Zvětšit obrázek

Složený snímek pozůstatku supernovy Cassiopeia A, v němž teleskop Spitzer našel stopy oxidu křemičitého. Kredit: NASA/JPL-Caltech, Wikimedia Commons.

Když se rodilo naše Slunce, tak to pochopitelně nebylo v absolutním vzduchoprázdnu. Je to už sice strašlivě dávno, vše ale nasvědčuje tomu, že před 4,57 miliardami let se Slunce zažehlo ve smrštěném kusu molekulárního mračna, uvnitř hvězdokupy o průměru 6,5 až 19,5 světelných let. Došlo k tomu v početné společnosti 1 až 10 tisíc hvězd, která se ale 135 až 535 milionů let po svém vzniku začala rozpadat. Z dnešního pohledu je to věčná škoda, alespoň pokud jde o fantastické scenérie na obloze. A jak to víme? Zní to nejspíš zvláštně, ale ve Sluneční soustavě je stále ještě možné najít materiál, který je starší než Slunce.

Zvětšit obrázek

Pierre Haenecour. Kredit: Manavi Jadhav, WUSTL.

V nejstarších meteoritech se občas objevují zrnka hmoty, která se vší pravděpodobností vznikla při dramatickém zániku pravěkých hvězd v dobách před rozsvícením Slunce. Detailní analýzy říkají, že v nich bývají stabilní izotopy, vytvořené rozpadem krátkověkých izotopů, jako je například železo 60, které mohly vzniknout jedině ve výhni exploze supernovy, alespoň pokud víme. Z toho lze usoudit, že se někde poblíž místa vzniku Slunce odpálila jedna či více supernov. Z jejich popela a pozůstatků menších hvězd vznikla celá Sluneční soustava, včetně všech jejích obyvatel. Pokud jde o chemické složení předslunečního materiálu, bývá to například uhlík ve formě nanodiamantů či grafitu, karbid křemíku či titanu, nitrid křemičitý, korund, spinel, silikáty,oxid titaničitý a vzácně také oxid křemičitý. První zrnko oxidu křemičitého, tedy vlastně hvězdného písku staršího než Slunce, jsme v meteoritickém materiálu objevili v roce 2009. Od té doby byla nalezena pouze 4 další zrnka.

Zvětšit obrázek

Spektra z nanosondy Auger, která prokazují, že objevená zrnka jsou pouze z oxidu křemičitého. Kredit: Haenecour et al. AJL (2013).

Pierre Haenecour z Washingtonovy univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci teď v uhlíkatých chondritech z doby vzniku Sluneční soustavy LaPaZ 031117 a Grove Mountains 021710 vypátrali dvě další zrnka hvězdného písku. Obě tato zrnka jsou si velice podobná složením a obsahují zvýšené množství izotopu kyslíku O18. Tím se nápadně liší od všech pěti doposud objevených předslunečních zrnek oxidu křemičitého, která vesměs obsahují zvýšené množství kyslíku O17. Obohacení kyslíkem O17 přitom podle odborníků ukazuje na z asymptotické větve obrů Hertzsprungova-Russellova diagramu, čili ze hvězd ve fázi červeného obra.

Zvětšit obrázek

Jak velké je zrnko hvězdného písku ze supernovy? Kredit: WUSTL.

Haenecour a spol. jsou přesvědčeni, že jejich dvě nová zrnka hvězdného písku vzhledem k izotopovému složení a hlavně kvůli zvýšenému obsahu O18 pocházejí z oslnivé exploze dávných supernov typu II. Dokonce nejspíš ze stejné supernovy. Nález oxidu křemičitého vyvrženého ze supernovy teď podle Haenecoura a jeho kolegů definitivně řeší nejasnosti kolem jeho možného vzniku v těchto epických vesmírných explozích. Některé teoretické modely vznik oxidu křemičitého v chaosu supernovy předpokládaly, naznačovalo jej i pozorování Spitzerova vesmírného infradalekohledu, ale až tento nález podle všeho rozhodl. Autoři se také netají tím, že by jejich nově objevená zrnka oxidu křemičitého mohla pocházet právě z té supernovy, jejíž exploze odstartovala smršťování molekulárního mračna směrem ke vzniku Slunce.Je naprosto fantastické o takovém hvězdném písku byť jenom číst. Vidět ho na vlastní oči by nejspíš poslalo do kolen i hodně otrlého učence.

Literatura

WUSTL News 19.4. 2013, Astrophysical Journal Letters 768: L17, Wikipedia (Formation and evolution of the Solar System, Presolar grains).