Henrietta Lacksová, původem z Virginie, pracovala na tabákové farmě v Marylandu a byla matkou pěti dětí. V zimě roku 1951 vyhledala lékařské ošetření kvůli poševnímu výtoku po porodu. V baltimorské Nemocnici Johnse Hopkinse ji nakonec diagnostikovali agresivní karcinom děložního hrdla, jemuž 4. října 1951 podlehla s metastázemi v celém těle, ve věku 31 let. To je velmi smutné, ale ne až tak zvláštní, podobný osud potkal a asi ještě potká mnoho žen. Jenže Henriettu Lacksovou zná díky její nemoci celý svět.
Při ozařování nádoru ji totiž lékaři odebrali dva vzorky tkáně děložního hrdla, které vzápětí obdržel George Otto Gey z Laboratoře tkáňových kultur Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru a vypěstoval z nich legendární nesmrtelnou buněčnou linii HeLa buněk. Buňky nesmírně dravého nádoru Henrietty Lacksové se ukázaly být úžasně houževnatými a dodnes patří k nejoblíbenějším kulturám biomedicínského výzkumu. Množí se s nadšením a bez zábran, z Hayflickova limitu buněčných dělení lidských buněk si dělají legraci. Jsou tak úspěšné, že ke vzteku zaměstnanců laboratoří pronikají do ostatních buněčných kultur a zaplevelují je. Rebecca Sklootová ve své nejslavnější knize „The Immortal Life of Henrietta Lacks“ (2010) spočítala, že se v dnešní době HeLa buňky objevují ve zhruba 300 rozmanitých vědeckých publikacích měsíčně. Henriettu Lacksovou zná snad každý biolog a v jistém smyslu žije dodnes. Její buňky dokonce poměrně často létají na oběžnou dráhu, což by se jí samotné v roce 1951 jistě ani nesnilo.
Henriettě Lacksové odebrali vzorky tkání, aniž ji kdo žádal o dovolení. Tehdy to neukládal zákon a ani to nebylo zvykem. Poválečná medicína měla svých starostí dost a etické tahanice nebyly na pořadu dne. Na druhou stranu, Lacksová byla chudá černoška a lékaři s ní podle všeho nejednali vždy v rukavičkách. Někteří lidé vnímají její příběh přecitlivělou optikou dneška jako exemplární příklad otřesného biologického hyenismu, i když k vědcům podobné řeči doléhají jen z dálky. Nedávno ale kolem HeLa buněk vypukl pořádný skandál.
Lars Steinmetz z Evropské laboratoře molekulární biologie (EMBL) a jeho tým totiž v odborném časopise G3, jistě v dobré víře, publikovali genom a transkriptom HeLa buněk. U tak hojně využívané buněčné kultury to bylo jenom otázkou času a mnohé části genomu HeLa buněk už byly publikovány dříve. Jenže: mnozí lidé byli po přečtení knihy Rebeccy Sklootové zvědaví, zda si Steinmetzův tým opatřil povolení rodiny Henrietty Lacksové. Steinmetz a spol. se pochopitelně domnívali, že pracují s notoricky známým a tudíž bezproblémovým biologickým materiálem, a žádat někoho o povolení je ani nenapadlo. Skandál vypukl poté, co se o genomu HeLa buněk dozvěděla Sklootová a vychutnala si vědce ve sloupku pro New York Times. Zaskočený Steinmetzův tým pak publikovaný genom v bouři nevole raději stáhl.
Steinmetz a další lovci genomů argumentují, že se genom HeLa buněk čte celá desetiletí a že když si dají tu práci, posbírali by jejich genom z volně dostupných informací v databázích. A na obzoru jsou další, ještě podrobnější analýzy genomu HeLa buněk, které její příbuzné a příznivce jistě namíchnou ještě víc. Je fakt, že HeLa buňky sice očividně vznikly z lidských epiteliálních buněk infikovaných lidským papilomavirem HPV18, ale jejich genom se od lidského v mnohém liší. Mají například 82 chromozómů, což nešťastná Henrietta jistě původně neměla. Zároveň je ale také pravda, že snad žádná buněčná linie běžně používaná ve výzkumu není tak intenzivně spojená se jménem dárce a potažmo s jeho rodinou, jako právě HeLa buňky. Lékaři se sice zpočátku snažili udržet jméno Henrietty Lacksové v anonymitě a nazývali jí „Helen Lane“ anebo „Helen Larson“, ale nepovedlo se. Příbuzenstvo Lacksové se nechalo slyšet, že genom HeLa buněk podle nich prozrazuje citlivé informace o jejich rodině.
Co bude dál? Steinmetz a spol. se omlouvají na všechny strany a podle všeho doufají, že získají jakousi formu souhlasu a s ní přečtený genom opět zveřejní. Snad zvítězí zdravý rozum a uspějí. Zároveň se nám tu ale rýsují budoucí problémy olbřímích rozměrů. Vědci totiž používají bez formálního souhlasu dárců celou řadu dalších buněčných linií. Mají teď hledat souhlas pro každou z nich?
A co když vědci pracují s DNA někoho, kdo jim dal souhlas, ale pak začne protestovat rodina či etnikum dotyčného? To všechno na první pohled působí jako úsměvné nesmysly, ale v dnešní době, kdy zvláště v USA létají žaloby rychleji než kulky, by takové problémy mohly velmi rychle zmasakrovat celou lidskou genomiku. Stačí si vzpomenout na geneticky modifikované organismy. Pokud se vědci dostatečně nevěnují práci s veřejností, nevysvětlují, nepřesvědčují a ponechávají prostor bioetikům, kteří se snadno utrhnou ze řetězu, tak je zle.
Literatura
Science Insider 26.3. 2013, Nature News 27.3. 2013, G3 online 11.3. 2013, Wikipedia (Henrietta Lacks).
David šilhal
Autor: Josef Pazdera (24.02.2005)
Zatoulané buňky matou vědce
Autor: Jaroslav Petr (13.10.2003)
Diskuze:
