Obezita se stává metlou lidstva a ve Spojených státech budou její následky brzy zabíjet více lidí než infarkt. Opravdu si nemůžeme pomoci a musíme se přejídat? Podle Richarda Simerlyho z Oregon Health and Science University v americkém Portlandu rozhodují o naší nezvladatelné chuti k jídlu už první dny našeho života.
Richard Simerly se zabýval regulací příjmu potravy u myší. Zvolil si k tomu laboratorní hlodavce, kteří byli zásahem do dědičné informace zbaveni genu pro hormon leptin. Tento hormon je vyráběn v tukové tkáni a místo jeho účinku se nachází v mozku - v místě, kde se v hypothalamu nachází centrum sytosti a hladu. V ideálním případě všechno funguje asi takhle
- baštíme a tloustneme a přitom nám v těle stoupá spolu s obsahem tuku i produkce leptinu. Příval leptinu z našich „špeků“ působí v hypothalamu na centrum sytosti a zařídí, že ztrácíme chuť k jídlu. Najednou jíme mnohem méně, hubneme a hladiny leptinu v našem těle opět klesají. Pokud klesnou pod určitou mez, přestane leptin působit na hypothalamus a chuť k jídlu se nám vrátí. Důležité je, na jakou úroveň leptinu máme svůj „energetický termostat“ v mozku nastaven. Někomu vypíná leptin chuť k jídlu celkem záhy, u jiných si dává na čas. Mnozí tlouštíci mají v těle vysoké hladiny leptinu, který jim však nedokáže vzít chuť k jídlu. Jejich hypothalamus je zřejmě k účinku hormonu necitlivý. Jak je to možné? Právě tuhle záhadu zřejmě Simerlyho tým rozluštil. Podle něj se o citlivosti k leptinu rozhoduje v raném věku a to na celý život.
Simerlyho geneticky modifikované myši nemají žádný leptin a v příjmu potravy je nic nebrzdí. Žerou jako nezavřené a je to na nich vidět. Označení „boubelaté“ je pro tyto myši lichotkou – jsou prostě a jednoduše otylé. Zcela jinak to s nimi ale dopadne, když dostanou v raném věku dávku leptinu. V mozku se jim vyvine o poznání větší centrum pro regulaci příjmu potravy a po zbytek života si vedou u krmítka s granulemi střídměji.
Těžko říci, nakolik se tento fenomén prosazuje i u lidí „zakládajících na sádlo“. Funkce leptinu zřejmě nejsou u lidí a myší totožné. Divoké hrátky s leptinem – podobně jako nezodpovědné braní jiných hormonů – se nedoporučují vzhledem k tomu, že tento hormon zdaleka nemá v našem těle na starosti jen hospodaření se sádlem. Do jeho pole působnosti zřejmě patří i řízení pohlavních funkcí.
Myši s vyblokovaným genem pro leptin jsou pomalu širší než delší.
Leptin v plné nádheře – tedy krystalické podobě.
Tento bílkovinný hormon potlačuje účinky neuropetidu Y a anandamidu – látek produkovaných v našem těle k povzbuzení chuti k jídlu. Naopak zajišťuje vzestup látky označované jako alfa-MSH, jež chuť k jídlu potlačuje.
Dvě stě kilo – jedno hezčí než druhé.
