Vývojoví biologové si dlouho lámali hlavy nad těžko  vysvětlitelnou skutečností, že schopnost počít dítě ztrácí  žena mnohem dříve, než se završí její život. V životě ženy  existuje několik desetiletí dlouhé období, kdy už  v důsledku vyhasnutí funkcí pohlavních orgánů po menopauze nemůže mít děti. Příroda udržuje v populaci  jen ty znaky a procesy, které vedou v konečném důsledku ke zvýšené schopnosti  rozmnožování. Proč tedy nemohou mít starší ženy děti a jaká  z toho plyne pro lidstvo výhoda? Na první pohled to vypadá,  jako by starší ženy, když již nemohou mít vlastní děti, neměly proč žít. Ale to je omyl.

Pokušení vysvětlit záhadu existence neplodných starých žen prodloužením lidského života výdobytky moderní medicíny neobstojí. Není pravda, že se díky péči lékařů dožíváme věku, jaký byl našim předkům odpírán. S výjimkou několika posledních desetiletí se lidský život prodlužoval především díky dramatickému poklesu dětské úmrtnosti. Z těch děvčátek, která v dávných dobách unikla osudovým nástrahám prvních let života, se dožil babičkovského věku zhruba stejný podíl, jaký se jej dožíval i ve společenstvích s podstatně vyšší průměrnou délkou života. V lovecko-sběračských tlupách žijících i dnes stylem našich dávných předků se dožívá „neplodného“ věku nad 45 roků asi třetina všech žen navzdory tomu, že tito lidé nevyužívají výdobytků moderní medicíny.

Péče o vnuky – to je biologický imperativ života každé ženy po menopauze. Bez babiček bychom byli zcela nemožní. Zdaleka to neplatí jen pro moderní civilizaci, kde ženy chodí do práce, budují profesionální kariéru a na děti jim nezbývá ani čas ani energie.

Trochu světla vnesl do této záhady výzkum, který  prováděli Kristen Hawkesová a James O Connell z University  of Utah spolu s Nicholasem Blurtonem Jonesem z University of  California v Los Angeles. Trio amerických badatelů studovalo  život tanzanijského kmene Hadzů, jehož příslušníci obývají  divoce rozeklané hory jihovýchodně od jezera Eyasi. Hadzové  žijí dodnes původním způsobem života nepříliš poznamenaným  civilizací. Živobytí získávají jen ze zdrojů, které jim  poskytne příroda. Muži loví nebo vybírají med divokých včel,  ženy vykopávají jedlé hlízy nebo sbírají ovoce.

Růst a vývoj dítěte ve společenství Hadzů závisí na  tom, kolik pro něj jeho matka sežene jídla. I v tvrdých  podmínkách tanzanijských hor matka své dítě obvykle bez  větších problémů uživí. Když se ale matce narodí další dítě,  nemůže se již staršímu potomkovi tolik věnovat. Má dost  starostí s péčí o novorozence. Starší dítě ale neponechá  napospas hrozbě hladu. V této chvíli se totiž stávají  rozhodující osobou ve výživě dětí jejich babičky.

Staré hadzské ženy i ve věku nad šedesát let tvrdě  pracují. Neúnavně sbírají ovoce a do úmoru hledají jedlé  hlízy. Tráví touto činností podstatně více času než jejich  mnohem mladší dcery. A hadzské babičky nevycházejí ve svém  snažení naprázdno. Dovedou obstarat obdivuhodné množství  potravy. Starší děti jsou z valné části závislé právě na  porcích potravy, které jim obstará babička. Význam matky pro  zajištění obživy dětí rychle klesá.
Matky tak mohou díky  vydatné pomoci babiček poměrně brzy odstavit svého potomka  a může se u nich obnovit schopnost počít další dítě, která  bývá během kojení potlačena.

Ženy tanzanijských Hadzů dřou do vysokého věku, aby uživily svá vnoučata.

