22. díl: Selhání techniky a selhání etiky
21. díl.: Anatomie pekla (2/3)
Na kosmodromu Vandenberg v Kalifornii se na svou misi STS 62-A připravovala posádka raketoplánu Discovery. Měl to být první start raketoplánu z tohoto kosmodromu, jehož využití skýtalo nové možnosti. Vzhledem ke svému umístění byl vhodný pro starty na polární dráhy, díky čemuž si ruce mnuli hlavně vojáci. Znamenalo to totiž, že raketoplány svým pozorovacím vybavením pokryjí kompletní povrch Země. Poprvé se měl odsud shuttle vznést 15. července 1986. Dnes astronauti měli na programu návštěvu jedné z laboratoří, kde byly připravovány některé z experimentů, který s sebou povezou na orbit. Teď ale svůj tréning o pár minut odložili, seděli kolem televize, sledovali jeden ze zpravodajských kanálů a čekali na start sedmičky svých kolegů, pro které nadešel jejich velký den. Byl 28. leden 1986 a na obrazovce se v záplavě dýmu a plamenů odlepoval od rampy raketoplán Challenger k misi STS 51-L. Po několika sekundách ale přenos z kosmodromu skončil a televizní kanál se vrátil k dalšímu zpravodajství onoho rána. Bob Crippen, veterán a velitel STS 62-A marně zkoušel otočným ovladačem na televizi naladit kanál, který by přenášel průběh startu. Pět let po prvním startu byl raketoplán ohranou písničkou, vhodnou maximálně k několikasekundovému přenosu v rámci ranních zpráv a krátké reportáži během večerní relace. Crippen a jeho posádka se tedy obrátili k jednomu z pracovníků, zajišťujícímu část přístrojů, které Discovery ponese v červenci v nákladovém prostoru. Ten začal informacemi o stavu příprav. Po pár minutách se všichni začali zvedat, aby jej následovali do jednoho z hangárů, kde bylo vybavení kompletováno. Pak ale Jerry Ross, jeden z letových specialistů, ještě jednou zapnul televizi: „Možná budou mít nějaké novinky ohledně startu.“ Když se obrazovka rozsvítila, astronauti i ostatní přítomní ztichli a nevěřícně zírali na scénu, kterou nyní vysílaly všechny americké televizní kanály. Před jejich očima se opakovaly záběry na ohnivou kouli na obloze. Někde v tom pekle byli před chvílí jejich kolegové! Ten minulý čas byl namístě. Crippen a celá jeho posádka příliš dobře věděli, že shuttle nemá žádný únikový systém. Všech sedm astronautů z Challengeru je s naprostou jistotou po smrti. Z tréninkové seance nebylo nic. Ještě ten den se vracela posádka STS 62-A do Houstonu na palubě tří cvičných tryskáčů T-38. Když si je během letu napříč Spojenými státy předávala jednotlivá stanoviště řízení letového provozu, každý z dispečerů jim vyslovoval upřímnou soustrast, jinak bylo na jejich frekvenci naprosté ticho. A v tom tichu visela nevyslovená otázka. Co se s Challengerem sakra vlastně stalo?
Ještě ve chvílích, kdy trosky nešťastného Challengeru pršely na hladinu Atlantiku, ptal se Jay Greene, letový ředitel v Houstonu, svých kontrolorů u konzolí, zda neviděli nějaký náznak, nějaká podivná data, která by mohla napovědět, co se vlastně přihodilo. Nikdo neodpověděl kladně, nikdo si ničeho nevšiml. Byla to, alespoň během prvních okamžiků, naprostá záhada. Start byl zcela nominální, žádné z čidel na palubě orbiteru, na nádrži ET, ani na pomocných motorech SRB nespustilo alarm.
Protože řídící středisko bylo přesně podle předpisů doslova odstřiženo od světa, aby bylo možné zakonzervovat dostupná data a vyslechnout kontrolory, novináři začali spekulovat sami. Teorie se různily, jako jedna z nejpravděpodobnějších byla uváděna strukturální porucha nádrže ET. V oddílu astronautů převládal názor, že na vině je jeden z motorů SSME v zádi raketoplánu. Jednalo se o dosud nejsložitější a nejvýkonnější pohonné jednotky, použité na pilotovaném kosmickém tělese. Jen pro ilustraci- kdyby se ústí turbočerpadla, které zásobuje motor palivem, odpojilo od motoru a obrátilo směrem vzhůru, sloupec kapalného vodíku by dosáhl výšky 57,9 km. Otáčky čerpadla přesahovaly 30 000 ot/min. Mnoho astronautů mělo obavy právě z této součásti shuttlu. Případné selhání by poslalo části turbíny jako šrapnely nadzvukovou rychlostí zadní částí orbiteru, scénář, jehož výsledek byl děsivý.
Zatím u pobřeží Floridy probíhala obří pátrací akce. Lodě, letouny, potápěči, sonary a dokonce i dálkově ovládané miniaturní ponorky pátraly po troskách startovní sestavy raketoplánu ve snaze objasnit příčinu havárie. Oblast pátrání měla rozlohu zhruba 890 km2 a dno se v některých místech nacházelo až 370 metrů pod hladinou. Kousek po kousku se z hlubin vynořovaly části Challengeru. A 7. března potápěči Terry Bailey a Mike McAllister lokalizovali část vraku, ke které se upíraly myšlenky mnoha kolegů, příbuzných a známých obětí- v hloubce necelých 30 metrů spočíval na dně vrak kabiny posádky. Její vzhled podle astronauta Mika Coatse připomínal „zmačkanou kouli alobalu“. Její konstrukce byla navržena a provedena s obrovským pevnostním násobkem, rozpad orbiteru i náraz na vodu tedy přečkala víceméně jako celek. Největší škody utrpěla levá přední část kokpitu, která narazila jako první na hladinu. Uvnitř našli potápěči pozůstatky nešťastné posádky. 15. dubna bylo vyzvednuto tělo posledního člena posádky- Gregoryho Jarvise.
Ostatky zahynuvších putovaly na pitevní stůl. Výsledek vyšetření a analýz však všechny zaskočil: příčinu smrti nebylo možné jednoznačně určit. Dr. Joe Kerwin, veterán mise Skylab-2, píše ve své vyšetřovací zprávě: „síly, kterým byla po výbuchu vystavena posádka Challengeru, nebyly pravděpodobně dostatečné k tomu, aby způsobily smrt nebo vážná zranění“ a „posádka pravděpodobně, ale ne zcela určitě, ztratila vědomí během několika sekund po rozpadu orbiteru v důsledku ztráty tlaku v kokpitu.“ S velkou pravděpodobností tedy byla posádka (nebo alespoň někteří její členové) naživu až do momentu nárazu na vodu. Ten působil na kabinu a astronauty silou přes 200g a byl definitivně smrtící. Zpráva vyvolala zděšení u všech, kteří doufali v rychlou smrt během samotné exploze.
Ještě děsivější svědectví pak Atlantik vydal uprostřed března. Podařilo se najít čtyři zařízení PEAP (Personal Egress Air Pack- osobní nouzová zásoba vzduchu). Jednalo se o kanystry se zásobou dýchatelného vzduchu na přibližně šest minut, které měly astronautům v případě požáru na rampě pomoci projít místy s toxickou koncentrací zplodin. Po důkladném ohledání nalezených PEAPů bylo konstatováno, že patřily Scobeemu, Onizukovi, Resnik(-ové) a Smithovi, a minimálně jeden byl aktivován. Jeho aktivace nárazem o vodu byla vyloučena. Spotřebovaná zásoba vzduchu odpovídala časovému úseku přibližně mezi rozpadem Challengeru a nárazem na vodu. Po krátkém váhání byl zveřejněn i člen posádky, jemuž aktivovaný PEAP patřil- byl jím pilot Mike Smith. Zasvěceným po tomto zjištění přejel po zádech mráz- spínač, kterým se PEAP u pilota spouštěl, byl umístěn mimo Smithův dosah! Znamenalo to, že těsně po rozpadu museli být Onizuka nebo Resnik natolik při smyslech, aby jej Smithovi zapnuli. Před ztrátou vědomí při sníženém tlaku to ochránit astronauty nemohlo- na to by museli dýchat přetlakový kyslík- ale znamenalo to, že prudká dekomprese, která by astronauty v mžiku zbavila vědomí, se zřejmě neodehrála. Dalším důkazem byl podle vzpomínek astronauta M. Mullanea stav přepínačů v kokpitu. Přepínače elektrických systémů na panelu vpravo vedle Smithe byly nalezeny v poloze, která nekorespondovala s polohou během startu. Náraz na vodu je podle provedených testů nepřepnul, protože byly chráněny pružinovým zámkem. Pokud by chtěl Smith změnit jejich polohu, musel by je nejdříve povytáhnout proti tahu pružiny a teprve potom přepnout. Smith se tedy pravděpodobně po dezintegraci stroje a tím i přerušení dodávky elektřiny pokoušel kokpit znovu nahodit.
Tomu, že explozivní dekomprese neproběhla, napovídal i stav kabiny. Několik let před tragédií byly provedeny testy v podtlakové komoře. Tehdy byly simulovány různé scénáře dekomprese. Bylo zjištěno, že pokud dojde k dekompresi na nejpravděpodobnějším místě- tedy rozbitím jednoho z okének na horní palubě, podlaha horní paluby se vyboulí vzhůru, jak se při snižujícím tlaku začne rozpínat vzduch na střední palubě. Nic takového ale nebylo u Challengeru zjištěno. Dekomprese mohla skutečně nastat, pravděpodobně díky průchodkám kabelů a potrubí ve stěnách kokpitu a střední paluby, nebyla však zřejmě náhlá a prudká.Ale jak a zda se vůbec odehrála, se už nikdy nedovíme…
Podle záznamů kamer, radarových záznamů a dodatečných výpočtů byla v okamžiku rozpadu kabina, oddělená od nákladového prostoru a postrádající „čumák“ s orientačními tryskami RCS, vymrštěna po balistické křivce. Síly, které na ni a na posádku působily, dosáhly 12-20g po dobu maximálně 2 sekund, pak prudce klesly pod 4g. Tedy rozhodně „přežitelná“ hodnota. Zlom dráhy přišel ve výšce 19,8 km, které kabina dosáhla 25 sekund od rozpadu orbiteru. Nicméně v této výšce setrvala jen velmi krátce, po dosažení vrcholu trajektorie začal její volný pád směrem k mořské hladině. 2 minuty a 45 sekund po rozpadu Challengeru kabina dopadla do moře rychlostí přibližně 330 km/h. Jestliže posádku- nebo alespoň její část (některé prameny hovoří o nálezu ohořelých lidských ostatků na pobřeží Floridy, jejichž původ bylo možno jednoznačně přisoudit nešťastné posádce) nezabila ohnivá koule a rozpad raketoplánu, tento okamžik byl s definitivní platností fatální.
Zatímco probíhalo hledání a analýza trosek, podrobným zkoumáním byly podrobeny i záznamy telemetrie a komunikace, obrazová dokumentace, meteorologické záznamy a pozorování radarů. Poměrně rychle se vykrystalizoval jasný obraz poslední cesty Challengeru.
A náhle bylo jasné, co stojí za celou katastrofou- tedy alespoň z technického hlediska. Překvapení technici zjistili, že na vině nebyl motor SSME v zádi raketoplánu. Všechno měl na svědomí pravý SRB- tedy jeden z pomocných motorů na tuhé palivo, o kterém se prohlašovalo, že je naprosto bezpečný, protože je zcela jednoduchý. To byla do jisté míry pravda- neměl žádné pohyblivé části, zato měl jednu Achillovu patu. Těsně po startu se objevily obláčky tmavého dýmu v místě, kde byly k sobě připojeny dva ze segmentů motoru. Spoj segmentů utěsňuje mimo jiné dvojice gumových kroužků po obvodu stěny spoje. Podle záznamů bylo evidentní, že toto těsnění selhalo a část spalin mohla vzniklou škvírou unikat ven. Krátce po startu se zřejmě díky odpadním produktům hoření propálená mezera sama utěsnila. Přibližně minutu po startu se ale na stejném místě objevil ohnivý jazyk, který směřoval přímo na spodní závěs, pomocí, kterého byl SRB připojen k nádrži ET. Závěs toto tepelné namáhání nevydržel a 73 sekund po startu se utrhnul. Následky byly děsivé a měly neuvěřitelně rychlý spád.
Pojďme se nyní podívat na časovou osu nejdůležitějších událostí:
Údaj T+…. Značí sekundy po startu sestavy
Použité zkratky:
CDR- Commander (velitel)
PLT- Pilot (pilot)
SRB- Solid Rocket Booster (pomocný raketový motor na tuhé palivo- jedna z oněch tužek“ na boku velké nádrže)
ET- External Tank (Externí nádrž, na jejímž hřbetě se nachází samotný raketoplán-orbiter)
T+ 0.000 Byly zapáleny motory SRB- oficiální okamžik startu
T+ 0.250 Raketoplán se začíná pohybovat směrem vzhůru
T+ 0.678 Obláček černého kouře u spodního závěsu pravého SRB, zaznamenaný kamerou- těsnění spoje segmentů SRB právě selhalo
T+ 0.836 Osm obláčků černého kouře ve stejném místě až do okamžiku T+2.5
T+ 3.375 Poslední kamerový vizuální záznam kouře nad spodním závěsem pravého SRB
….
T+19 (PLT)-„ Looks like we’ve got a lotta wind here today.“ (Vypadá to, že dnes tu máme docela větrno.)
T+20 (CDR)- …..
T+ 36.990 První známka toho, že raketoplán vstupuje do oblasti nárazů výškového větru, autopilot správně koriguje náklon a vybočení sestavy od tohoto okamžiku až do T+62.
T+ 58.788 Kamery poprvé zaznamenávají plamen v oblasti závěsu pravého SRB
T+ 59.262 U pravého SRB zaznamenán kontinuální jasně ohraničený plamen
T+ 60.004 První náznak rozdílu vnitřního tlaku levého a pravého SRB- známka toho, že u pravého SRB spaliny unikají otvorem u spodního závěsu
T+ 60.248 Plamen z pravého SRB se začíná dotýkat stěny nádrže ET
T+ 64.660 Změna ve tvaru plamenu, který vychází z SRB- z nádrže ET začíná propáleným otvorem unikat vodík
T+ 64.937 Autopilot reaguje na změnu tahu v důsledku plamenu u závěsu na pravém SRB a unikajícího vodíku z ET- motory SSME v zádi Challengeru se začínají naklánět, aby tuto změnu kompenzovaly
T+ 72.204 Jsou zaznamenány rozdílné údaje o vybočení pravého a levého SRB- spodní závěs u pravého SRB začíná kolabovat a SRB se odklání směrem od nádrže ET a nahoru ke křídlu Challengeru
T+ 72.525 Startovní sestava se odklání do strany s laterálním přetížením 0,227g
T+ 72.564 Pokles tlaku v nádrži vodíku v ET- tlakovací systém již nedokáže kompenzovat únik vodíku
T+ 72.964 Prudký pokles tlaku kapalného kyslíku na vstupu do motorů SSME v zádi raketoplánu
T+ 73.044 Počátek prudkého poklesu tlaku kapalného vodíku na vstupu do motorů SSME
T+73.124 Po obvodu spodní části ET se objevuje bílý oblak- nádrž kapalného vodíku se začíná bortit
T+ 73.143 Systémy motorů SSME začínají reagovat na ztrátu tlaku v palivovém systému
T+ 73.147 První náznak bílého oparu u části ET, zvané „intertank“, která odděluje nádrž s vodíkem vespod od nádrže s kyslíkem v horní části ET- bílý oblak je s největší pravděpodobností únik kapalného kyslíku- jeho nádrž začíná praskat v důsledku zatížení stěn rotací pravého SRB kolem horního závěsu
T+ 73.162 Zaznamenán bílý oblak mezi „intertankem“ a spodním koncem ET- špice pravého SRB se zabořila do kyslíkové nádrže ET a dovršila tak její destrukciT+ 73.191 Záblesk mezi orbiterem a vodíkovou nádrží v ET- unikající vodík se vznítil
T+ 73.282 První indikace jasného záblesku u horního závěsu pravého SRB- vznítil se i unikající kapalný kyslík
T+ 73.383 Otáčky turbočerpadel na všech třech motorech SSME se dostávají do červeného pole- nedostává se paliva z kolabující ET a turbíny se vinou sníženého odporu roztáčejí stále rychleji, v dalších milisekundách počítač rozhoduje o vypojení všech motorů
T+ 73.618 Poslední zachycený kompletní „balík“ telemetrie z orbiteru- v této chvíli již probíhá destrukce samotného orbiteru
T+ 73 (PLT) „Uhoh.“- v průběhu 73. sekundy palubní záznamník zachytil překvapený výkřik Mika Smithe, který zřejmě v okénku zpozoroval odvíjející se katastrofu, po tomto výkřiku se přerušila dodávka elektrické energie a záznamník přestal pracovat
T+ 74.130 Poslední radiový signál z orbiteru
T+ 74.587 Jasný záblesk v blízkosti nosu orbiteru- vznítilo se palivo v manévrovacích motorcích RCS, v tento moment už je Challenger i celá startovní sestava zcela obklopena hořícím vodíkem a kyslíkem, sestava se rozpojuje, na obloze se rozpíná ohnivá koule a orbiter se rozpadá vlivem působení aerodynamických sil
T+ 76.437 U pravého SRB odpadá aerodynamický kryt na špici, vypadává výtažný padák
T+ 110.250 Pravý SRB je zničen dálkovým povelem ze země, o dvě milisekundy později je zničen i levý SRB
T+ 205 První trosky začínají dopadat do oceánu
T+238 Na hladinu dopadá kabina s posádkou, přeživší astronauti umírají během nárazu
VIDEO
Oficiální video, detailně zachycující průběh katastrofy Challengeru a shromážděné důkazy (bohužel dostupné pouze v angličtině).
Výčet událostí dává tušit, v jak neuvěřitelně krátkém okamžiku proběhl rozpad celé sestavy, samotná tragédie se odehrála během jediné sekundy. Posádka do poslední chvíle neměla potuchy o tom, co se s jejich strojem děje. Teprve těsně před destrukcí pravděpodobně zaregistrovali silné trhnutí, když se pravý SRB uvolnil ze spodního závěsu a Mike Smith zřejmě pravým okénkem zahlédl pohyb SRB směrem k nádrži ET, nebo mrak kyslíku, unikajícího z prasklé nádrže.
Bylo nabíledni, že vyšetřování bude velmi ostře sledované a mnoho pozorovatelů nabylo dojmu, že pokud bude vyšetřováním pověřena komise v rámci NASA, pokusí se zamést nalezené nedostatky pod koberec. Během února byla proto ustavena zvláštní prezidentská vyšetřovací komise, nesoucí jméno svého předsedy- Williama P. Rogerse, bývalého státního tajemníka. Jejími dalšími členy byl bývalý astronaut Neil Armstrong, David Acheson, Eugene Covert, fyzik a nositel Nobelovy ceny Richard Feynman, Robert Hotz, generál letectva a odborník na ICBM Donald Kutyna, první americká astronautka Sally Ride, Robert Rummel, Joseph Sutter, Arthur Walker, Albert Wheelon, a legendární Chuck Yeager. Komise se pustila do práce a začala sbírat poznatky ohledně katastrofy samotné, faktorů, které se na ní podílely a také ohledně manažerského vedení NASA. Poměrně brzy se mezi vyšetřovateli objevil solitér- Richard Feynman se odmítal podřídit stylu, jakým Rogers práci komise vedl a vlastně rozběhl své vlastní, nezávislé, vyšetřování. Jeho výsledky shrnul v takzvaném dodatku „F“, který je dosud velmi zajímavým čtením, nikoli však pro tehdejší manažery NASA.
6. června přišla komise s výsledky svého pátrání před amerického prezidenta. Její nálezy byly závažné a odhalovaly nejen technické aspekty selhání NASA, ale také politická a manažerská selhání, která se táhla dlouho do minulosti. Bylo jasné, že katastrofa, jakou byl Challenger, už dlouho čekala na svou příležitost…
22. díl Selhání techniky a selhání etiky (3/3)
Roger Boisjoly byl v šoku. Jako jeden ze zástupců firmy Morton Thiokol, výrobce SRB, seděl v konferenční místnosti a nechtěl věřit vlastním uším. Zítra má startovat Challenger, jenže na rampě je mráz. Ale zástupci NASA jeho a ostatní lidi od Thiokolu přesvědčují, aby podepsali souhlas se startem. Telekonference se začínala protahovat a mezi zúčastněnými narůstalo napětí. Pracovníci NASA poukazovali na napjaté termíny dalších startů- nemohou si dovolit čekat. Jenže Boisjoly, jeho kolega Arnie Thompson a dokonce i viceprezident Thiokolu Bob Lund věděli o Achillově patě SRB. Gumové těsnění, zvané O-ring, které bylo umístěno ve spojích mezi segmenty motoru, mohlo být v důsledku chladu částečně nefunkční.
Když startovala v lednu předchozího roku mise STS 51-C, vykazovalo těsnění známky eroze plameny, které se k němu dostaly. Nebylo to poprvé. Přitom od prosince 1982 byly O- ringy (v každém spoji byly dva) označeny jako prvek s kritikalitou 1. To neznamenalo nic jiného, než že byly považovány za prvek bez redundance, jehož selhání znamená ztrátu orbiteru a posádky. A teď má při startu být o nějakých deset stupňů méně, než u STS 51-C! V těchto podmínkách nebyl systém nikdy testován. Copak tomu nikdo nerozumí? Je třeba počkat, než bude minimálně dvanáct stupňů nad nulou! Manažer startovních motorů u NASA Larry Mulloy podrážděně zvedl hlas: „Kristepane, kdy máme podle vás startovat? V dubnu?“ Nakonec si zástupci Thiokolu vymohli pětiminutovou přestávku, aby se mohli poradit mezi sebou. Generální ředitel Thiokolu Jerry Mason se snažil přemlouvat Boba Lunda: „Sundej si, Bobe, konečně už inženýrskou helmu a nasaď si manažerský klobouk!“ Thiokol si nemůže dovolit odklad, přijde o velké peníze, důvěru a možné další zakázky a to je teď nemyslitelné. Z pětiminutové přestávky se nakonec stala půlhodina. Když se zástupci Thiokolu vrátili k jednacímu stolu, Boisjoly a Thompson se naposledy pokusili pomocí náčrtků a fotografií zvrátit rozhodnutí manažerů NASA i vedení Thiokolu. Marně. V 11 hodin večer proběhlo hlasování manažerů. 4:0 pro start. Názor Boisjolyho a jeho kolegy nebyl vzat v úvahu. Možná se měl snažit více. Možná měl vymyslet jiné argumenty. Možná na to měl jít jinak. Možná… Onen večer se Boisjolymu až do smrti vracel v podobě nočních můr…
Když se v úterý dopoledne zvedal Challenger z rampy, nechtěl se na to Boisjoly dívat. Systémový manažer Bob Ebeling jej ale zatáhl do jedné z kanceláří a Boisjoly se nakonec usadil v přeplněné místnosti na podlaze před televizní obrazovkou. Jakmile startovní sestava minula obslužnou věž, nesmírně se mu ulevilo. Byl přesvědčen, že pokud se selhání projeví, bude to během prvotní fáze startu. Asi po minutě letu Ebeling s ulehčením zamumlal modlitbu a poděkování za bezpečný start. O 13 sekund později Challenger na blankytně modré floridské obloze zmizel v ohnivé kouli. Boisjoly nebyl schopen po zbytek dne mluvit. Seděl ve své kanceláři a myslel na to, že téměř při každém předchozím letu bylo těsnění poškozeno. Myslel na svá memoranda a výstrahy, které posílal managementu NASA. Pokaždé však padly na planou půdu.
Rogersova vyšetřovací komise během své práce nejdříve posuzovala technickou stránku věci, pak ale vyšlo najevo, že příčiny katastrofy vězí i jinde, než na konstrukčních prknech Thiokolu. Všechno vlastně začalo v roce 1972, kdy si NASA ujasnila svou představu o podobě vícenásobného kosmického dopravního prostředku. Samotný orbiter měl sedět na velké nádrži paliva pro jeho motory, ze které se posléze vyklubala ET. Aby sestava získala potřebný tah pro start, po stranách nádrže měly být dva motory na tuhé palivo. Na začátku roku 1974 vyhrála tendr na jejich výrobu překvapivě firma Morton Thiokol. Překvapivě proto, že její návrh byl zdaleka nejsložitější a i finanční stránka kontraktu měla daleko do ideálu. Proč zrovna tato firma? Sídlila totiž v Utahu. A z Utahu pocházel i tehdejší administrátor NASA James C. Fletcher. Jeho spolupráce s utažskými podnikateli se neomezovala jen na velké zakázky, po jistý čas byly například všechny nápojové automaty v zařízeních NASA v Houstonu i na Floridě provozovány jistou firmou, která měla sídlo….v Utahu.
Jenže Utah, konkrétně továrna Thiokolu v Brigham City je od Floridy vzdálena přibližně 3000 km a nebylo možné SRB dopravovat na kosmodrom jako celek- na loď, vlak, ani kamion by se tyto 45 metrů dlouhá monstra nevešla. Jedinou možností bylo vyrobit a naplnit palivem segmenty těchto motorů s tím, že po přesunu na kosmodrom budou smontovány dohromady. Segmentů bylo sedm, z toho čtyři byly naplněny palivem (ostatní tvořily trysku, padákový systém a instrumentaci). Palivo mělo podobu směsi chloristanu amonného (okysličovadlo), hliníkového prášku (palivo), oxidu železnatého (katalyzátor), polymeru (pojivo) a epoxidového vytvrzovadla. Po vlití do ocelového pláště segmentu bylo palivo působením vysokých teplot vytvrzeno. V podélné ose motoru se nacházel spalovací kanál ve tvaru jedenácticípé hvězdy. Spoje ocelových plášťů segmentů byly nazývány „field joints“ (polní spoje- tím bylo míněno, že kompletace pomocí spojů byla prováděna mimo zařízení výrobce). Spoj měl formu drážky ve spodním díle, do které zapadala stěna horního dílu. Utěsnění mezi segmenty bylo provedeno pomocí žáruvzdorného tmelu a dvou těsnění, zvaných O-ring (O- kroužek) o průměru 7 mm, která byla umístěna po obvodu vnitřní strany drážky. Segmenty k sobě poutalo 177 čepů po obvodu.
Už při druhém letu raketoplánu, misi STS-2 v listopadu 1981, bylo zjištěno, že jeden z O-kroužků byl poškozen žárem. To znamenalo, že se plamen ze spalovacího kanálu dostal přes tmel až k samotnému spoji. Tato situace byla nazývána „blow-by“ (něco jako proudění kolem- v tomto případě kolem O-kroužku) a do ledna 1986 se vyskytla v menší či větší míře při dalších čtrnácti startech. Jestliže se plamen raketového motoru dostane jinam, než kam bylo předpokládáno, je něco velmi, velmi špatně. Byla to mírně řečeno nestandardní situace, která měla zodpovědné činitele v NASA i v Thiokolu přimět k zamyšlení. Nestalo se tak. Byly provedeny testy odolnosti O- kroužku, který zkoušku vydržel, a víc se problémem vedení NASA nezabývalo. Jestliže těsnění vydrželo tentokrát, vydrží určitě i příště. Tento přístup se nazývá „normalizace odchylky“. Jedná se vlastně o to, že navrhnete systém tak, aby fungoval daným způsobem. V průběhu užívání systému se objeví odchylka ve fungování, která ale nemá žádné vážné následky. Postupně si na onu anomálii zvykáte a tento proces probíhá tak dlouho, až povýšíte onu anomálii na normu. Tady se to evidentně nevyplatilo.
Během prvních zkušebních zážehů se zjistilo, že se SRB nechovají úplně přesně podle předpokladů. Tlak v pracujícím motoru měl namáčknout O- kroužky ke stěně horního dílu spoje. Jenže místo ve spodním dílu, kudy prochází drážka, je zhruba třikrát silnější a tedy i pevnější. Horní stěna se tlakem vyboulila ven, ale část spodního dílu s drážkou víceméně zůstala ve své normální poloze. Inženýři to nazvali „joint rotation“ (rotace spoje). Mezi horním dílem a vnitřní stěnou drážky vznikala mezera, kterou měly O-kroužky vyplnit. Proto velmi záleželo na jejich pružnosti. Ta určovala rychlost, s jakou byly schopny kroužky vyplnit mezeru mezi horním a spodním dílem spoje. Testy a první lety, u kterých se vyskytl fenomén blow-by prokázaly, že těsnění není dostatečně pružné. Thiokol se obrátil na svého subdodavatele Parker Seal Company, ten však odtušil, že kroužky, které dodávají, nejsou vytvořeny specificky pro tento účel (tj. rychlé zaplnění mezery během zlomku sekundy). Thiokol se tedy dál potýkal s problémem, vyskytly se dokonce snahy o institucionalizované kutilství- dáme z druhé strany horního dílu proti O- kroužkům podložky, to by mělo fungovat. Nefungovalo. Blow-by se stával natolik běžnou věcí, že se pomalu ztratil z dohledu vyššího managementu NASA a nakonec i Thiokolu. A pak přišel mráz v noci z 27. na 28. ledna 1986.
Vraťme se však zpět k vyšetřování. Krátce po začátku práce Rogersovy komise v průběhu února bylo jasné, že jeden z jejích členů, Richard Feynman, rozhodně nebude zapadat do klasické byrokratické šablony. Na vlastní pěst se toulal laboratořemi a dílnami JPL, zařízeními NASA na Floridě a ústředím NASA ve Washngtonu a sbíral informace od inženýrů a techniků. Jeho zájem se brzy soustředil právě na O- kroužky (stejně jako interní vyšetřování v rámci NASA, které probíhalo paralelně s Rogersovou komisí). Průlom ovšem přišel s telefonátem majora Kutyny, který byl do značné míry Feynmanovým spojencem a který jeho neortodoxním metodám fandil. Jedno únorové nedělní odpoledne Kutyna zavolal Feynmanovi a po několika zběžných informacích o průběhu práce komise jen tak mimochodem prohodil, že se ráno vrtal v karburátoru svého auta a vyměňoval těsnění. „Říkal jsem si- když startoval Challenger, bylo asi 28-29°F (-1 až-2°C ), nejnižší teplota u předchozích startů byla 53°F (11,5°C). Vy jste profesor, tak mi řekněte, jaký je vliv chladu na O-kroužky?“ Nic víc Feynmanovi říkat nemusel.
Na tiskové konferenci 11. února ponořil profesor kousek O- kroužku, stlačený svěrkou, do ledové vody. Po několika minutách jej vytáhnul, svěrku odstranil a demonstroval tak novinářům i televizním divákům, jaký vliv má chlad na tu nejdůležitější vlastnost gumového těsnění. „ Zjistil jsem, že když odstraním svěrku, guma se nevrátí do svého původního tvaru. Jinými slovy: po dobu delší, než několik sekund, materiál ztrácí pružnost, pokud je vystaven teplotě 32°F (0°C). Myslím, že je to pro náš případ docela důležitý fakt.“ Jak už bylo řečeno, nebyl to Feynmanův nápad a interní vyšetřování NASA šlo už nějakou dobu po stejné stopě. Nicméně excentrický profesor se postaral o skvělou publicitu a zároveň dokázal problém jednoduše vysvětlit široké veřejnosti.
Nehodu primárně skutečně zavinil nedostatek pružnosti O- kroužků. Během noci před startem ztratily vlivem mrazu svou pružnost. V momentě zapálení motorů SRB nedokázaly utěsnit spoj segmentů pravého motoru, důkazem byly ony obláčky tmavého kouře, které se objevily na záznamu kamer těsně po startu. Po chvíli zplodiny hoření samy mezeru utěsnily, ale kroužky už byly zřejmě oslabeny žárem. A zde se přidává ke smrtícímu koktejlu příčin a náhod další ingredience: od 37. do 63. sekundy po startu prolétal Challenger oblastí s prudkými nárazy větru. Byly to dokonce nejsilnější poryvy, jaké kdy byly během startu shuttlu zaznamenány. Nárazy způsobily poměrně silné zatížení konstrukce všech částí startovní sestavy. A někdy v této době se zřejmě právě vinou namáhání konstrukce v důsledku poryvů znovu otevřela mezera mezi segmenty pravého motoru SRB a plamen si začal hledat cestu ven. To by nutně nemuselo znamenat zkázu Challengeru, nebýt posledního dílu skládačky událostí.
Plamen si prorazil cestu ven zrovna v místě, kde mu stála o něco níže na konstrukci SRB v cestě vzpěra P-12, jeden z konstrukčních prvků, který poutal motor SRB k nádrži ET. Plamen vzpěru oslabil a ta nevydržela zatížení. Pro ostatní vzpěry bylo náhlé zvýšení jejich namáhání také příliš a spodek SRB byl najednou volný. Plamen ze spoje mezitím jako autogen propálil stěnu nádrže s vodíkem a ten začal unikat. Uvolněný SRB začal rotovat kolem horního závěsu, který se zdeformoval a poškodil nádrž s kyslíkem v horní části ET. Pak se do kyslíkové nádrže zabořila ještě špice SRB. Oba unikající komponenty paliva pak během několika milisekund vzplanuly a obklopily Challenger ohnivou koulí. Oproti všeobecným domněnkám se nejednalo o explozi, nýbrž o prudké hoření. Raketoplán tedy nebyl rozmetán tlakovou vlnou, ale působením aerodynamických sil, kterým byl vystaven. Výsledek však byl tentýž a v přímém přenosu jej pozoroval celý svět…
Jenže Feynman se se svým pozorováním a zkoumáním nezastavil u inženýrů. Během oné show s ledovou vodou a kouskem těsnění mířil specificky na Larryho Mulloye, manažera sekce startovních motorů NASA. Během svých rozhovorů s techniky a inženýry totiž on a ostatní vyšetřovatelé nabyli dojmu, že za selháním techniky se skrývá něco mnohem závažnějšího- selhání manažerského systému jako takového a manažerské etiky. Jedna část závěrečné zprávy Rogersovy komise nese název „An accident Rooted in History.“ (Nehoda, mající kořeny v historii). Na veřejnost se tak dostaly ukázky nedbalosti, překrucování faktů a pochybení na všech stupních managementu NASA.
Jako jeden z příkladů posloužil odhad spolehlivosti raketoplánu. Richard Feynman byl člověkem, jenž měl dlouhodobou zkušenost v oboru, kde se zákony pravděpodobnosti používají neustále. Poté, co mu jeden z inženýrů tvrdil, že podle NASA je odhadovaná spolehlivost shuttlu 1:100 000, tedy že by raketoplán měl teoreticky létat každý den po dobu 300 let, než by došlo k fatální poruše, Feynman jen nevěřícně kroutil hlavou. Onen inženýr s tímto číslem také nesouhlasil a tak si jej pro vlastní účely potají zmenšil na 1:1000. S tímto údajem, který se rozhodně blížil skutečnosti mnohem více, než oficiální odhad NASA, pak operoval například při debatě, zda zahrnout do konstrukce startovní sestavy raketoplánu i autodestrukční nálože. Když se zmíněný inženýr zajímal o způsob, jakým NASA přišla na číslo 1:100 000, nedočkal se nikdy odpovědi. Feynman pak udělal průzkum mezi několika jinými inženýry a jejich odhady se různily od 1:50 do 1:100. Vedení se však o jejich názory nikdy nezajímalo.
Feynman narazil i na sporné praktiky i během recyklace SRB. Ty po vypotřebování paliva padaly do moře na padáku a pak byly rozebrány, prohlédnuty, vyčištěny, pokusně sestaveny a naplněny palivem pro další let. Během prohrabování se záznamy Feynman zjistil, že u pravého SRB, použitého při osudné misi, byly porušeny technologické postupy při tvarování jednoho ze segmentů. Segmenty byly často nárazem na vodu deformovány, a proto musely být pomocí lisu znovu vytvarovány do kruhového průřezu. Ten byl ověřen měřením průměru na třech různých místech. I tahle praxe je podivná, protože není řečeno, že tvar, který má na třech různých místech stejný průměr, musí být nutně kruhový. Nicméně Feynmana zarazil spíš fakt, že k tvarování byl použit mnohem vyšší tlak, než stanovoval technologický manuál. Jenže pak mu jeden z pracovníků ukázal v tom samém manuálu pasáž, která protiřečila úseku o maximálním přípustném tlaku.
Nebyl to jediný případ, kdy oficiální dokument, který NASA vytvořila, nebo se jím alespoň řídila, byl zmatečný a popíral sám sebe. Jako špatný žert nakonec vypadá i zpráva o připravenosti k letu (Flight Readiness Review), která byla vypracovávána vždy před startem raketoplánu. Byl to jediný dokument, který zmiňoval problémy s O- kroužky, žádný jiný oficiální dokument se přes snahu a zoufalé úsilí některých inženýrů v čele s Boisjolym o problému nezmiňuje. Ve zprávě, vypracované před startem STS-51L byla tato Achillova pata popsána takto: „Nepřítomnost spolehlivého sekundárního utěsnění (míněna funkce O- kroužků) v polním spoji je nanejvýš kritická a je třeba co nejdříve implementovat řešení, které omezí rotaci spoje a tím sníží kritikalitu tohoto komponentu.“ To byla věta na začátku jedné ze stránek. Na té samé stránce dole ale stálo: „Analýza existujících dat indikuje, že je bezpečné pokračovat ve startech s existujícím řešením za podmínky, že všechny spoje budou otestovány na případné propouštění při tlaku 200 psig (diferenciální tlak bez započtení atmosférického tlaku).“ Na jediné stránce tak jsou poruchy O- kroužků nazývány jako naprosto kritická okolnost a současně se jedním dechem dodává, že je zcela bezpečné létat s tímto rizikem nadále!
Feynmanova pozorování bylo nakonec pro NASA natolik zdrcující, že nebyla zahrnuta do hlavní závěrečné zprávy Rogersovy komise. Byla nakonec připojena k druhému svazku jako „Appendix F“ pod názvem „Osobní poznatky ohledně spolehlivosti shuttlu“. Jako práce, dokumentující mnohdy neortodoxní, ale velice účinné a detailní pozorování fungování NASA je tento dodatek velmi zajímavým čtením i dnes.
Hlavní část Rogersovy zprávy byla prezidentovi předložena 9. června 1986. Na jejím základě převzala firma Thiokol zodpovědnost za havárii. Bylo jasné, že je třeba zásadním způsobem změnit konstrukci SRB, zejména spojů mezi segmenty. To se také skutečně stalo, mimo jiné byl přidán třetí O- kroužek, pozměněn tvar spoje a přidány ohřívače, které měly udržet teplotu těsnění i okolí v rozmezí přijatelných hodnot. Změnami však neprošla pouze konstrukce SRB, vylepšeny byly všechny části startovní sestavy, tedy i ET i samotný orbiter.
.
Velkou porci kritiky v závěrečné zprávě Rogersovy komise schytala také samotná NASA. Její neúprosný tlak na dodržování nerealistického letového řádu raketoplánů byl důvodem, proč se mezi starty nedostávalo času na potřebné změny. Personál a konstruktéři prostě neměli čas se nadechnout a říci si- tady něco nehraje, pojďme to zkusit udělat jinak. Díky dohodě s ministerstvem obrany byly pomocí raketoplánu na orbit vypouštěny družice, jejichž dopravu mohly zajistit běžně používané rakety s daleko menším rizikem pro obsluhu. Rozhodovací mechanizmy v rámci přípravy na let byly neefektivní a špatné. Nebyla nastolena dostatečná kooperace nižších úrovní (tj. inženýrů a techniků) s vyššími úrovněmi managementu. Nebyla zajištěna dostatečná kontrola kvality. Dlouhodobé přehlížení závažných poruch, jako byla ta s O- kroužky, vyústilo ve ztrátu orbiteru, posádky a obrovského množství času. Na základě těchto a dalších závěrů prošla NASA poměrně hlubokou reorganizací. Byla změněna struktura managementu. Byly nuceny odejít osoby, které se podílely na špatném rozhodnutí v lednu 1986. Byl zřízen Odbor bezpečnosti, spolehlivosti a zajištění kvality. Vedoucím oddělení bezpečnosti v tomto odboru se stal Jay Greene, letový ředitel, během jehož služby (ne však jeho vinou) se rozpadl Challenger. Do vedoucích funkcí byli jmenováni astronauti, jejichž přítomnost měla přinést pohled z perspektivy pasažéra shuttlu (v roce 1989 se dokonce astronaut R. Truly stal administrátorem NASA). Byla omezena možná rizika během letů orbiterů- mimo jiné tím, že napříště už v nákladovém prostoru nebyly umísťovány komerční satelity a u ostatních nebylo možné použít urychlovací stupeň, jehož palivo bylo vnímáno jako rizikový faktor. Letový plán raketoplánů byl upraven tak, aby více odpovídal realitě- tempo se výrazně zvolnilo.
Telekonference, zmíněná v úvodu, se stala klasickým příkladem špatného manažerského rozhodování a je uváděna jako odstrašující příklad dodnes. I po několika desítkách let je připomínkou toho, jaké dopady má selhání nejen techniky, ale také manažerské etiky. Normalizace odchylky, kdy bylo tiše akceptováno, že systém funguje jinak, než byl navržen, a ignorace vážných varování v podobě narušení celistvosti O- kroužků působením žáru („blow-by“) se stala mementem pro všechny zúčastněné, i pro exekutivní pracovníky na celém světě.
29. září 1988 se z Kenndeyho kosmického střediska vznesl raketoplán Discovery, aby dva a půl roku po tragédii navázal tam, kde 73 sekund po startu skončil Challenger…
Posádka mise STS 51-L neměla onoho osudného úterý v lednu 1986 žádnou šanci na únik z ohnivého pekla, kterým se stala startovní sestava Challengeru. Nedisponovala ani katapultážním mechanizmem, ani jiným prostředkem, který by mohl její členy nějakým způsobem zachránit při destrukci orbiteru v rychlosti přes 3000 km/h a ve výšce přes 16 kilometrů. Zcela určitě ale bylo možno této neřešitelné situaci předejít, ať už jinou konstrukcí samotného orbiteru, SRB, nebo prostě jen rozhodnutím odložit start. Zdálo by se, že strašák jménem „normalizace odchylky“, který nese největší podíl viny na tragédii, bude z NASA jednou provždy vymýcen. Mnozí si to skutečně mysleli a všichni zaměstnanci agentury se o to snažili. Jenže- jak už to bývá- časem se začal vkrádat opět pocit neporazitelnosti a bezchybnosti. Normalizace odchylky se nenápadně stala opět běžnou praxí při letech raketoplánů. A čekala na svou další příležitost, aby si opět vyžádala oběti z řad astronautů. Do té doby však v roce 1986 zbývalo ještě dlouhých 17 let…
51 Památník zesnulých astronautů v KSC. Tabule, ve které jsou proražena jména všech amerických astronautů, kteří zahynuli při misi, či během výcviku, se neustále otáčí tak, aby jmény prosvítalo slunce. (Zdroj: 1.bp.blogspot.com)
“We have whole planets to explore. We have new worlds to build. We have a solar system to roam in. And if only a tiny fraction of the human race reaches out toward space, the work they do there will totally change the lives of all the billions of humans who remain on earth, just at the strivings of a handful of colonists in the new world totally changed the lives of everyone in Europe, Asia, and Africa.
(Máme celé planety ke zkoumání. Máme nové světy, které můžeme stavět. Máme k toulání celou sluneční soustavu. A když byť i jen malá část lidstva sáhne po vesmíru, práce, kterou vykoná, zcela změní životy všech těch miliard lidí, kteří zůstali na Zemi, stejně jako úsilí hrstky kolonistů v Novém světě zcela změnilo životy všech v Evropě, Asii a Africe.)
Poznámka, kterou v kufříku se svými osobními věcmi zanechal na ubikacích pro posádky 28. ledna 1986 velitel mise STS 51-L Francis Richard “Dick” Scobee
Zdroje informací:
B. Evans „Space Shuttle Challenger- Ten Journeys into the Unknown“
J. R. Chiles „Inviting Disaster“
R. Feynman, R. Leighton „What Do You Care What Other People Think?“
D. Shayler „Space Rescue- Ensuring the Safety of Manned Spaceflight“
D. Harland, R. Lorenz „Space Systems Failures“
M. Mullane „Riding Rockets“
http://history.nasa.gov/sts51l.html
http://www.cbsnews.com/network/news/space/home/memorial/51l.html (skvělý seriál nestora americké kosmonautické žurnalistiky Jaye Barbreeho)
Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/cancelled/photo2/sts-62a.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/c2/PEAP.jpg
(1989, STS-34 crewmembers during emergency egress training at KSC)
http://www.aerospaceweb.org/question/investigations/challenger/challenger-cabin.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e0/Challenger_STS_51_L_launch.JPG
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e1/Booster_Rocket_Breach_-_GPN-2000-001425.jpg/371px-Booster_Rocket_Breach_-_GPN-2000-001425.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/97/Members_of_the_Rogers_Commission_arrive_at_KSC_-_GPN-2004-00032.jpg/611px-Members_of_the_Rogers_Commission_arrive_at_KSC_-_GPN-2004-00032.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/cb/Roger_Boisjoly_obituary.jpg
http://images.ksc.nasa.gov/photos/2000/high/KSC-00PP-0813.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/49/Zlacze_miedzysegmentowe_rakiety_SRB_promu_kosmicznego.jpg/447px-Zlacze_miedzysegmentowe_rakiety_SRB_promu_kosmicznego.jpg
http://history.nasa.gov/rogersrep/v1p60a.jpg
http://www-scf.usc.edu/~kallos/images/feynman-challenger.jpg
http://history.nasa.gov/rogersrep/v1p69.jpg
http://1.bp.blogspot.com/_DLU4sdTFM7s/S2ZkbpfCcJI/AAAAAAAADok/F1H7U8-gqv8/s400/astromemfilephoto.jpg>
Psáno pro Kosmonautix a Osel.cz
Nakoukněte do interiéru nové ruské lodi
Autor: Dušan Majer (09.10.2013)
V kosmonautice neexistují nevýznamné drobnosti
Autor: Dušan Majer (30.09.2013)
i-Ball nechce shořet v atmosféře
Autor: Tomáš Kohout (02.08.2013)
Na ISS šlo o život
Autor: Dušan Majer (17.07.2013)
Kosmonautika v roce 2012
Autor: Dušan Majer (02.01.2013)
Diskuze:
Jazyky a jména
Vojtěch Kocián,2013-02-20 09:03:25
Angličtina dělá se jmény cizinců horší věci než že je neskloňuje. Většinou je oholí o diakritiku, čímž může i vtipně změnit význam (slovenský hokejista Šatan by mohl vyprávět :-) a nebyl by sám). Němčina se pro tento případ pojistila možností nahradit přehlásku spřežkou. Čeština se snaží rozumnou (minimálně evropskou) diakritiku zachovat, i když není přímo její. Některé jazyky (tuším pobaltské) komolí i mužská příjmení, protože jméno osoby prostě musí mít určitý tvar jinak není poznat, že je to jméno a tak podobně.
Ale píšete to správně. Každý jazyk má svá specifika a snažit se za každou cenu přizpůsobovat je nesmysl. Budeme německá polská nebo ruská jména skloňovat v příslušném jazyce? Nebudeme, protože kdo ten jazyk nezná, by netušil, o co jde. Budeme je skloňovat česky (v českém textu) nebo vůbec (v anglickém). Kdo někdy mluvil s cizincem, tak jistě ví, že vyslovit české jméno je pro něj problém a tak ho někdy i dost významně komolí (moje křestní bývá docela lahůdka a autorovo určitě taky). Zlobíme se proto na něj? Ne, opravdu k tomu není důvod a někdy jim i nabídneme přeloženou variantu (Ondřej - Andrew). A stejně tak se, pokud jsou rozumní, nebudou zlobit když náš jazyk nezvládne dokonale pracovat s jejich jmény. Jména panovníků se dokonce i překládají (Alžběta II., František Josef I.) a ti by se ozvali jako první, kdyby jim to vadilo.
Bylo by to na delsi rozhovor v hospode, souhlasim.
Vaclav Knowledge-integration,2013-02-20 01:18:03
"samotnému by se mi asi nelíbilo, kdyby někdo k mému jménu dodával nějaký ocásek. Jak jste sám psal, jsou tady proti sobě dva názory a bohužel se nemohu zavděčit oběma současně."
---
Nejde o libeni nebo nelibeni, proste to tak Cestina dela. Anglictina s nasimi jmeny zase dela jine veci - nesklonuje je a nepridava zadne koncovky (no, reknete, nejsou to nezdvorilci??), a kazdy jazyk to resi, vyrovnava se s tim jinak. Cestina na to ma ty ocasky.
Muzu vas ujitit, ze tem cizincum to vubec nevadi. Shledavaji to zajimave a nijak je to neurazi. A nepoznaji rozdil mezi sklonovanim jmena a jeho prechylenim, takze z toho pohledu bysme se museli zbavit obeho. Pak uz rovnou muzeme zacit mluvit Anglicky, jako se tu driv ve vsech 'lepsich rodinach' mluvilo Nemecky. A z Prahy si muzeme udelat turisticke bezpohlavni mesto, aby tu bylo vse jako u nich doma...
Rikam to jako nekdo, koho zivot eminentne kvalifikoval prave na takovehle soudy, kdo je schopny videt tuhle zalezitost plne z obou stran, tedy kdo ji poznal plne na vlastni kuzi.
A nikdy se nezavdecite vsem, jak pravi lidova moudrost. Zavdecovani se vsem je spatna 'politika', tou spravnou je ucinit pokud mozno moudre rozhodnuti a za nim si stat. A kapka sebevedomi, tedy ze jsme Cesi a nestydet se za to, by tu mela byt rozhodujicim cinitelem.
============================
"...na jejich rozhodnutí se podílela i celková atmosféra v NASA, pohlaváři v armádě a Washingtonu."
Mate pravdu. Ale ty zivoty ma na triku stejne jen tech par lidi, kteri stali na cele celeho toho davu lidi. Jiste jsou prave od toho take patricne placeni, a neni to placeni za nejaky manualni vykon, ale za co nejvice rozumne rozhodovani. A tady ti co rozhodovali selhali na plne care, v jednomyslnem hlasovani. A neni to lehke odsuzovani ze zpetneho pohledu, to co se tu stalo je odsouzenihodne i kdyby nakrasne k zadne nehode nasledne nedoslo. Jen protoze se da ke studni dlouho chodit i se dzbanem s nalomenym uchem neznamena, ze je to rozumne, nebo pominutelne, zejmena kdyz na tom zavisi zivot cloveka.
Tady se nejaci lide v zajmu celkoveho letoveho rozvrhu rozhodli let povolit a vysledek byl nakonec takovy, ze ten rozvrh sel jeste vic do kytek, nez by byval sel, kdyby se start odlozil na teplejsi den. Jenze na takove rozhodovani musi byt lide, kteri jsou tak zvane 'na svem miste', ale ve statnich institucich jako NASA je tohle jen vzacne splneny pozadavek, a dodal bych ze je vzacny docela prirozene, logicky.
===============
"Jestli by astronauti utekli? Těžko říct, jak říkají američané- hindsight is always 20/20. Pravdou je, že třeba v případě Apolla-1 astronauti věděli, že je loď zralá na smetiště, přesto chtěli letět."
----
Oba dva vime, ze astronauti nemaji behem poslednich hodin a nejspis i dnu realnou sanci se takove veci dozvedet, jsou plne v rukou tech inzenyru a jejich manazeru. Je samozrejme taky mozne, ze astronaut postaveny pred tu vec by se sam rozhodnul pres nazor inzenyru odstartovat, i kdyz tlak by nejspis byl jiny - obaval by se, ze za par dni by to uz taky nemusel byt on, kdo pak poleti. Anebo by se mu uz ta predletova pohotovost prejidala, jiste to neni nic prijemneho, a nechtel by se vystavit dalsimu cekani. Ovsem i tak nemyslim, ze by astronauti ve sve vetsine byli pro let v pripade, ze se to inzenyrum vubec nelibi.
--------
Me osobne ale ani nejak nevadi ze tam neni trestni odpovednost a ze se manazeri rozhodli spatne (nikomu po krku jit nechci), to at si tam vyridi mezi sebou a sami se sebou. Tech zmarenych zivotu a zvlast takovych zivotu je kazdemu lito, ale neni to tak, ze neznali tu firmu (NASA), jak to v ni chodi...
Tem shutlum jsem nikdy nefandil, i kdyz z technicke stranky byly zajimave. Jsem rad ze prestaly letat a cim driv se to stalo, tim lepe, jinak by dnes bylo jeste min penez na vyzkum vesmiru pomoci tech vselijakych nepilotovanych sond.
Pilotovane lety maji smysl jen v pripade prukopnickych letu, posilat lidi na obeznou drahu Zeme je uz davno zhyralost a pomylenost. Nerikam ze z toho uplne nic neni, lepsi aspon tohle kdyby jinak nemelo byt nic, jenze jinak nejspis neco prece jen mohlo byt. Nakonec nas to ani nedostalo nejak zvlast bliz letu na Mars, coz je v soucasnosti jediny mozny cil na ktery si muzeme pomyslet a ktery jediny by v soucasnosti mel smysl (ne kvuli nejakemu prinosu, ale ze by byl milnikem pro cloveka).
Ondřej Šamárek,2013-02-20 12:08:38
Řekl bych, že ohledně toho přechylování se asi shodneme, že se neshodneme :-) Je to opravdu na delší debatu a asi ne přes komentáře v diskuzi.
S tou trestní odpovědností máte asi pravdu. Zaměstnanci jsou si vědomi, že rizik je neustále přítomno a i když nebezpečí číhá třeba tam, kde ho zrovna nikdo nečeká (například v "blbuvzdorných" SRB), nějakou míru rizika si asi uvědomuje každý. Konečné rozhodnutí bylo na manažerech a oni s tím svědomím museli (a musejí) žít do konce života. Je docela paradox, že výčitkami se do konce života trápil i Boisjoly...
A ohledně těch pilotovaných letů mám podobný názor. Nízká oběžná dráha by se měla ponechat v "péči" soukromých subjektů a vládní agentury by se měly soustředit na posouvání hranic bádání. Jenže americká administrace a NASA, bohužel, už dlouhou dobu postrádají vizi, cíl, ke kterému by měly směřovat. A Rusko se zmítá mezi nejasnými kompetencemi a ještě zřejmějším nedostatkem financí, než NASA...
Jo, Rusko, Cina...
Vaclav Knowledge-integration,2013-02-20 15:47:30
"A Rusko se zmítá mezi nejasnými kompetencemi"
---
Ohledne Ruska by byla lahudka napsat taky o te sonde Phobos-Grunt.
Rusko ani Cina ani zadni jini mozni souperi USA tuto zemi v dohledne dobe nenahradi, co se kosmickeho programu tyka, a kdyz neco predvedou bude to vzdycky hodne zahaleno tajemstvim. Cim vice nesvobody, tim vice si staty drzi sve karty tesneji u tela, aby jim do nich nikdo nevidel. A zapadni pozorovatele je z tohoto titulu ani nekritizuji z obavy, aby si je neznepratelili (aby to nevedlo k jeste vetsimu utajeni).
Ondřej Šamárek,2013-02-20 17:00:15
Ad Fobos-grunt: mým koníčkem je, bohužel, pilotovaná kosmonautika, respektive její historie. Ale že F-G byl velký průšvih a blamáž, o tom není sporu.
Co se týče Ruska ( a potažmo dnešní Číny)- tam to má základ ve faktu, že program měli od začátku pod palcem vojáci. V případě NASA sice vojáci měli také jistý vliv, ale primárně se jedná o civilní agenturu.
Jan Salinger,2013-02-19 14:32:39
díky.
zprávu Rogersovi komise je třeba brát jako objektivní zdroj. a máte pravdu, že na wikipedii jsou velmi často rozporuplné informace - v různých jazykových mutacích i oproti jiným zdrojům.
díky a poznámka
Jan Salinger,2013-02-18 22:04:22
dík, pane Šamárku, za opět poutavé čtení. mám ale poznámku k hoření kyslíku, kyslíku a ohnivé kouli.
v uvedeném videu (skvělé, díky za něj), stejně jako na wikipedii se uvádí, že rozpad nádrží kapalného O a H se projevil rozpínajícím se oblakem těchto již plynů (tyto zkapalněné plyny se v podmínkách, kde k havárii došlo, jistě rychle vypaří) a pouze lokálním vznícením.
pokud se mýlím, rád se dozvím, jak se věci mají.
Ondřej Šamárek,2013-02-18 22:42:06
Vycházel jsem ze zprávy Rogersovy komise, kde je uvedeno: " Within milliseconds there was massive, almost explosive, burning of the hydrogen streaming from the failed tank bottom and liquid oxygen
breach in the area of the intertank.
At this point in its trajectory, while traveling at a Mach number of 1.92 at an altitude of 46,000 feet, the Challenger was totally enveloped in the explosive burn."
Pochopil jsem to tak, že ohnivá koule obklopovala Challenger a jestli nehořel kompletní oblak (a z videa je patrné že zcela určitě ne), jeho podstatná část se přesto vznítila. Je pro mě docela těžké uhlídat množství deatilů tak, aby byl článek informativní, ale zároveň nezahltil čtenáře detaily, které na děj událostí nemají zásadní vliv. Tohle byl zrovna ten případ.
Co se týče Wikipedie, snažím se jí vyhýbat. Když jsem třeba v jednom z prvních dílů pro jistotu kontroloval jednu pasáž pomocí jiných zdrojů, v tomto případě právě Wikipedie, bylo evidentní, že se v docela podstatných infomracích odchyluje od oficiálních zdrojů- tuším, že to byl čas startu, odchylka byla něco kolem 4-5 hodin, což je poměrně dost. Od té doby beru Wikipedii s obrovskou rezervou. Ačkoli je možné, že v tomto má Wiki pravdu.
Doufám, že se Vám i další články budou líbit!
Pane Šamárku,
František Houžňák,2013-02-18 08:46:26
klidně přechylujte a skloňujte a kašlete na pokrokové jedince, kteří dávají svojí světovost najevo tím, že na nás zápecnické Čechy kvůli tomu koukají svrchu. Ještě mi žádný nedokázal vysvětlit, proč oni sami křestní jména neskloňujících cizinců skloňují, ale u příjmení odmítají jak přechýlení, tak skloňování. Je to holt jenom póza, kterou oni maskují rozsáhlými výklady, proč tak a ne onak.
Ondřej Šamárek,2013-02-18 14:07:23
Díky za reakci,
jak jsem už níže psal, nejsem proti diskuzi. Každý má svůj názor a právě v diskuzi je (alespoň v to doufám) tříbíme.
Nemyslím, že je to póza, prostě to, co mně může znít libozvučně, jinému tahá uši. Většina lidí se řídí ohledně češtiny spíše citem, a právě tady dochází k jemným rozdílům v pohledu na věc. Já se prostě jen snažím respktovat originální příjmení.
Jak jsem už níže uvedl- budu psát, jak to nejlépe dovedu a jak mi zobák narostl ;-)
Na pocatku byla korupce
Vaclav Knowledge-integration,2013-02-15 21:44:46
Tedy prihrani 'male', anebo tady spise 'velke' domu, jak ho zname u nas tak dobre.
---
"... firma Morton Thiokol. ... Proč zrovna tato firma? Sídlila totiž v Utahu. A z Utahu pocházel i tehdejší administrátor NASA James C. Fletcher. Jeho spolupráce s utažskými podnikateli se neomezovala jen na velké zakázky, po jistý čas byly například všechny nápojové automaty v zařízeních NASA v Houstonu i na Floridě provozovány jistou firmou, která měla sídlo….v Utahu."
---
Ta "normalizace odchylky" pak byla vysledkem fungovani druhe strany te same mince - korupcni mentality pro kterou je 'vec sama' az druhoradou, nebo viceradou zalezitosti. Na prvnim miste je pro ni vzdy uspokojeni financnich, ci manazersko 'politickych' tlaku (v jejichz pozadi jsou zase finance, tentokrat finance - protoze vsechno je nakonec vec penez - ktere maji byt nemiste usetreny).
Je priznacne pro nasi dobu, ze ani v tomto pripade, kdy nasledek prakticky primo plyne z rozhodovani zucastnenych, nikdo nesel sedet. Pisi 'dobe' protoze takovyto model fungovani je priznacny nejen pro NASA, ale pro celou spolecnost, a to jak tamni, tak jakoukoli jinou Zapadni spolecnost, vcetne te nasi.
Shuttle Columbia (2003) a jeji poskozena izolacni dlazdice byla jen dalsim pripadem z toho sameho soudku.
---
"Tato situace byla nazývána „blow-by“ (neco jako proudení kolem- v tomto prípade kolem O-kroužku)"
Tento vyraz znamena 'unikani jinudy, nez zamyslenymi otvory', tedy nezadouci unikani. Zpravidla unikani misty kde je nedokonale, nebo poskozene tesneni, tedy unikani kolem tesneni.
----
Vyborny clanek kazi jen ta sexisticka spravnost prechylovani zenskych jmen. Ale to je mozna politika OSELa, popripade jde o uspokojeni narizeni nejake te 'rady' nebo ulitba zakonu...
Kdyz uz do toho slapnete, kdybyste to aspon delali spravne, do dusledku.
"patrily Scobeemu, Onizukovi, Resnik(-ové) a Smithovi"
by spravne (logicky) melo znit 'patrily Scobee, Onizuk, Resnik a Smith'
anebo 'patrily Scobee(-mu), Onizuk(-ovi), Resnik(-ové) a Smith(-ovi)'
Jinak by se tito panove mohli divit, jak jim to zde prznime jmena...
Pak tu mame pokracovani.
"Znamenalo to, že tesne po rozpadu museli být Onizuka nebo Resnik natolik pri smyslech, aby jej Smithovi zapnuli."
To uz by bylo lepsi kdyby to bylo napsane takto: 'Znamenalo to, že tesne po rozpadu museli být Onizuk nebo Resnik natolik pri smyslech, aby jej Smith zapnuli.'
Aby to bylo ferove, kdyz uz ne gramaticke.
