Schéma komplexní molekuly nejběžnějšího z fullerenů s 60 atomy uhlíku. Nejmenší fulleren má 20 atomů uhlíku, velké fullereny jich mají např. 240

Skutečné krystaly fullerenu s 60 atomy uhlíku

Zmíněnou studii, zaměřenou na nebezpečí spojené s produkty nanotechnologií, provádí Eva  Oberdörster  ze  Southern Methodist University v Dallasu. Podařilo se jí zjistit, že i mírná koncentrace syntetických uhlíkových nanočástic představuje nebezpečí pro vodní živočichy. Perloočky hynou již při nepatrné koncentraci těchto částic ve vodě a ryby vykazují až 17x častější poškození mozku ve srovnání s rybami, které s nanoprodukty do styku nepřišly.

Perloočky hynou pokud se ve vodě setkají i nepatrnými koncentracemi fullerenů.

Průmysl nyní teprve začíná využívat výhody syntetických nanočástic uhlíku, známějších pod pojmem fullereny a jejich chemicky příbuzné nanotrubky. I když zatím výrobců těchto látek je poskrovnu, experti očekávají rychlý nástup nanotechnologií, protože se ukazuje jejich výhodnost v řadě odvětví – od sportu, přes automobilový a letecký průmysl, zdravotnictví, a dokonce i v kosmetice.

Nanomateriály se začnou vyrábět ve velkých objemech a zmíněná studie je jednou z prvních, která sleduje vliv nanopartikulí na naše životní prostředí.Oberdörsterová je environmentální toxikoložka a ke zjišťování nebezpečnosti nanopartikulí požívá dva standardní toxikologické testy. Sleduje, jaké následky vyvolává koncentrace 800 ppb přítomných ve vodě (přepočtový koeficient  ppb na soustavu SI je jedna molekula ku miliardě molekul tj. 1/ 1 000 000 000). Testy ukázaly, že tato koncentrace (800 ppb) je již pro faunu škodlivá. Prohlásila to minulou neděli  Oberdörsterová na setkání Společnosti amerických chemiků v Anaheimu v Kalifornii.

Také druhý z používaných testů, kdy se sleduje vliv škodlivé látky v koncentraci 500ppb podle autorky prokázal, že i tato koncentrace má škodlivý efekt. U okounů tato koncentrace nanopartikulí ve vodě způsobila  nárůst  poškozených mozkových buněk. Pokud byl plůdek okounů vystaven nanopartikulím uhlíku v koncentraci 500 ppb, měly ryby 17 krát více poškozených mozkových buněk, než ryby z prostředí čistého. Toto poškození je v odborné literatuře popisováno také jako tuková peroxidace a je o ní známo, že  poškozuje normální funkci buněčných membrán. Někdy bývá toto poškození dáváno u lidí do souvislosti s Alzheimerovou chorobou.

Studie, o které je zde řeč, není první studií tohoto druhu. Již v loňském roce vědci zjistili, že pokud myši byly vystaveny inhalaci nanopartikulí uhlíku, poškodilo jim to plíce. Také in vitro testy s tkáňovými kulturami prokázaly škodlivost nanopartikulí. Uvedené pokusy nám začínají dávat představu o tom, co by se stalo, pokud by se tyto nové materiály dostaly do volné přírody, ať již při nějaké havárii, nebo jako odpad. Protože je ale užití těchto látek v počátcích, nikdo zatím nedovede dost dobře odhadnout, jakému zatížení bude jimi životní prostředí vystaveno.
Nikdo dnes nepochybuje o tom, že fullereny jsou pro nové technologie velkým přínosem, ale po zde presentovaných zkušenostech by nikdo neměl pochybovat také o tom, že s jejich uplatňováním nám plynou i určitá rizika. Jejich případnému zaneřádění životního prostředí bychom se měli vyvarovat.

Hlavní zdroj: New Scientist 29 March 2004-03-29