Neurochirurg Donald Whiting z Allegheny General Hospital v Pittsburghu, nedostatkem kuráže rozhodně netrpí. Jako první na světě se se svými spolupracovníky odhodlal k léčbě otylosti pomocí elektrod zavedených do mozku. Hlubokomozkovou stimulací hypotalamu elektrickým proudem se pokusili docílit stejného efektu, jako se jim podařilo u pokusných hlodavců - snížení chutě k jídlu.
Zákrok provedli celkem u tří dobrovolníků. Spíš než dobrovolníci by jim slušel termín nešťastníci, protože šlo o osoby, kterým klasická chirurgie nepomohla a i po bandážích žaludku se dál zakulacovali.
Elektrodami v mozku se dají dělat divy
Již delší dobu je známo, že nezřízenou nutkavou žravost lze u zvířat omezit "přeražením" přirozených mozkových signálů. Nejen, že lze tímto způsobem mozek „oblbnout“ a navodit pocit plnosti, elektrickou stimulací těch správným míst v potkaních mozcích lze hubnutí dokonce urychlit. Nejspíš vás při představě zavádění proudu do mozku napadlo, že po takovém pouštění elektřiny do mozku musí přejít chuť k jídlu každého. Jenže to je omyl, tou správnou stimulací lze ovlivnit i třeba jen hospodaření s energií. Vědci už vědí, kam u hlodavců elektrody zavést aby jim pomocí impulsů změnili jen jejich bazální metabolismus. Zvířecí tělo pak vydává více energie a nesnaží se jí ukládat. Jinak řečeno – hubnou i když si zachovají stejný příjem kalorií. Fantastická představa – spořádat toho co hrdlo ráčí a přitom hubnout.
Hluboká mozková stimulace se v poslední době dostává do kurzu i z jiných důvodů, než je obezita. Slušné výsledky poskytla u nemocných s Parkinsonovou chorobou a poruch hybnosti i u neustávající třesavky, která nemocným nedovolovala se ani najíst. Hlubokomozkovou stimulací se daří někdy vylepšit dokonce i koordinaci pohybů a navracet ztracenou rovnováhu.
I přes jisté úspěchy jde zatím vždy o riskantní záležitost u níž visí ve vzduchu otázka, zda se chirurgovi podaří implantovat elektrody do toho správného místa a impulsy se budou dostávat tam, kde je žádoucí lenivé neurony stimulovat, případně rušivými impulsy příliš agilní lokalitu zmást a činnost mozku utlumit. Po zavedení na místo se elektrody propojí s chytrou řídící krabičkou, která zajistí vysílání impulsů - neurostimulátorem. Zašije se pod kůži u klíční kosti, podobně, jako se to dělá s kardiostimulátorem u kardiaků.
Ve studii, kterou sami autoři označují za předběžnou, jde o presentaci výsledků získaných jen na třech pacientech. Sledovali je po dobu tří let. Občas se u nich projevily vedlejší účinky - nevolnost, pocit úzkosti, návaly horka a pocení. Vždy to trvalo ale jen krátce.
Vědci pacienty sledovali i v laboratoři a zajímali se o jejich krevní testy, zvláště hladiny glukózy, hormonů,... Stejně jako u pokusných zvířat i u nich se hluboká mozková stimulace dotkla klidového metabolismus. U dvou ze tří osob došlo k poklesu hmotnosti. Jeden sundal 12 % a u druhého šlo dolů dokonce 16 % z váhy, se kterou do testu vstupovali. Pak se ale něco zvrtlo. Jako by si mozek na stimulaci přivyknul a příznivý efekt hubnutí byl ten tam. Oba z protagonistů svou hmotnost začali znovu nabírat.
Vypadá to na neúspěch, ale tak docela tomu není. Neurologové jsou teprve na začátku a nikdo zatím neví, jak stimulaci optimálně nastavit. Hypotalamus je složité zařízení. O našem hladu a příjmu potravy rozhoduje dvěma způsoby. V jeho přední části a blíže středu je centrum sytosti. Při straně pak centrum potravové. Zaznamená-li první z nich nedostatek glukózy v krvi, aktivuje druhé centrum. Při normální hladině krevního cukru je druhé z center (potravové) aktivními nervovými impulsy tlumeno. Kromě chuti na gáblík se hypotalamus plete i do udržování tělesné teploty. Činí tak prostřednictvím katecholaminů. Ty se v hypotalamu netvoří, jsou produktem nadledvinek, nicméně hypotalamus jim k jejich produkci dává nervovými impulsy pokyn. Jedna část hypotalamu má na starosti chlad, jiná teplo. Pokud si začneme stimulovat jeho přední část, zrychlí se nám dýchání, rozšíří se cévy a začneme se potit. Stimulací zadní části hypothalamu si přivodíme třesavku a pocit chladu. Obezřetnost tu je na místě, protože hypotalamus není jen pocit hladu a termostat výdeje energie. Šťoucháním do nesprávného místa lze vyplavováním steroidů rozhasit imunitu. Popichováním zadní části hypotalamu mohou ženy přijít o estrální cyklus a plodnost a muži o choutky na sex. Hypotalamickým jádrům také asi bude lepší se raději vyhnout, už kvůli tomu, že kecají do emocí a zuřivosti.
Parametry, kterými lze „hýbat“ a které hodlají vědci zkoušet, je celá řada. Nejde jen o to, kam elektrody zapíchnout, ale také o intenzitu, frekvenci, délku pulsů,... První neúspěch rozhodně neznamená konec pokusů na lidech. Naopak. Na začátek volili vědci všechny parametry stimulace velmi opatrně. Test si nekladl za úkol za každou cenu sundat váhu pacientům, spíše se snažil ověřit, zda je metoda bezpečná. A právě to se jim podle jejich vlastního vyjádření prokázat podařilo - bezpečná je! S dodatkem - pro ty „správné“ pacienty.
I laikům je jasné, že každé „dloubání“ do mozku, ještě k tomu když vněm pak zůstává něco navíc, musí zvyšovat riziko infekce, tvorby krevních sraženin a krvácení do mozku. Nic z toho, co by chtěl člověk zažít. Hluboká mozková stimulace tedy bude vždy připadat v úvahu jen u těžce obézních, u nichž vše ostatní selže. Případně u pacientů, u nichž vyšmiknutí části střeva, či bandážování žaludku „mašlemi“ vkládanými laparoskopicky, by byly kvůli již slabému srdíčku příliš riskantním podnikem. Kdo ví, třeba se časem tuto metodu podaří vypiplat tak, že bude opravdu bezpečná i účinná. Stal by se z ní slušný byznys, jen v samotných USA je devět miliónů obézních se slabou vůlí, kteří by si jistě rádi vylepšili svou nemotornost a snížili riziko infarktu, rakoviny,...
Prameny: U.S. National Institute of Mental Health.
Journal of Neurosurgery
Diskuze:
