvězdných systémů.
Grenfell a spol. modelovali exoplanetu podobnou Zemi, kterou nechávali obíhat po různých oběžných drahách a počítali, jak se mění možnosti pozorování stop života podle momentálních podmínek virtuálního prostředí. Soustředili se přitom na červené trpaslíky, tedy hvězdy menší a méně jasné než Slunce, protože u takových hvězd bude zřejmě hledání stop cizího života snazší.
Podle jejich výsledků má na detekci případného života značný vliv například intenzita vysílaného UV záření. Pokud jde o ozonovou vrstvu, podle všeho je na její detekci ideální planeta u hvězdy se střední intenzitou UV záření. Hvězda slabě zářící v ultrafialové oblasti vytvoří u planety jen slabou ozonovou vrstvu, v UV příliš silně zářící hvězda zase vymaže signál, z něhož bychom vyčetli přítomnost života.
Studie Grenfellova týmu pochopitelně nepokrývá všechny možné alternativy. Omezuje se na planety blízké Zemi, život by ale mohl být i na Zemi méně podobných planetách. Zároveň nepočítá s tím, že by sledované molekuly v atmosféře mohly vzniknout i jinak, než biologickou cestou, což ale nemusí být pravda. A červení trpaslíci nemusejí být úplně vhodní při vznik a prosperitu života našeho typu, což budeme muset jednou ověřit přímo na místě. Podle Grenfella teď ale alespoň máme možnost poprvé seriózně vědecky řešit dávnou otázku: jsme sami?
Literatura
European Planetary Science Congress Media Press 12.9. 2013, Wikipedia (Biosignature).
Vznikne nová Drakeho rovnice?
Autor: Josef Pazdera (21.09.2009)
Důkaz o existenci Marťanů
Autor: Jaroslav Petr (31.03.2006)
Diskuze:
