23. díl: Velké nesnáze na malém Miru (1/2): Oheň na palubě!

Zvětšit obrázek

Naprostá většina krizových situací se během pilotovaných cest do vesmíru odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA (Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se s nadsázkou říci, že zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla jen věda a bádání, ale i plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kdy se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…

Pokud jste měli to štěstí a vydali jste se ve druhé polovině devadesátých let na Mir, veškerá očekávání v okamžiku vstupu na jeho palubu vystřídal mírný šok. Ze všeho nejdříve vás do nosu udeřil výrazný zápach, linoucí se všemi moduly stanice. Byl to pach podobný „sklepu u babičky“ jak se vyjádřil jeden z astronautů. Dalo se to přirovnat k odéru starého vlhkého vinného sklípku. Atmosféru dokreslovalo poměrně matné osvětlení, které nedokázalo zahnat všechny stíny z koutů, a zvláště při pohledu do nitra modulu Kvant- 1 měl člověk pocit, že není na orbitální stanici, ale v popelnici. Postupem času se na Miru nahromadila spousta předmětů, které už byly k nepotřebě- odpad, staré kontejnery k experimentům, prošlé manuály a podobně.

V té době bylo patrné, že léta největší slávy má Mir dávno za sebou. Tento nástupce Saljutů se dostal na orbit 20. února 1986, kdy raketa Proton-K vynesla na určenou dráhu základní modul, označovaný někdy jako DOS-7. Ten nějakou dobu fungoval souběžně s předchozí sovětskou orbitální stanicí Saljut-7 a posádka Sojuzu T-15 Leonid Kizim a Vladimir Solovjov dokonce mezi těmito dvěma tělesy vykonala přelet, přičemž nejdříve pobyla 50 dní na Miru, pak se přesunula na Saljut-7 a po dalších 50 dnech tamtéž se vrátila zpět na Mir. K němu začaly postupně přibývat další komponenty: v březnu 1987 modul Kvant-1, v listopadu 1989 Kvant-2, v květnu 1990 modul Kristall, o rok později Spektr, v listopadu 1995 dokovací modul pro americký shuttle a v dubnu 1996 modul Priroda.

Zvětšit obrázek

Pohled do základního modulu Miru. (Zdroj: Wikimedia.org)

Krach ambiciózního projektu Buran, který měl být odpovědí na americký shuttle, se na stavu Miru nepřímo podílel. Nešlo ani tak o nedostatek financí, které byly odkloněny z jiných projektů k Buranu, ale spíše o dopravní kapacitu sovětského raketoplánu. Ten měl dokázat vynést na orbit až 30 tun užitečného zatížení. Hlavně ale měl mít schopnost dopravit zpět na zemi 20 tun nákladu. Po zrušení programu Buran tato kapacita Miru citelně chyběla. Do bezpilotních Progressů a pilotovaných Sojuzů se vešlo jen velmi omezené množství odpadu. Pokud bylo třeba přivézt nějaký přístroj nebo objemnější výsledek experimentu na zem, nastávalo hluboké zamyšlení zúčastněných- interiér návratového modulu Sojuzu typu TM poskytuje zhruba 2,5 m³ využitelného prostoru a vzhledem k tomu, že jeho naprostou většinu zaberou kosmonauti samotní, je umístění každého kousku vybavení navíc hrou, která připomíná Tetris. Navíc je třeba brát do úvahy i hmotnostní omezení a umístění těžiště. Není tedy divu, že jak Mir navštěvovaly postupně jeho posádky, jeho interiér se zaplňoval nepotřebnými přístroji, součástkami a odpadem.

To všechno se ale dalo přežít, koneckonců- člověk si zvykne na všechno. Co se však jen tak ignorovat nedalo, to byly poruchy životně důležitých systémů Miru, které se v druhé polovině devadesátých let odehrávaly takřka denně. Palubní baterie už dávno ztratily svou kapacitu a solární panely byly poškozené mikrometeority a zanesené spalinami orientačních motorků. Často se stávalo, že interiér stanice zničehonic potemněl, rozeřval se alarm a posádky už se pomalu ani nemusely dívat na výstražné tablo- bylo jasné, že baterie se zčásti vyčerpaly a bylo třeba počkat na jejich dobití solárními panely. Trochu nepříjemnější poruchou, která se často opakovala, byly úniky chladícího média do interiéru stanice. Chladivo, kterým byl etylenglykol, často unikalo ze zteřelých potrubí a posádky byly pravidelně nuceny nosit ochranné masky, aby se nenadýchaly toxických výparů. Opravy a záplatování chladícího potrubí se stalo pravidelnou rutinou. Vše doplňovaly občasné výpadky hlavního počítače, díky kterým stanice mimo jiné v daný okamžik ztratila orientaci a volně „driftovala“ v prostoru.

Zvětšit obrázek

Jay Apt hledí na kanystr Vika, na jeho stěně je zřetelný červený aktivační kohout. (Zdroj: www.nasa.gov)

Ovšem největší potenciální nebezpečí se skrývalo na místě, kde jej astronauti a kosmonauti nečekali. Environmentální systém Miru pracoval po většinu času blízko svých limitů. V okamžiku, kdy na stanici přiletěla posádka, která měla vystřídat tu stávající, nedostávalo se pro všechny dost kyslíku. Pro tento případ tady byla Vika. Vika byl kanystr zhruba velikosti odpadkového koše, který obsahoval v případě Miru přibližně litr chloristanu lithného (po níže popsaných událostech bylo změněno složení náplně). Ten, po vložení do generátoru a zahřátí začal při exotermické reakci produkovat kyslík. Teplota uvnitř kanystru se pohybovala okolo 600°C, ale zařízení bylo rozsáhle testováno a počet jeho „ostrých“ použití na palubě Miru se do roku 1997 šplhal do tisíců. Jednalo se o podobné zařízení, jako v dopravních letadlech, kde jsou tyto generátory napojeny k nouzovým maskám. Jeden kanystr dokázal zabezpečit kyslík pro jednu osobu na 24 hodin. Kosmonauti jim říkali „svíčky“ a při zvýšeném počtu osob na Miru většinou zužitkovali tři kusy denně. Oficiální systémový název zněl SFOG- Solid Fuel Oxygen Generator (kyslíkový generátor na tuhé palivo), ruský akronym pak TGK.

Už v roce 1994, konkrétně 15. října, jeden kanystr během svého pracovního cyklu vzplanul. Člen základní posádky Miru, Valerij Poljakov, v modulu Kvant-1 zapálil Viku, ze které ale okamžitě vyšlehl plamen. Vše sledovala i Jelena Kondakova, která se chtěla na fungování Viky podívat a doprovázela tak Poljakova. Ten bleskurychle hmátl po nedaleko umístěném obleku Penguin a pomocí něj zamezil přístupu vzduchu k plamenu. Během chvíle bylo po všem. Když kosmonauti nahlásili incident řídícímu středisku, dostali za úkol zjistit, zda generátor, do kterého se kanystr upínal, funguje. Po kladné odpovědi se všichni zúčastnění v čele s hlavním ruským manažerem projektu Shuttle- Mir Valerijem Rjuminem rozhodli zamést celou příhodu pod koberec. Na obzoru se totiž rýsovala návštěva Američanů na Miru a Rusové si byli dobře vědomi, jaký je americký postoj k ohni na palubě. Nemohli si dovolit přijít o přísun amerických dolarů v případě zrušení společného projektu. Takže Američané o ničem neměli ani tušení.

12. ledna 1997 odstartoval z KSC raketoplán Atlantis k misi STS-81. Cíl: orbitální stanice Mir. Na palubě shuttlu byl Jerry Linenger, který měl na Miru vystřídat dalšího Američana Johna Blahu- jednalo se o čtvrtý americký „increment“- tedy dlouhodobý pobyt. 15. ledna se Atlantis spojil úspěšně s Mirem. Blaha si hned zkraje vzal Linengera stranou a detailně jej informoval o situaci na Miru. Linenger pochopil, že ho během příštích čtyř a půl měsíce nečeká žádná selanka. To mu ostatně došlo hned v den, kdy se Atlantis připojil. V plánu byla tisková konference s přímým přenosem na zem, ale v momentě, kdy měla začít, najednou pohasla krom nouzových lampiček všechna světla v základním modulu Miru a rozeřval se palubní alarm. Velitel stanice Valerij Korzun se s omluvným šklebem vydal k příslušnému tablu, na kterém svítila kontrolka nízkého napětí. Baterie Miru byly vybité a bylo nutno počkat, až se dobijí ze solárních panelů. Z tiskové konference nic nebylo- tedy ne že by to někomu z obou posádek vadilo.

Linenger si během následujících dnů vyzkoušel ruský skafandr Sokol a v návratovém modulu Sojuzu TM-24 umístil do jednoho z křesel speciální tvarovanou vložku na míru. Tím se stal členem základní posádky Miru. 20. ledna se Atlantis odpojil a zamířil domů a Linenger započal dlouhodobý pobyt na ruské orbitální stanici.

Dny plynuly nevzrušeně a byly naplněny prací a častými alarmy. Mir byl prostě stárnoucím kusem techniky, který se každou chvíli hlásil s nějakou větší či menší bolístkou a žádal si v dané věci okamžitou údržbu. Malá zrada se však skrývala ve faktu, že tzv. „master alarm“, tedy hlavní alarm, měl pouze jeden zvuk. Stejný zvuk tedy upozorňoval jak na momentální pokles napětí v síti, tak na velmi závažné události, jako byl výpadek hlavního počítače Miru. Alarm se mimo jiné používal i jako budík, takže jej posádka slyšela několikrát denně. Nebylo tedy divu, že po jisté době jej ruští kosmonauti i američtí astronauti začali zčásti ignorovat.

12. února se po menších technických problémech připojil ke stanici v ručním módu Sojuz TM-25 a s ním i dva členové nové základní posádky: Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, které doprovázel německý kosmonaut- výzkumník Reinhold Ewald. Ciblijev a Lazutkin měli vystřídat Korzuna a Kaleriho. Ti měli použít svůj starý Sojuz TM-24 a spolu s Ewaldem po 20 dnech společné práce přistát. Linenger měl na stanici zůstat s novou základní posádkou.

Po měsíci jednotvárné práce a stále stejných obličejů byla návštěva ze Země vítaným zpestřením. Kosmonauti využívali hlavně času, kdy měli plánovánu večeři, aby poseděli a podebatovali o všem možném. Tak tomu bylo i večer 23. února. Ten den byl navíc Dnem Armády a posádka si dopřávala sváteční menu včetně citronů a kaviáru. Když se večeře přelila do debaty o všem možném, Linenger se omluvil a odlétl do modulu Spektr, aby tam zaznamenal data jednoho z experimentů. Zhruba ve stejnou dobu požádal Korzun Lazutkina, aby zapálil podle plánu další Viku. Lazutkin vplul do Kvantu- 1, z úložného místa vyjmul jeden kanystr a zasunul jej do generátoru. Otočil červeným aktivačním kohoutem na plášti kanystru a užuž se chystal odrazit, aby mohl proplout zpět do základního bloku.

Vtom zaslechl jakýsi nepatřičný sykot. Když se obrátil zpět k Vice, uviděl něco, po čem ztuhl jako mramorová socha. „Malá, miniaturní sopka!“, vzpomínal později. Z kanystru vyrazil plamen! Jako první zareagoval Ewald, který měl od jídelního stolu přímý výhled do nitra Kvantu-1: „Požar!“, zakřičel rusky. Velitel stanice Korzun nahlédl do modulu a bylo mu jasné, že situace je vážná. Nařídil Lazutkinovi, který se marně snažil oheň udusit mokrým hadrem, aby přinesl hasicí přístroj. Všem pak přikázal navléci kyslíkové masky a pohybovat se ve dvojicích. Během chvíle se plamen natáhl do více než metrové délky a mířil na protilehlou stěnu modulu. Všichni věděli, že jde o život. Všichni, až na jednoho.

Jerry Linenger zrovna ukládal data na svém laptopu v modulu Spektr, když spustila siréna alarmu. Protože jeho počítač nadále normálně fungoval, pomyslel si, že se zřejmě nebude jednat o výpadek proudu. Takže je to zase nějaká banalita. Linenger sáhl po špuntech do uší a vrátil ze zpátky k obrazovce laptopu. Pak ale zvítězila zvědavost a tak se Američan vydal k základnímu modulu, aby zjistil, co se děje. Na „křižovatce“ modulů ve spojovacím uzlu se ale srazil s Vasilijem Ciblijevem. Ten na Linengerovu otázku, zda je to s tím poplachem vážné, odpověděl: „Hodně. Požár.“ To už ale Američan sám spatřil proužky dýmu, které se táhly z ohniska požáru v Kvantu. Dým se díky ventilaci neuvěřitelně rychle rozšířil po celém orbitálním komplexu. Protože v beztíži nefunguje konvekce, byl zde kouř přítomen ve formě velmi husté všudypřítomné tmavé mlhy. Linenger se snažil instinktivně plavat k podlaze modulu v domnění, že tam bude o něco dýchatelnější atmosféra, byla to však čistě „pozemšťanská“ reakce, která nepřinesla Jerrymu žádnou úlevu- kouř byl náhle prostě všude. Dusící se Linenger hmátl po kyslíkové masce na nedaleké stěně, navlékl si ji a otočil kohoutem dodávky kyslíku. Konečně se bude moci nadechnout! Ale co to? Maska se nalepila na nos a ústa, kyslík do plic jaksi neproudí. Teprve druhá maska, kterou Linenger našel, byla funkční. Teď se konečně mohl vydat směrem ke Kvantu-1, aby pomohl s hašením.

Pohled na požár Linengera vyděsil. Více než metrový plamen stále šlehal a prskal a při bližším pohledu byly jasně vidět kapičky roztaveného kovu kanystru, které se rozprskly na protější stěně Kvantu. Jestliže je plamen natolik žhavý, že taví kov, je jen otázkou času, kdy zafunguje na stěně Kvantu jako autogen a propálí ji. To by znamenalo okamžitou smrt všech šesti kosmonautů na palubě. Korzun se pomocí hasicího přístroje snažil s požárem bojovat, ale zatím to byla marná bitva. Ostatní se vydali připravit jeden ze Sojuzů k nouzovému odpojení od stanice, prostor Kvantu byl natolik stísněný, že nemohli Korzunovi nijak pomoci. Pouze Linenger se velitele snažil přidržovat na místě- reakční moment hasicího přístroje v beztíži velmi znesnadňoval jeho použití.

Mezitím se v základním modulu vznášel Saša Kaleri a cosi datloval do jednoho z laptopů. Ostatní si na chvilku pomysleli, že se zbláznil, když si teď vyřizuje poštu, ale pak pochopili. Kaleri narychlo tisknul koordináty pro nouzové přistání obou Sojuzů. Ty měly být vytištěny na začátku každého dne, ale postupem času kosmonauti tento zdánlivě zbytečný úkon začali vynechávat. Dvojí koordináty byly velmi důležité i proto, že oba Sojuzy by se během této krize odpojily od Miru současně a pokud by byly jejich palubní počítače „nakrmeny“ stejnými daty, hrozila sice malá, ale přesto reálná možnost, že by se návratové moduly během sestupu atmosférou mohly střetnout. Jenže… to by se nejdříve musely posádky do svých transportní lodí dostat. Sojuz TM-25 pro Ciblijeva, Lazutkina a Linengera byl připojen na konci základního modulu v místech, kde se nacházel spojovací uzel. Ale Sojuz TM-24, ve kterém se měli zanedlouho vrátit na zem Korzun, Kaleri a Ewald, byl připojen na opačné straně- ke stykovacímu modulu Kvantu-1. A cesta k němu vedla jedině přes ohnivou stěnu hořící Viky! Všichni věděli, co to znamená. Pokud by skutečně bylo nutno opustit Mir, zachrání se pouze tři kosmonauti. Zbylá trojice nemá žádnou šanci na únik…

Ciblijev, Lazutkin a Ewald se mezi úkony aktivace Sojuzu TM-25 snažili dopravit Korzunovi a Linengerovi co nejvíce hasicích přístrojů. K jejich údivu byl minimálně jeden z přístrojů připoután ke stěně stanice úchyty, které bránily jeho odpadnutí během vypuštění modulu na oběžnou dráhu. Tyto úchyty měly být ihned po uvedení daného modulu do provozu sejmuty. To se však nestalo a kosmonauti nyní museli uvolňovat přístroj ze stěny za pomoci šroubováků a kleští.

Korzun, zalykající se dýmem, chrlil pěnu z přístrojů na stále stejně velký plamen. Linenger, který jej držel za boky, zaznamenal, že se velitel už skoro půl minuty nepohnul. Přes hustou kouřovou clonu se dalo jen těžko odhadnout, zda je Korzun ještě při vědomí. Ani ze vzdálenosti několika centimetrů nebyl schopen vidět pořádně Korzunův obličej, proto na něj zakřičel. Když se mu dostalo od Valerije ujištění, že je v pořádku, nesmírně se mu ulevilo. S vděčností si taky vzpomněl na to, jak před dvěma týdny většinu volně připoutaného odpadu z Kvantu-1 nacpali do nákladního Progressu, který se posléze odpojil od Miru a shořel v atmosféře. Pokud by tyto odpadky byly stále na stejném místě, zcela jistě by už byly také v plamenech a to by byla pravděpodobně neřešitelná situace.

Zvětšit obrázek

Ohořelý panel u kyslíkového generátoru. (Zdroj: history.nasa.gov)

A pak, stejně náhle, jako se objevil, plamen pohasl a zmizel. Náplň kanystru vyhořela a oheň tak ztratil svou potravu. Korzun ještě nastříkal pěnu na ožehnutou stěnu naproti kanystru a s ulehčením zavolal na ostatní, že je požár uhašen. Po 14 minutách a třech vypotřebovaných hasicích přístrojích bylo po všem. Celý incident se odehrával mimo oblast spojení s ruským řídícím střediskem. Ještě před navázáním spojení provedl Linenger (původní profesí lékař) rychlou prohlídku všech členů posádky, zaměřenou na respirační systém. Kouř byl mimořádně hustý a dusivý a paradoxně právě tento fakt Linenger označuje za šťastný. Přinutil totiž všechny okamžitě nasadit kyslíkové masky a tak ochránit své plíce před toxickými zplodinami hoření. Postupem času začal pomalu mizet i kouř. Rusové později prohlašovali, že filtrační systém Miru tuto situaci zvládl na výbornou, kosmonauti ale byli toho názoru, že nejvíce dýmu do sebe „natáhl“ kondenzát vodních par, který se v hojné míře vyskytoval na stěnách stanice.

Šokující ovšem bylo chování RKA, konkrétně manažerů, odpovědných za provoz Miru a společný rusko-americký projekt. Podle všeho naprosto zpanikařili a snažili se zakrýt skutečnost před partnery z NASA. Ta se o požáru dozvěděla až po dvanácti hodinách a jeho skutečný rozsah byl Rusy uměle bagatelizován. Podle následného oficiálního tiskového prohlášení americké agentury se jednalo o „problém s kyslíkovým generátorem“, který způsobil na zařízení Kvantu „škodu minimálního rozsahu“ a trval „přibližně devadesát sekund“. NASA se dokonale chytila na lep, až po delší době vyšla pravda najevo. Rusové se mezitím snažili vinu svalit na posádku. Obvinili Lazutkina, že použil kanystr, na kterém už několik hodin předtím odstranil plombu a umožnil tak, aby se do něj dostala vlhkost, která pak způsobila požár. Byl to samozřejmě nesmysl, Lazutkin odtrhnul plombu těsně před vložením kanystru do generátoru. Padlo ještě několik absurdních obvinění.

Při vyšetřování se nebylo čeho zachytit. Vyhořelý kanystr se sice se Sojuzem TM-24 vrátil na zem, ale kvůli jeho rozsáhlému poškození nebylo možné říci nic určitého. Až dva roky od požáru určili vyšetřovatelé NASA pravděpodobnou příčinu vzplanutí Viky: kontaminace pracovní náplně kanystru uhlovodíky. Rusové potom obrátili pozornost k výrobnímu procesu kanystrů. Zjistili, že pracovníci výrobního závodu mají při jejich výrobě a plnění na rukou latexové rukavice. Vše bylo najednou jasné. Následné pokusy v červenci 1999 prokázaly, že pouhé čtyři centimetry čtvereční latexu, přimíchané do obsahu kanystru, dokážou způsobit požár podobný tomu, který se odehrál na Miru.

Byla přijata rozsáhlá opatření a změny, aby napříště byla manipulace s Vikami bezpečnější. Byly skladovány ve speciálních kontejnerech, byl změněn způsob aktivace z kombinace mechanického úderníku a chemické tablety na čistě elektrickou iniciaci a posádka musela před použitím „svíčky“ provést její důkladnou inspekci, mít kyslíkové masky a po ruce hasicí přístroj. Byly zavedeny cvičné požární poplachy na palubě Miru (tedy spíše- znovuzavedeny. Kdysi dávno před požárem se konávaly, jenže snižovaly životnost hasicích přístrojů. Když se totiž minimaxy vyjmuly z držáků, byla aktivována chemikálie, která je tlakovala. Přístroj potom vydržel být funkční jen pár týdnů. V rámci šetření se tedy poplachy a nácviky přestaly provádět). A hlavně- pracovníci výrobního závodu museli na konci každé směny předkládat své latexové rukavice ke kontrole…

Důvěra Američanů k ruským odpovědným činitelům však byla vážně narušena. Nikdo si nedělal moc velké iluze stran výcviku, ale tak neuvěřitelný risk s životy vlastních posádek- to NASA šokovalo. Jistě, změny se sice uskutečnily a bylo přidáno pár bezpečnostních procedur, ale než skončí rok 1997, bude další Američan na palubě Miru čelit ještě horší krizi a spolu se svými ruskými kolegy bude bojovat o vlastní život…

Velké nesnáze na malém Miru (2/2): Srážka!

Devadesátá léta znamenala pro nově vzniklou Ruskou federaci balancování na hraně chaosu a finančního kolapsu. Všechna odvětví ruského průmyslu a služeb byla více či méně zasažena hospodářským rozvratem a výjimkou nebyl ani kosmický průmysl. Tato bývalá výkladní skříň sovětského režimu se najednou ocitla na periferii zájmu mocných. Také běžní občané měli při honbě za obživou jiné starosti, než adoraci hrdinů vesmíru. Postupem času se i mnoho legendárních kosmonautů ocitlo na periferii společnosti v nuzných podmínkách- jako příklad může sloužit třeba Nikolaj Rukavišnikov, kterého podvodníci připravili o byt v Moskvě a tak musel podzim svého života trávit v malém zahradním domku. RKA (Ruská federální kosmická agentura) se potýkala s fatálním nedostatkem financí a také s faktem, že mnoho subdodavatelů se po rozpadu SSSR ze dne na den ocitlo na území jiného státu. To znamenalo nejen logistické a administrativní problémy, ale také zvýšené náklady. Mnoho podniků si totiž od RKA a koncernu Energia, který vyráběl a kompletoval letový hardware, nechávalo za své systémy a komponenty platit v dolarech- tedy měně, které se RKA zoufale nedostávalo. Vítaným přilepšením byl pak společný projekt s NASA, kdy v průběhu devadesátých let vykonávali američtí astronauti dlouhodobé pobyty na palubě ruské orbitální stanice Mir. Amerika získala zkušenosti z dlouhodobých pobytů v první polovině sedmdesátých let na své stanici Skylab. Od té doby ale uplynulo mnoho času, takže NASA hodlala tuto novou možnost řádně využít. Jenže zřejmě nikdo nepočítal s tím, že Rusko devadesátých let má svá specifika…

Americký tým, který přiletěl do Ruska, aby spolupracoval na přípravě amerického astronauta, čekal pořádný kulturní šok. Z relativně pohodlných kanceláří a výcvikových zařízení NASA byli tito odvážlivci rázem až po uši v naprosto cizí realitě. Vše začínalo už na letišti, kde se nejednou ocitlo razítko s vízem v příslušném pasu pouze po jisté ne zcela legální finanční transakci. Stejná transakce následovala během vyzvedávání zavazadel. Následovala jízda do Hvězdného městečka. Tam byli astronauti a jejich tým ubytováni ve dvoupokojových bytech, jejichž vybavení odráželo stav financování kosmického programu. Na Hvězdné městečko to však byl relativní nadstandard. Američané si však uvědomovali, že tu nejsou kvůli bydlení, ale kvůli tréningu a misi samotné.
Samotná školicí střediska ve Hvězdném však byla dalším šokem. Ponuré učebny s archaickými plánky a schématy na stěnách nepřispívaly k optimálnímu rozpoložení studujících. Jediným slušně vybaveným místem byla tělocvična. Velmi záhy byli Američané konfrontováni s neochotou Rusů poskytnout jakékoli učební materiály. Instruktoři a školitelé si velmi dobře uvědomovali, že pokud by se jejich vědomosti a znalosti dostaly na papír, byla by jejich další přítomnost zbytečná. Proto se bránili tvorbě skript a manuálů- jednoduše nechtěli přijít o práci. Postupem času se situace v tomto ohledu mírně zlepšila, ale pouze po četných urgencích a dlouhém dohadování. Lehce archaicky byly vybaveny i sály se simulátory, které zhusta nekorespondovaly s aktuálním stavem systémů stanice. Nedostatek financí byl znát i tam.

Zvětšit obrázek

Schéma konečné podoby Miru. (Zdroj: Wikimedia.org)

Když konečně nadešel čas a Američané se vydali na Mir, byli opět v šoku. Jak už bylo zmíněno v předchozím díle, Mir byl v době návštěv z USA veteránem a jeho věk se projevoval na jeho funkčnosti. Kosmonauti byli nuceni velkou část každého dne trávit opravami a resetováním neustálých alarmů. Občas se v interiéru objevila koule chladicí kapaliny, někdy nízké napětí v bateriích způsobilo výpadek proudu a občas se postavil na zadní hlavní počítač, stanice pak ztratila orientaci na Slunce a potácela se vesmírem jako opilý námořník.

V noci z 23. na 24. února 1997 vypukl v modulu Kvant 1 požár (je popsán v předchozím díle seriálu). Tento incident odhalil nejen nedostatky v procedurách a připravenosti stanice i kosmonautů, ale také naplno obnažil komunikační propast, která se rozprostírala mezi ruským řídícím střediskem a kontingentem NASA v Moskvě. Američané se o požáru dozvěděli se zpožděním 12 hodin a to jim ještě Rusové podali zkreslené a zavádějící informace. Báli se, že by američtí partneři při zjištění skutečného stavu věcí okamžitě společný projekt ukončili.

Také vztahy mezi kosmonauty samotnými a řídícím střediskem měly daleko do ideálu. Zatímco američtí astronauti si dokázali vydobýt alespoň částečnou autonomii a pořadí plnění úkolů na daný den bylo do jisté míry ponecháno na jejich úsudku, ruští kosmonauti měli úlohu mnohem složitější. Jejich postavení odráželo tradiční filozofii sovětského modelu řízení letu- zásadní rozhodnutí má na starosti CUP (řídící středisko) a kosmonauti jsou často pouhými vykonavateli příkazů pozemního týmu. Jejich čas byl nalinkován doslova na minuty, většinou bez ohledu na efektivitu práce, či na stav zařízení Miru. Kosmonauti se stali štvanci, kteří těkali z jedné části stanice do druhé a horečně se snažili splnit zadané úkoly, které neměly žádnou logickou posloupnost. Zdálo by se, že se od dob problémů na Saljutu-5 (viz. 18. díl tohoto seriálu) letoví plánovači poučili, opak byl však pravdou. Jako jeden z motivačních prvků byly používány osobní karty kosmonautů, do kterých se zapisovaly jejich výkony, chyby a splněné úkoly. Na základě těchto karet pak byla kosmonautům vyplácena gáže, eventuálně zvýšená o bonus v případě splnění mimořádně obtížné práce (například EVA), nebo neplánovaného úkolu. A právě o neplánovaném úkolu, který se zvrhnul v jednu z nejděsivějších situací v historii Miru, bude nyní řeč.

Jak už bylo řečeno, situace Energie a RKA ohledně subdodavatelů byla v devadesátých letech často velmi složitá. Týkalo se to i výrobců zásadních komponentů. Jedním z těchto komponentů byl systém KURS. Byl to nástupce známého systému Igla. Používal se na Sojuzech i na zásobovacích lodích Progress a měl na starosti navádění a spojení lodí se stanicí. KURS se vyráběl v továrně Київський Радіозавод, která sídlila v Kyjevě. Po rozpadu SSSR si tato nyní ukrajinská firma nechala platit za své výrobky v dolarech a současně výrazně zvedla cenu. Inženýři RKA tedy začali přemýšlet, jak se bez tohoto systému alespoň v případě Progressů obejít. Nakonec přišli na jednoduché řešení: použijeme TORU! TORU (Телеоператорный Режим Управления- televizní režim řízení) sloužil- a dosud slouží- jako záložní systém pro případ, že by KURS selhal. Kosmonaut pak má možnost prostřednictvím sestaveného ovládacího panelu na dálku řídit Progress z paluby orbitální stanice za pomoci malé obrazovky Sony, na kterou je přenášen pohled z kamery na Progressu. Problém spočívá ve faktu, že TORU byl konstruován striktně jako záložní systém, který není redundantní. To znamená, že jestliže při výpadku KURSu lze použít TORU, při výpadku TORU už není k dispozici žádná záloha.

V roce 1994 byl TORU poprvé použit při selhání systému KURS u nákladní lodi Progress M-24. Ovšem k použití tohoto záložního systému v roli primárního prostředku pak došlo během mise MIR EO-23 na jaře 1997. Na stanici tehdy pobývali Vasilij Ciblijev, Alexandr Lazutkin a americký astronaut Jerry Linenger. K Miru byl od listopadu předchozího roku připojen Progress M-33, který kosmonauti postupně zaplňovali odpadem. 6. února se odpojil od stanice a kosmonauti měli za to, že během několika dní shoří v atmosféře. K jejich překvapení jim ale o týden později řídící středisko oznámilo, že Progress bude použit k otestování připojení pomocí TORU. Starý náklaďák M-33 byl z hlediska kontrolorů ideální: pokud by se připojení nezdařilo, nic by se nestalo- koneckonců, byl naložený jen odpadky. Alarmující byl ale fakt, že velitel Ciblijev nebyl pro tuto operaci dostatečně vycvičen a podle všeho nebyl ani obeznámen se základními údaji- kdy a v jaké vzdálenosti má začít brzdící manévr nebo jak dlouho má brždění trvat. Navzdory tomu byl 4. března Ciblijev nachystán u panelu TORU, Lazutkin poletoval od okna k oknu v základním modulu Miru ve snaze zahlédnout Progress a Linenger vyhlížel z modulu Kristall. Operátoři na zemi poslali nákladní loď vstříc Miru. Ciblijev hleděl na šumící obrazovku TORU a čekal, až se na ní objeví obraz z kamery Progressu. Minuty ubíhaly a stále nic. Ciblijev začal být nervózní. Najednou se ozval Lazutkin: „Vidím ho! Vypadá to, že letí přímo na nás! Má příliš velkou rychlost! Vasiliji, brzdi!“ Ciblijev se vrhnul k průzoru, u kterého se Lazutkin krčil. Potom se vrátil zpět k ovládacímu panelu. Nařídil Lazutkinovi, aby mu říkal, kde Progress je a jak rychle se blíží. Jenže v trojrozměrném prostoru je velmi obtížné bez jednoznačně dané soustavy os komentovat polohu pohybujícího se tělesa. Po několika marných pokusech Ciblijev začal létat k průzoru a pak zase nazpět k panelu, na kterém se naslepo pokoušel korigovat dráhu blížícího se náklaďáku. Linenger, který mezitím připlaval z Kristallu, jen s otevřenými ústy sledoval neskutečnou scénu v základním modulu. Pak se vrhnul k průzoru zrovna v momentě, kdy kolem něj Progress prosvištěl, hrozivý jako rozjetý nákladní vlak. Všichni tři se zapřeli a čekali na náraz. Po několika sekundách bylo zřejmé, že žádný nepřijde. Progress minul stanici ve vzdálenosti několika metrů a pokračoval v letu do prázdna.

Po navázání spojení se střediskem CUP se Ciblijev neudržel a několik minut operátorům nadával. Narychlo vymyšlený pokus, nedostatečně nacvičený a bídně připravený, jej a jeho posádku málem připravil o život. Linenger poslal svému týmu vzkaz, ve kterém odmítl další pokusy o dokování pomocí TORU dříve, než společná komise RKA a NASA zjistí příčinu selhání a ustanoví jasná pravidla a procedury pro podobné operace. Když se mu po pár dnech dostalo odpovědi, byl překvapen. NASA neměla o závažnosti situace ani tušení. Věděla jen, že se vyskytly nějaké malé technické potíže a pokus o spojení byl odvolán. Linenger neměl možnost přímo hovořit se svým týmem, komunikoval s nimi jen pomocí vzkazů. Nakonec ale dosáhl svého- dokud se nebude moci vyjádřit, další pokus se konat nebude.

V květnu toho roku Linengera na palubě Miru vystřídal Michael Foale. A najednou předchozí dohody vzaly za své. Rusové naplánovali další pokus pomocí TORU na 25. června. Tentokrát měl být test proveden na náklaďáku Progress M-34, který se od stanice oddělil o den dříve. Na Ciblijevovi byla znát značná nervozita. Poslední pokus skončil fiaskem a on od té doby neměl možnost operaci nijak trénovat. Ale příkazy jsou příkazy. Operace navíc bude ztížena úsudkem pozemních operátorů. Ti se domnívali, že za předchozím neúspěšným pokusem stála interference palubního radaru Progressu s jeho kamerou. Při tomto pokusu bude tedy radar vypnut a Ciblijev tím pádem nebude mít údaje o vzdálenosti a vzájemné rychlosti Progressu a Miru.