Kristen Hawkesová se s nashromáždenými daty ze života  tanzanijských Hadzů obrátila o pomoc k Ericu Charnovovi,  který rovněž působí na University of Utah. Společně  došli k závěru, že vztahy v kmeni Hadza  jsou dokladem procesu, který snad začal již kdysi v šeru věků,  před miliony let, kdy se začala formovat vývojová větev  lidského rodu Homo. Člověku nebo jeho živočišným předchůdcům  se podařilo dosáhnout mnohem větší plodnosti tím, že se  samice ve vyšším věku, když už zplodila vlastní potomky,  vzdala možnosti počít další děti a věnovala se plně péči  o vnuky. Vyhasnutím jejích pohlavních funkcí bylo zajištěno,  že se starší žena nedostávala do střetu zájmů mezi rolí  matky a babičky. Žena se přestala geneticky "realizovat"  prostřednictvím vlastních dětí a začala uplatňovat přenos  svých genů na další pokolení prostřednictvím dětí svých  potomků. Její vnuci mohli díky tomu přicházet na svět  v rychlém sledu. Časový odstup jednotlivých porodů u ženy  určovala vlastně jen na nezbytnou míru zkrácená doba kojení  a délka těhotenství.

„Teorie babiček“ měla četné zastánce i odpůrce a dlouho pro ni chyběl přesvědčivý důkaz. Ten podal mezinárodní tým vedený Mirkkou Lahdenperä z finské university v Turku ve vědecké studii zveřejněné letos v březnu v prestižním vědeckém časopisu Nature. V centru zájmu vědců se ocitly dvě rolnické populace obývající v osmnáctém a devatenáctém století finský a kanadský venkov. Ve Finsku poskytly badatelům potřebné údaje matriky vedené s příkladnou pečlivostí na luteránských farnostech. V Kanadě čerpali z databáze BALSAC vytvořené na University of Quebec na základě všech křestních, oddacích a úmrtních listů vydaných v 19. a 20. století v quebecké okrsku Saquenay.

Při velmi malém pohybu venkovského obyvatelstva zůstávaly dospělé dcery i synové často po založení vlastní rodiny nedaleko od rodin svých rodičů. Vědce zajímalo, jestli se přítomnost babiček promítla do úspěšnosti, s jakou tyto rodiny vychovávaly děti. Zjistili, že příspěvek babiček byl bezesporu významný. Dospělí synové i dcery žijící v jedné vsi s matkou, která přesáhla věk menopauzy, přiváděli na svět své první dítě dříve a jejich další děti následovaly v kratších časových odstupech. Přítomnost babičky také přispěla k tomu, že se větší podíl vnuků dožil dospělosti. Čím déle babička žila, tím lépe se vedlo jejím vnukům. Mladší babičky byly v tomto směru výrazně úspěšnější než babičky ve věku nad 60 roků. Babičky přitom neměly vliv na přežití vnoučat ve věku do dvou let, kdy bylo dítě zcela závislé na matce.

Takže je to jasné, za populační vzestup (a možná i za to, že jsme v dávných dobách nevyhynuli) vděčíme babičkám. Na první pohled nelogická lidská dlouhověkost se jeví ve světle studie z Nature jako důmyslná adaptace. Ve srovnání se svými nejbližšími živočišnými příbuznými věnují lidé mnohem více energie údržbě a opravě buněk a molekul poškozených procesy stárnutí. Tato energie nám sice chybí při plození potomků v „plodných“ létech života, ale vrací se nám i s úroky v podobě většího počtu vnoučat, která dlouhověké  babičky svým dětem pomohly vychovat. Rodiny s dlouhověkými geny se tak dostávaly po tisíciletí do významné evoluční výhody. Geny dlouhověkosti se proto předávaly z generace na generaci s daleko větší účinností než varianty týchž genů, jež nedovolovaly žít za hranice věku, kdy ještě žena může mít své vlastní děti.

Božena Němcová patřila k průkopníkům teorie o významu babiček pro lidstvo a předběhla tak svou dobu.

Bohužel, její klíčová studie na tomto poli evoluční biologie zůstává v mnoha směrech nedoceněna. Vavříny místo ní sklízejí jiní.