Zvětšit obrázek

Akademik Lomonosov v Baltickém závodě (2011). Kredit: Sergej Vavilov.

Když někde vyroste jaderná elektrárna, dotyčné místo se obvykle pečlivě kontroluje a střeží. Jaderná elektrárna také změní ráz širokého okolí, už jen proto, že bývá vidět zdaleka. Když by jadernou elektrárnu umístili špatně, byla by to katastrofa. Co kdyby ale jaderná elektrárna anebo její podstatná část byla mobilní? Není to tak šílené, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Zvětšit obrázek

Počítačově vykreslený Akademik Lomonosov. Kredit: OKBM.

Na to, aby jaderné elektrárny jezdily po cestách, kodrcaly se po železnici anebo důstojně kráčely pěšky je zřejmě ještě brzy. Vše ale nasvědčuje tomu, že budou brzy spuštěny na vodu. Generální ředitel největších ruských loděnic Baltický závod v Petrohradu Alexandr Vozněsenskij nedávno na 6. mezinárodní námořní přehlídce v Petrohradu prohlásil, že v roce 2016 by měla začít pracovat první plovoucí jaderná elektrárna. Vozněsenskij by to měl vědět, neboť právě v Baltickém závodě staví pro státní organizaci Rosatom první z těchto elektrárenských lodí, která ponese jméno Akademik Lomonosov. Toto plavidlo by se mělo stát prvním z řady masově vyráběných plovoucích jaderných elektráren, o které již podle Rosatomu projevilo zájem 15 zemí, včetně Číny, Indonésie, Malajsie a Argentiny.

Zvětšit obrázek

Atomový ledoborec 50. let Pobedy, další kousek z Baltského závodu. Kredit: D. Kiselev, Wikimedia Commons.

Akademik Lomonosov by měl mít na délku necelých 150 metrů, výtlak 21 500 tun a obsluhovat by ho mělo 69 členů posádky. Na palubě bude mít dva tlakovodní jaderné reaktory KLT-40 na obohacený uran-235, převzaté z jaderných ledoborců třídy Tajmyr a upravené ve variantě KLT-40S. Oba reaktory dohromady poskytnou výkon 70 MW elektrické anebo 300 MW tepelné energie. Pohon plavidla bude jak jinak než jaderný. Plovoucí jaderná elektrárna si bude muset doplnit palivo každé tři roky, přičemž ušetří až 200 tisíc metrických tun uhlí a 100 tun topného oleje ročně. Plavidlo také může být upraveno jako odsolovací zařízení, které vyrobí 240 tisíc metrů krychlových sladké vody denně.

Zvětšit obrázek

Sturgis s reaktorem MH-1A. Kredit: US Army, Wikimedia Commons.

Projekt je to bezpochyby ambiciózní a zaslouží si pozornost. Rosatom chce plovoucí jaderné elektrárny provozovat hlavně v ruské Arktidě, kde se jinak jen obtížně shání energie. Pět plavidel si zamluvil Gazprom na své těžební projekty v Arktidě a Severním ledovém oceánu, další by měly fungovat například na Tajmyru či na Kamčatce. Kolem stavby plovoucích jaderných elektráren se ale také rojí kritika a četné pochyby. Především, jak už to bývá, projekt nabral časový skluz. Původně jich mělo být hotovo minimálně sedm už v roce 2015, což zjevně nebude. Podle některých ruských odborníků je tato na první pohled neohrabaná plavidla prakticky nemožné chránit vůči teroristickým útokům a v případě jejich nehody prý bude nesmírně obtížné zabránit úniku radioaktivity. Ještě závažněji vyznívají hodnocení, podle nichž budou tyto elektrárny, jejichž cena se podle dostupných údajů pohybuje kolem 232 milionů dolarů ta kus, prostě a jednoduše ekonomicky nevýhodné. To by pak pochopitelně mělo zničující vliv na jejich prodejnost.

Rosatom a Baltický závod si ohledně plovoucích jaderných elektráren podle všeho věří, významným varováním by ale pro ně mohl být jistý příběh z minulosti. Pokud bude Akademik Lomonosov doopravdy spuštěn na vodu a uveden do provozu, tak ve skutečnosti nebude první plovoucí jadernou elektrárnou světa. Tento primát drží americké plavidlo Sturgis z roku 1967, na jehož palubě byl tlakovodní jaderný reaktor MH-1A s výkonem 10 MW. V letech 1968 až 1976 fungoval jako zdroj elektřiny v Panamském průplavovém pásmu. Nakonec ho stáhli z Panamy a v roce 1977 vyřadili ze služby a rozebrali kvůli vysokým provozním nákladům. Teď sice není rok 1976 a technologie jsou někde jinde, ale budoucí provozovatelé plovoucích jaderných elektráren mají jistě o čem přemýšlet.

Literatura

Gizmodo 8.7. 2013, RT News 9.7. 2013, Wikipedia (Russian floating nuclear power station)