Řídící středisko zažehlo motor nákladní lodi a ta se ze své parkovací dráhy vydala vstříc stanici. Nervózní Ciblijev upřeně zíral na obrazovku panelu TORU a po chvíli si mohl ulehčeně oddechnout. Statický šum vystřídal záběr z kamery na Progressu. Ale ulehčení netrvalo dlouho. Nákladní loď se blížila ke stanici „seshora“ a na pozadí pozemské oblačnosti nebyl Mir vůbec vidět, obraz byl navíc neostrý. Lazutkin a Foale napjatě vyhlíželi u průzorů s laserovými dálkoměry v ruce, Progress však neviděli. Ciblijev se snažil odhadnout z nejasného záběru na obrazovce TORU vzdálenost náklaďáku od stanice a vzájemnou rychlost. Opět byl nucen řídit loď naslepo. Obrazovka neposkytovala žádné „záchytné body“, podle kterých by mohl určit, kdy má začít brzdit a jak orientovat loď, aby se dostala do správné polohy vzhledem k modulu Kvant-1, u kterého měla zakotvit. A pak to přišlo.

Podle odhadu Ciblijeva měl být Progress asi 400 metrů od Miru, když Lazutkin náhle zakřičel: „Můj Bože, už je tady!“ Progress byl ve skutečnosti pár desítek metrů od stanice na kolizním kurzu a jeho rychlost vůči stanici byla přibližně 3 m/s (podle některých pramenů až 10 m/s)! Lazutkin se obrátil na Foala a přikázal mu, aby letěl oživit Sojuz TM-25, který byl zakotvený na opačné straně stanice. Pak už se mohl jen dívat: „Sledoval jsem tmavý trup posetý skvrnami, jak se sune pode mnou. Podíval jsem se blíž a vtom stanicí otřásl úder.“ Nákladní loď se nejdříve čumákem ponořila do mezery mezi základním modulem a Kvantem-1, udělala salto a svou zadní částí vrazila do jednoho ze solárních panelů na modulu Spektr. Tam se na zlomek sekundy zachytila a čelní částí udeřila do stěny Spektru. Od něj se loď odrazila a v kotrmelcích odplula pryč. Hodiny ukazovaly 9:10 UTC.

Stanicí se rozeřval alarm. Současně muži pocítili lupání v uších. Dekomprese! Progress prorazil stěnu stanice! Ale kde? Foale si myslel, že atmosféra uniká z Kvantu-1. Lazutkin, který celou kolizi sledoval průzorem, si však byl jistý, že dekomprese se odehrává v modulu Spektr. Rychle proplul do spojovacího uzlu a strčil hlavu do Spektru. Okamžitě uslyšel hrozivý sykot. Zatím atmosféra unikala relativně pomalu, ale pokud se trhlina rozšíří, mohou být všichni tři během několika sekund odsouzeni k záhubě! Podle rychlosti poklesu tlaku Ciblijev rychle vypočítal, že mají přibližně 20 minut na vyřešení situace. Letová pravidla jasně určovala, že pokud dýchatelná atmosféra vydrží méně než 45 minut, posádka musí stanici okamžitě evakuovat pomocí Sojuzu. Kosmonauti se za podpory a naléhání řídícího střediska nicméně rozhodli, že se pokusí stanici zachránit. Koneckonců stačí jen uzavřít poklop do Spektru. Jenže tak jednoduché to nebylo.

Zvětšit obrázek

Interiér spojovacího uzlu Miru- všimněte si kabelů a hadic v průlezech do modulů. (Zdroj: Wikimedia.org)

Mir byl protkán spletí kabelů a hadic, které se plazily interiérem a rozlézaly se do všech jejích částí. Ani Spektr nebyl výjimkou. Jeho průlezem se vinulo 18 kabelů a hadic a Foale s Lazutkinem je teď horečně odpojovali. Byla to nebezpečná práce, některé kabely byly pod proudem, jiné zase ne. Když Lazutkin přiložil nůž k jednomu z nich, vylétl z drátu snop jisker. Lazutkinovi nezbylo, než vlétnout do Spektru a najít jeho zástrčku. Mezitím Ciblijev uvolňoval kohouty na rezervních kyslíkových nádržích v Kvantu 2, aby posádce získal pár minut navíc. Konečně byl průlez volný. Teď jej musí kosmonauti rychle uzavřít poklopem. Ale proti proudu unikajícího vzduchu se vnitřní poklop Spektru nedaří zavřít. Foale s Lazutkinem se vrhají na vnější poklopy, které jsou odmontovány a upoutány na jedné ze stěn spojovacího uzlu. Pokoušejí se uvolnit jeden ze širokých poklopů s ventilem uprostřed, ale marně. Po minutě snažení se jejich pozornost obrací k jednomu z tenkých poklopů, který sloužil jen jako přepravní kryt. Ten nakonec dokážou od stěny odpoutat. Teď už ubývá jen dostat jej na místo. Když se s ním kosmonauti přiblížili k průlezu do Spektru, poklop se k němu sám „přicucnul“. Bylo 9:38 UTC, lupání v uších přestalo, stanice byla zachráněna. Opravdu?

Jeden ze solárních panelů Spektru poničený kolizí (Zdroj: Wikimedia.org)

Ukázalo se, že posádka ještě není z nejhoršího venku. Tlak na palubě sice klesnul pouze o nějakých 15%, ale některé z kabelů, které přesekli nebo rozpojili, dodávaly energii do nenasytného elektrického systému stanice. Čtyři solární panely Spektru vytvářejí skoro 50% elektrické energie Miru. A ta teď chybí, interiér se noří do tmy a setrvačníky, které udržují polohu orbitálního komplexu v prostoru, se zastavují. To je vážné, protože pokud se mají baterie alespoň zčásti znovu nabít, je nutné funkční solární panely nastavit tak, aby na ně dopadalo co nejvíce slunečního záření. Každý panel má vlastní motor, který jej nastavuje vzhledem ke Slunci. Pokud jsou baterie vybité, motor panel nenatáčí a panel tak neprodukuje proud nutný k nabití baterií. Začarovaný kruh… A obnovit polohu bez gyroskopů půjde hodně těžko a pomalu. Stanice zatím majestátně a nekontrolovaně rotovala 350 kilometrů nad zemským povrchem.

Zvětšit obrázek

Poničený modul Spektr (Zdroj: Wikimedia.org)

Aby bylo možno provést korekce polohy orientačními tryskami, musí řídící středisko znát osu a alespoň přibližně úhlovou rychlost rotace. Foale se uchýlil k starému námořnickému triku: před obličejem natáhl svůj palec a podle pohybu hvězd úhlovou rychlost odhadl. Pomocí tohoto odhadu řídící středisko zažehávalo orientační trysky stanice, někdy svými tryskami vypomohl i připojený Sojuz. Po půldruhém dni se podařilo stanici zčásti oživit. Bylo však zřejmé, že bez energie ze Spektru se Mir dlouhodobě neobejde. Byla naplánována „vnitřní EVA“- tedy vlastně IVA (Intravehicular activity), během které by Ciblijev a Lazutkin vstoupili do zmrzačeného Spektru, pokusili se najít místo úniku, znovu propojili elektrické kabely a nainstalovali nový pevnější poklop s přípojkami pro tyto vodiče. U Ciblijeva se ale objevila z přemíry stresu srdeční arytmie a nakonec byla touto IVA pověřena až následující základní posádka Mir EO-24, Solovjov a Vinogradov. Nejvíce nešťastný byl z tohoto rozhodnutí Foale, protože Spektr byl jeho „obytným“ modulem- ve Spektru spal, odpočíval a v něm měl uloženy veškeré své osobní věci. Nyní neměl ani zubní kartáček! Jeden rezervní kartáček sice Ciblijev našel mezi zásobami, ale ostatní věci byly mimo dosah. Něco málo mu přivezl další náklaďák Progress, ale až 22. srpna mu Solovjov a Vinogradov během IVA vyzvedli ze Spektru některé ztracené osobní předměty. Najít místo úniku se jim však nepodařilo, Spektr byl natrvalo neobyvatelný.

Po vystřídání základních posádek zůstával Foale podle plánu dále na stanici a Ciblijev s Lazutkinem se 14. srpna vydali na cestu k domovu. Jejich pobyt na Miru by se dal jednoznačně nazvat hororovým. Krom „standardních“ výpadků proudu, neustálých havárií hlavního počítače a všudypřítomných poruch všech možných systémů zažili vážný požár, jeden velmi těsný průlet nákladní lodi kolem stanice a kolizi, která ohrozila jejich životy, knokautovala na půldruhého dne Mir do naprosté tmy a omezila veškeré následné aktivity na jeho palubě. Zdálo by se, že to až vrchovatě stačí, ale ani při návratu nebyli kosmonauti smůly ušetřeni. Během sestupu Sojuzu TM-25 na padáku spustily přistávací motorky na tuhé palivo už ve výšce 5,8 km. Nemohly tak zbrzdit samotné přistání a to se s rychlostí 7,5 m/s stalo jedním z nejtvrdších v historii letů Sojuzu.

A co bylo příčinou oné kolize z 25. června? Jednoduchá chyba ve výpočtech. Zjistilo se, že během nakládání odpadu do Progressu do něj bylo umístěno o celou tunu materiálu více, než se předpokládalo. Nic netušící středisko a posádka pak měli velmi zkreslenou představu o tom, jak se loď bude chovat a reagovat na zážehy motoru a orientačních trysek. Brzdící zážehy, provedené Ciblijevem, pak neměly dostatečný účinek a přetížený Progress přilétl ke stanici dříve a rychleji, než velitel předpokládal.

Během společného rusko- amerického projektu na palubě Miru pobývalo 7 amerických astronautů. Norman Thagard, Shannon Lucid, John Blaha, Jerry Linenger, Michael Foale, David Wolf a Andrew Thomas po více než dvaceti letech navázali na americké zkušenosti z dlouhodobých pobytů na Skylabu a spolu s ruskými protějšky pomohli rozjet „druhou a třetí fázi“ společného projektu, tedy stavbu a užívání stanice ISS. Dokázali také, že lidé jsou schopni pracovat pod neuvěřitelným tlakem a přes rozdílnou kulturu jsou schopni čelit i nestandardním a kritickým situacím. Postupem času se zlepšilo i finanční zázemí RKA a tato okolnost se spolu s úzkou spoluprací s NASA pozitivně promítla i do přístupu k plánování letů a vztahů mezi posádkami a řídícím střediskem.
Černý Petr smůly, náhody a nedbalosti však koloval mezi Ruskem a USA i nadále a bylo jen otázkou času, kdo si jej vytáhne příště…

Zdroje informací:
R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
R. Hall, D. Shayler „Soyuz- A Universal Spacecraft“
R. Zimmerman „Leaving Earth“
D. Harland „The Story of Space Station Mir“
J. Linenger “Off the planet- Surviving Five Perilous Months Aboard the Space Station Mir”
http://history.nasa.gov
http://nsc.nasa.gov
http://www.astronautix.com
Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fb/Mir_during_STS-89.jpg/489px-Mir_during_STS-89.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/ae/STS071-118-007.jpg/640px-STS071-118-007.jpg
http://www.nasa.gov/images/content/602087main_44s_international_life_support4_full.jpg
http://history.nasa.gov/SP-4225/nasa4/photo/nasa4-photo-3.htm
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a1/Earth_%26_Mir_%28STS-71%29.jpg/615px-Earth_%26_Mir_%28STS-71%29.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/06/Mir_diagram.svg/545px-Mir_diagram.svg.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e7/Mir_node_interior_STS-84%2C_2.jpg/640px-Mir_node_interior_STS-84%2C_2.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3d/Damaged_Spektr_solar_array.jpg/640px-Damaged_Spektr_solar_array.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/photos/sts-86/86p-045.jpg
Psáno pro Kosmonautix a Osel.cz