Zvětšit obrázek

Freony na výsluní Rekordní oslabení ozonové vrstvy v září 2000. Kredit: NASA, Wikimedia Commons.

Psát o globálním oteplování je nevděčná práce. Komentátor buď může do zhloupnutí přejímat stále ty stejné vyčpělé hrozby a strašáky, které dneska asi už nikoho neohromí, anebo si z nich dělat legraci, ale i tak se jen těžko ubrání rutině a umrtvující nudě. V tomto oboru se teď jen výjimečně objevují vědecké studie, které vybočují ze zajetých kolejí a přinášejí něco svěžího. Nedávno se objevila právě jedna taková.

Zvětšit obrázek

Qing-Bin Lu. Kredit: University of Waterloo.

Jejím jediným autorem je Qing-Bin Lu z kanadské Univerzity ve Waterloo. Všiml si, že data, která máme k dispozici ohledně vývoje klimatu během posledních pár století, zajímavým způsobem ukazují nikoliv na vliv vykřičeného oxidu uhličitého, ale spíše na chlor-fluorované uhlovodíky (CFC), tedy freony a jim podobné věci. Lu je přesvědčen, že freony a spolu s nimi i paprsky kosmického záření jsou zodpovědné nejen za ozónové díry, ale také za pozorovaný globální nárůst teploty. Konvenční teorie říká, že globální teplota vzrůstá od poloviny 19. století s tím, jak zároveň přibývá oxidu uhličitého. Jenže, jak se zdá, od roku 2002 už to s globálním oteplováním není tak horké.

Lu si pohrál se statistickými analýzami a tvrdí, že globální teplota jako poslušný pejsek následuje freony, jejichž množství v pozemské atmosféře právě teď klesá. Vysvětluje chování teploty před rokem 1970, kdy sice oxid uhličitý přibýval, ale freony se ještě zásadním způsobem neprojevily. Předpovídá dokonce, že se teď bude ochlazovat několik desítek let, pokud se zase v planetárním klimatu neprosadí nějaký významný vliv, ať už pozemského či mimozemského rázu.

Zvětšit obrázek

Luova představa o globálním oteplování. Kredit: Qing-Bin Lu, University of Waterloo.

Lu se již dříve věnoval studiu ozónových děr a je autorem teorie, podle které není klíčovým hráčem v rozkladu ozonu ultrafialové sluneční záření a jeho působení na freony, nýbrž paprsky kosmického záření, které podle Lua rozkládají molekuly freonů. V prospěch jeho názorů prý svědčí data o kosmickém záření, freonech, ozonu i o teplotě ve stratosféře, nasbíraná vzhledem k 11-letému cyklu sluneční aktivity.

Zvětšit obrázek

Luova teorie o vlivu kosmického záření na tvorbu ozonových děr. Kredit: Qing-Bin Lu, University of Waterloo.

Upřímně řečeno, za oxidem uhličitým stojí veliká síla výzkumu a publikací, ať už si o nich myslíme cokoliv. Proto by tak zásadní prohlášení, totiž že recentní globální oteplování mají na svědomí freony, mělo být velice pevné v kolenou. A to, při vší úctě, Luova studie tak docela není. International Journal of Modern Physics B, v němž Lu své výsledky publikoval, sice je impaktovaným vědeckým časopisem, ale jeho vliv (vyjádřený třeba právě impaktním faktorem) je poměrně zanedbatelný. Ani to, že Lu je jediným autorem, podobné studii dvakrát nepřidává na důvěryhodnosti.

Představme si ale na chvíli, že by Lu měl pravdu. Tak to by byl fantastický nářez. Všechno by se změnilo. Freony totiž podle všeho máme pod palcem. Omezení jejich produkce sice nebylo úplně jednoduché, ale také to nebylo osudové drama, které by zásadním způsobem změnilo fungování celé civilizace na dlouhá desetiletí. Své strasti i radosti bychom mohli nasměrovat někam úplně jinam, než do zatracených emisí oxidu uhličitého. Pozapomenuté freony by se opět dostaly na výsluní mediální zájmu. A psát o globálním klimatu by zase byla zábava. Naštěstí není úplně vyloučeno, že freony doopravdy nějakým způsobem globální klima ovlivňují, alespoň z části. Jen to chce intenzivní výzkum a nápady. Lu a jeho práce teď poskytli přinejmenším zajímavou inspiraci.

Literatura

University of Waterloo News 30.5. 2013, International Journal of Modern Physics B 27: 1350073.