Zvětšit obrázek

Z Marsu anebo z hlubin historie? Kredit: Ch. Abergel & J. Claverie.

Letošní okurková sezóna se nepovedla. V tom nejlepším smyslu slova. Necháme-li stranou všelijaké politické turbulence, tak dnes skončily zahálčivé prázdniny pro všechny, kteří se alespoň trochu zajímají o objevy v živém světě. V uplynulých hodinách se totiž psaly dějiny. Přesně 10 let po publikaci neuvěřitelného mimiviru nalezeného v amébě z chladící věže anglického Bradfordu v časopise Science, která zásadním způsobem změnila náš pohled na viry, přichází nová přelomová studie s viry, jak jinak než ve Science.

Jean-Michel Claverie. Kredit: CNRS.

Výzkumný tým, který vedli manželé Chantal Abergel a Jean-Michel Claverie z Laboratoře strukturní a genomové informace francouzského národního výzkumného centra CNRS, vlastně uskutečnil velkolepou reprízu původního objevu mimiviru. Badatelé během pátrání po dalších velkých virech v amébách našli něco mnohem lepšího, než jenom další pěkný mimivirus či megavirus. Jejich úlovkem jsou pandoraviry. Pokud jsou mimiviry a spol. gigantické, tak dva nové pandoraviry jsou absurdně kolosální. Máme tu nové rekordmany mezi viry, kteří nechávají mimiviry a megaviry daleko za sebou.

Zvětšit obrázek

Pandoravirus. Kredit: Ch. Abergel & J. Claverie.

Claverie, pro něhož je to repríza se vším všudy, protože byl v původním týmu objevitelů prvního mimiviru, Abergelová a spol. vylovili z mořského sedimentu v ústí řeky Tunquen na pobřeží Chile Pandoravirus salinus a na druhé straně světa, z bahna sladkovodního jezera v Austrálii zase Pandoravirus dulcis. Claverie podnikl výlet do Melbourne a už to bylo. Pandoraviry jsou objekty kapkovitého tvaru o velikosti kolem 1 mikronu, takže jsou vidět v běžném optickém mikroskopu. Dosavadní král mezi viry Megavirus chilensis má obal o průměru 440 nanometrů. Ještě divočejší to je ale, když přijde řeč na DNA. Genom megaviru totiž obsahuje 1 259 197 párů bází a 1 120 proteinových genů, kdežto větší z pandoravirů, chilský Pandoravirus salinus, má v genomu 2,47 milionu párů bází a 2 556 proteinových genů. O něco menší Pandoravirus dulcis z Austrálie má v genomu 1,9 milionu párů bází s 1 502 proteinovými geny.

Zvětšit obrázek

Sesazený vládce megavirus. Kredit: Ch. Abergel, Wikimedia Commons.

Co jsou vlastně pandoraviry zač? Objevitelé ho poněkud strašidelně, ale na druhou stranu také velice uživatelsky příjemně pojmenovali podle potměšilé Pandořiny skříňky. Objev King Kongů mezi viry podle nich vypustil do světa spoustu nových otázek o původu života. Ať ale máme antickou mytologii rádi anebo ne, objev nové největšího viru světa je přeci jenom přívětivější, než osud původní Pandořiny skříňky. Už teď je příběh pandoravirů nesmírně fascinující. Zdá se, že se kolosální viry množí uvnitř hostitelských améb záhadným procesem, během něhož se genomy i obaly nových virových částic sestavují současně. Záhadné jsou i jejich geny. Pouhých 6 procent z 2 556 proteinových genů chilského pandoraviru má nějakou souvislost s geny z jiných známých organismů.

Pandoraviry si podle všeho nemohou replikovat vlastní DNA, nedělají si vlastní proteiny a nedělí se jako bakterie, archaea či eukaryota. To je přibližuje k jiným gigantickým virům, tvarem se jim ale právě nepodobají. Claverie, Abergelová a spol. vidí pandoraviry jako úplně novou větev života, jiní odborníci to ale považují za poněkud předčasné. Vše každopádně nasvědčuje tomu, že pandoraviry nebudou vzácné a že se teď s podobnými nálezy a zásadními objevy nejspíš roztrhne pytel. Rozhodně zůstaňte na příjmu.

Literatura

NewScientist 19.7. 2013, Science 341: 281-286, Wikipedia (Mimivirus, Pandoravirus).