Nový druh červora (Microcaecilia dermatophaga) s hroznem pěti vajíček. Kredit: Wilkinson a kol., PLoS ONE

Jsou to zvláštní tvoři, ti červoři. Najít je můžeme v Jižní Americe i Africe a jižní Asii, ale moc toho o nich nevíme, žijí totiž pod zemí. Nejzajímavější se nyní jeví ti z čeledi cecíliovití z podrostu nížinného tropického deštného pralesa Francouzské Guyany. Přívlastek „francouzská“ je pouze hovorový, ale použili jsme ho, aby se místo nálezu nepletlo s oblastí Britské a Nizozemské Guyany, dnešním Surinamem. Zajímavý živočich, vypadající spíše jako obrovitá žížala, nemá s kroužkovci nic společného. Podobně jako hadi již dýchá plícemi a na rozdíl od červů má něco jako penis - vychlípitelný konec střeva, který při svých mechtlích vsouvá samici do kloaky (na několik hodin!).  Jsou obojživelníky s takzvaným vnitřním oplozením. Nový druh podstrojuje svým mladým enormní produkcí kožních buněk bohatých na tuk. Proto jej vědci pojmenovali Microcaecilia dermatophaga, což by se dalo přeložit jako „pokožkou se živící“.

Opravdu se podobají červům, na obrázku je již dříve známý červor Dermophis mexicanus (Kredit: Franco Andreone)

Na rozdíl od svých příbuzných žab nemají červoři nohy (přesněji nemají je vyvinuté). Tato hadovitá stvoření se mohou chlubit tím, že tu byla již před dinosaury. Své zvyklosti od té doby moc nemění, stále se zdržují ve vlhkém podzemí. Někteří jsou růžoví, jiní zase tmavě šedí a ti největší dorůstají až jeden a půl metru. Všichni ale mají kroužkované tělo a právě to laiky mate k označování „červi“. Na rozdíl od kroužkovců ale mají červoři ústa. Až zase někdy pojedete na dovolenou na pomezí Brazílie, mějte na paměti, že na rozdíl od žab a žížal v nich mají i ostré zoubky. Živí se totiž  bezobratlými, jako jsou červi a hmyz. A protože jsou prakticky slepí, nemusí poznat do čeho koušou.

Červořata okusující svou matku. Kredit: Wilkinson a kol., 2013 Zvětšeniny obrázků na stránce PLoS ONE.

Oči mají červoři  pod tvrdým krytem vyztuženým krystaly uhličitanu vápenatého. Asi proto, že svou hlavu používají spíš jako buldozerovou radlici. Světlo a tmu ale rozpoznávají. Navíc je příroda obdařila jakýmsi „šestým smyslem“, anténovité výčnělky na hlavě jim dovolují cítit, ochutnávat, hmatat a bezpečně se orientovat  v podzemí.

Nejzajímavější na nich ale asi je přece jen ta péče o potomstvo. Většina z červorů je živorodých. Na těch je zajímavé, že své potomky „přikrmují“ buňkami uvnitř svého těla. Ale ty "červořice" o nichž tu je řeč, kladou vejce. Nejen, že ta vejce hlídají, ale o své potomstvo pečují i po jejich vyklubání z vajec něčím, co snese přirovnání s primitivním kojením. Samice tvoří pro své ratolesti speciální vrstvu pokožky, která je bohatá na tuky. Mladí červoříci ji seškrabují a požírají. Mají na to extra sadu zoubků. Naštěstí pro matky se jejich harantům brzo začnou měnit chutě. Netrvá totiž dlouho a jejich „mléčný chrup“ jim nahradí jak břitva ostré špičáky.  

 

Také pro nás, od dob, kdy jsme pouhými červíčky, mají vhodně přemnožené kožní buňky své kouzlo, nemusí ani jít o šestky. (Kredit: Produnis )

Molekulární genetici stanovili stáří těchto živoucích fosilií na 250 milionů let. A protože přežili i to, co vyhubilo dinosaury, mají podle nich ještě nějaký ten pátek před sebou. Podobný způsob krmení  mladistvých byl zjištěn i u některých dalších druhů a právě to se vědcům jeví ještě zajímavějším. Dovolí jim to podle genů různých druhů zjistit, zda tato výživářská vymoženost má společný původ, nebo zda evoluci při její hře v kostky padly „šestky“ vícekrát za sebou. Ať tak, či tak, navzdory tomu, že okusují své matky, tvoři červoři nejsou netvoři.

Pramen:  Mark Wilkinson, Emma Sherratt, Fausto Starace and David J. Gower. (2013) A New Species of Skin-Feeding Caecilian and the First Report of Reproductive Mode in Microcaecilia (Amphibia: Gymnophiona: Siphonopidae). PLoS ONE 8(3): e57756. doi:10.1371/journal.pone.0057756