Zvětšit obrázek

U klasické metody vizualizace otisku prstů se pigment ve formě malých zrnek přilepí v místech, kde se papily dotkly podložky a přenesly na ní maz a pot. Tento obrázek ale představuje otisk prstu na ploše z nerez oceli na níž obrys papil je světlý a obrázek se objevil až po elektrodepozici polymeru (polypyrolu). Kredit: University of Leicester

Není to tak dávno, co angličtí výzkumníci na sebe upozornili dovedností snímat otisky z vystřelených nábojnic. K naplnění zásobníku, ať už jde o pistoli, nebo samopal, je potřeba na náboje poměrně razantně zatlačit. To aby se překonala síla pružiny, která pak náboj vystrkuje při jeho zasouvání do nábojové komory. Prakticky každá nábojnice je tedy slušně orazítkována, většinou palcem. Sůl přenesená spolu s potem v místech kontaktu s papilárními liniemi po prudkém ohřevu nábojnice při výstřelu v hlavni, způsobí  nepatrnou povrchovou korozi. Takto vyleptaný otisk prstu či dlaně, lze z nábojnice odstranit pouze zbroušením nebo jiným razantním způsobem. Prosté otření, jak vídáme ve filmech, na to nestačí.

Robert Hillman,
profesor fyzikální chemie na University of Leicester, vedoucí výzkumného týmu.

Angličané svou techniku nyní ještě vylepšili. Jsou prý schopni odhalit skryté (latentní) otisky prstů, které lotři zanechávají i na věcičkách z nerezu. A to je překvapivé, protože do nerezu, jak známo,  hned tak něco dírky nevyleptá. To znamená, že „daktyloskopové“ nyní kromě nábojnic dosáhnou i na takové věci, jakými jsou například střenky nožů. To zatím byl problém i pro ty nejlépe vybavené mordparty.   

U nového přístupu snímání otisků prstů se hovoří o změně barvy fluorescenčního filmu. Technika měla vzniknout spoluprací University of Leicester,  Institut Laue-Langevin a  STFC"s ISIS. Vědci existenci nové metody vykecali včera v Durhamu na sešlosti členů Královské chemické společnosti.

 
Když se dotkneme povrchu nějaké věci, zanecháváme na jejím povrchu pot s mastnotou.  a vytváří charakteristický vzor. Šance, že dva jedinci budou mít shodné tisky prstů jsou 64000000000 :1, což je při vyšetřování trestných činů nástroj takřka ideální. Nejvíce forenzních důkazů jsou tzv. latentní otisky prstů, tedy ty, které nejsou okamžitě viditelné pouhým okem. Vizualizace těchto stop zločinu je neustále vylepšována, ale i tak je jen asi 10  %  otisků v takové kvalitě, kterou je soud ochoten uznat jako použitelný důkazný materiál.

Zvětšit obrázek

3D obraz téhož otisku prstu jako je na horním obrázku. I zde jsou místa původně „znečistěná“ papilami s mazem a potem světlá. Kopolymer, který vyplnil mezery mezi materiálem přeneseným z papil, se zobrazí tmavě. Černé tečky na světlých pruzích jsou mezery, které se vytvořily v místech, kde v kůži byly póry. To svědčí o tom, jak citlivou tato metoda je. Hlavní hřeben, který začíná vpravo dole a běží úhlopříčně nahoru a doleva, se vyznačuje uzavřenou linií. Pokud by se z celého otisku podařilo „přečíst“ třeba i jen tento nepatrný detail, mohl by posloužit k identifikaci osoby. Kredit: University of Leicester

Klasický přístup k zviditelnění otisku spočívá v poprášení jemnými částečkami. Používá se mletý hliník, kovové i nekovových materiály - bronz, grafit, ale třeba i obyčejná sádra. Prach se nanáší štětečkem a pak se sfoukne. Zůstane jen na lepivých místech, kde obraz papil vykreslil pot a maz. Problémem těchto důkazů je, že stárnou a lze je snadno setřít.
Angličané  vnesli do techniky zviditelňování otisků prstů změny elektrické vodivosti ošahaného povrchu.  Základem je nanášení tenoučké vrstvy vodivého polymeru na zkoumaný povrch. I v tomto případě je vše založeno na tom, co ulpívá na předmětech po doteku prstu. Jenže tentokrát toho postačí méně. Maz v tomto případě slouží jako matrice, která má elektroizolační vlastnosti (brání přenosu elektronů). Elektro-aktivní film formovaný matricí v elektrickém poli následně mění barvu. Na rozdíl od klasické metody se tímto způsobem získává negativní obraz otisku prstu (ke zviditelnění dojde jen v místech, kde se mastnota z papil na podložku nepřenesla).

Metoda vodivého polymeru je vysoce citlivá a protože pracuje s vrstvičkou o tlouštce jen několika nanometrů a v podstatě se „mastných míst“ netýká, lze současně pracovat i klasickou metodou s využitím rozprašovaného barviva.
Tým vedený profesorem Robertem Hillmanem se pochlubil navíc vylepšením filmu o malé molekuly s aromatickým jádrem, chemicky jde o fluorofor. Tyto molekuly po vystavení vlnám určité délky absorbují energii tohoto záření ale prakticky okamžitě jí zase vydají emisím zářením o delší vlnové délce. Tim se stane, že otisk prstu (přesněji ne-otisk) začne fluoreskovat.

Kombinací tří zde popsaných technik současně, lze prý dělat zázraky. Klasické práškování dává pozitiv. Elektrochemická technika zvýrazní pomocí naneseného polymeru negativní obraz. Fluorescence po ozáření vhodnou vlnovou délkou  zase vylepšuje techniku o třetí rozměr a pomáhá zlepšit kontrast. To vše dohromady má i ze špatných otisků vymáčknout potřebný detail. V Leicesteru už novou techniku ladí a doufají, že v budoucnu by snad mohla umožnit číst dokonce i otisky prstů prošlé ohněm a i ty, které se pachatelé budou snažit smýt čisticími prostředky.

Literatura: A. R. Hillman et al, Faraday Discuss., 2013, DOI: 10.1039/c3fd00053b - http://dx.doi.org/10.1039/c3fd00053b
University of Leicester