Ondřej Šamárek,2013-02-15 22:55:03
Ano, nepostrestaná korupce s tragickými následky byla skutečně kořenem havárie Challengeru. Jenže pokud by mělo být spravedlnosti učiněno zadost důsledně, musela by jít sedět obrazně polovina NASA. Jelo v tom velmi mnoho lidí. Navíc si nemyslím, že si většina z nich představovala, že to může dopadnout takto.
Ad přechylování- uznávám, že to zní divně, na původní lokaci vychází články s týdenní frekvencí, důvodem oněch závorek s koncovkou bylo upomenout případné čtenáře na pohlaví astronautů pro případ, že by pozapomněli, nic více, nic méně. Nehledě k tomu, že skloňování a přechylování nejsou dva totožné jevy. A sexizmus? Jen proto, že respektuji úzus daný národností toho, o kom píšu? Možná by bylo lépe zkusit nejdříve přemýšlet, proč lidé dělají to, co dělají, než budou vřazeni do škatulky. Neberte to, prosím, osobně. ;-)
Dekuji za odpoved
Vaclav Knowledge-integration,2013-02-16 18:25:20
"sklonování a prechylování nejsou dva totožné jevy."
Rekl bych, ze prakticky jde o to same - abychom nekomolili cizi jmena. Jak sklonovani, tak prechylovani je komoli a duvodem odporu k prechylovani je prave to komoleni jmen. Jediny rozdil je, ze u zenskych jmen dochazi k tomu komoleni casteji, nez u muzskych.
Mimochodem, ve vete "patrily Scobeemu, Onizukovi, Resnik(-ové) a Smithovi" je to '(-ové)' sklonovani, nikoli prechylovani (i kdyz muzu se mylit, nejsem nejak moc velky cestinar). Melo by to tedy byt bez tech zavorek...
---
Zil jsem nejakych tricet let v anglickem svete a muj nazor na tuhle vec je ten, ze proti prechylovani broji dva tabory - pomyleny feminismus a pak Cesi kteri zili nejaky cas v cizine a po navratu do Cech jim prijde nejen to sklonovani, ale i plno dalsich ceskych vyrazu jako nezvykle, hloupe, a ze zacatku po navratu do Cech se je skoro stydi pouzivat. Je v tom taky trochu pocitu domaciho vidlactvi proti svetu, zaprdenosti, ale hlavne ta nezvyklost zneni a psane vzezreni tech jistych slov, vcetne prechylenych jmen cizincu (zen).
Sam jsem to tak citil po deseti letech behem kterych jsem Cestinu vubec nepouzival. Ale od castych navstev po te nasi revoluci (a nakonec trvaleho navratu sem) jsem Cestine uz zase plne privyknul a dnes jsem (hlavne diky internetu a satelitni tv) totalni dvoujazycny hybrid zdomacnely v obou jazycich a vidim ten odpor vuci prechylovani jako totalne pomyleny, jako vitezstvi odrodilcu Ceskeho jazyka. A je jen na nas 'pravych' Cesich, jestli si tu pravou Cestinu od nich nechame vzit. Opravdovi cizinci od nas zadne jazykove prizpusobeni neocekavaji ani pro nej nehoruji. Tak cini jen ti nepravi 'Cesti cizinci', nebo lepe receno odcizenci.
"A sexizmus?"
'Sexistickou spravnost' jsem pouzil jako obdobu 'politicke spravnosti' (politicke korektnosti), je to moje invence vymyslena behem psani komentare, takze ten vyraz asi nebude mit zabehany uzus (ledaze bych se nahodou trefil do jiz uzivaneho spojeni) a asi to neni ten pravy vyraz (ovsem ten 'prechylovaci boj' je zcasti motivovany feminismem, tedy nejen tim odrodilstvim...). A nebylo to minene nejak osobne, ale spis jako vykrik smerovany k dnesnimu svetu.
-------------
Ohledne te trestnosti, tam bych to videl maximalne v pripade jen velice malo jednotlivcu - jako napriklad toho nekoho, kdo oponoval tem inzenyrum kteri namitali pred startem ze je moc chladno. Proti nim nejspis rozhodla nejaka pocetnejsi komise, ale tyto byvaji v tahu zpravidla jen jednoho cloveka, ktery je vudci osobnosti, ktery ma v te ktere komisi vetsi autoritu a ktery nakonec ovlivni jak komise rozhodne. Ovsem na nich si stejne nikdo nic nevezme, ani rodiny obeti by tim asi neziskaly nejake zadostiucineni, nevim. Ale nechtel bych zit s jejich svedomim, tedy tech jejichz rozhodovani se ukazalo byti hazardem, kterym bylo.
Tady by zrejme slo ale jen o ctyri zodpovedne osoby? Viz "Boisjoly a Thompson se naposledy pokusili pomocí nácrtku a fotografií zvrátit rozhodnutí manažeru NASA i vedení Thiokolu. Marne. V 11 hodin vecer probehlo hlasování manažeru. 4:0 pro start."
Nevim jestli by ti vybrani astronauti neutekli jeste z odpalovaci rampy, kdyby si byli vedomi toho, ze inzenyri se radsi ani nechteji divat na start (nemluve uz o tom, ze kdyz to vypada, ze start probehl uspesne, ze vzdaji hold nebesum...) Tomu se neda rici jinak, nez ze 'to je maso' a nevim kdo by do nejake takove akce sel pri vedomi jak to vidi zodpovedni inzenyri (tedy nikoli manazeri).
Cetl jsem kdysi o Skunk Works [ http://en.wikipedia.org/wiki/Skunk_Works ] a vidim takovyto 'vyvojarsky model' jako jediny, ktery muze rozume zajistit, aby se veci jako tyto nestavaly. Jenze aby se neco takoveho mohlo vratit, musela by se od zakladu obrodit cela spolecnost. Dnes mame nemocnou spolecnost a proto taky nemocne vsechny formy usili teto spolecnosti, vcetne NASA.
-----------
Napadla me jeste jedna vec, ohledne tech prepnutych, perem zajistenych prepinacu.
Neni mozne pri te zminene akceleraci 200g, pokud by ty prepinace byly v okamziku narazu na vodni hladinu 'na strope' modulu, aby 'vaha' tech cudliku dosahla takove hodnoty, ktera by prekonala odpor tech zajistovacich per, a pri vhodnem, trochu sikmem uhlu, by tyto cudliky po odezneni te akcelerace zaskocily zpet, ale do prepnute pozice? Dovedl bych si to predstavit, i kdyz na to nemam zadny, jakkoli hruby odhad.
------------
Vratil jsem se k clankum tady na OSELu teprve kratce a nevim jestli to tady v te serii clanku uz nebylo, ale jak jsem rekl, uvital bych podobny rozbor situace kolem mise Columbie r 2003 [ http://www.space.com/12516-photos-columbia-space-shuttle-tragedy-sts-107-nasa-disaster.html ]
Tam ta manazerska politika ohledne tech izolacnich dlazdic byla hodne zajimava uz dlouho pred touto misi.
Jinak jeste jednou diky za tento rozbor.
Vaclav
Ondřej Šamárek,2013-02-16 20:02:28
Obávám se, že skloňování a přechylování možná někdy slouží k témuž, ale zcela určitě nejde o totožné jevy. Z toho pramení problémy s cizími jmény. Nicméně se snažím řídit originálními tvary tam, kde je to možné (u rusů je to samozřejmě fonetický přepis), samotnému by se mi asi nelíbilo, kdyby někdo k mému jménu dodával nějaký ocásek. Jak jste sám psal, jsou tady proti sobě dva názory a bohužel se nemohu zavděčit oběma současně. Takže to dělám, jak nejlépe umím :-)
---------------------------------------------------
Ta trestnost personálu NASA je na hodně dlouhou debatu, nejlépe u piva (či v mém případě u dobrého vína). Přímou odpovědnost totiž sice asi měli manažeři, kteří rozhodli o startu, ale na jejich rozhodnutí se podílela i celková atmosféra v NASA, pohlaváři v armádě a Washingtonu. Předpisy sice existovaly, ale některé byly nesmyslné a některé se nedodržovaly- i tam je odpovědnost za těch sedm mrtvých.
Jestli by astronauti utekli? Těžko říct, jak říkají američané- hindsight is always 20/20. Pravdou je, že třeba v případě Apolla-1 astronauti věděli, že je loď zralá na smetiště, přesto chtěli letět. Po Challengeru měly posádky strach ze SRB, přestože byly konstrukčně upraveny. (doporučuju vynikající knihu "Riding rockets", kterou napsal Mike Mullane, z mého pohledu nejlepší astronautické memoáry vůbec a navíc velmi čtivé a vtipné). Když se někdo blíží uskutečnění svého snu, na který celý život čekal, je ochoten leccos riskovat.
-----------------------------------------------------
Ty přepínače- nevím, možné je cokoli, ale můžeme pouze spekulovat. Oficiálně testy možnost přepnutí nárazem vyvrátily, navíc podle toho, co vím, přepnuté byly jen některé, kdyby nastal případ o kterém píšete, projevilo by se to asi na všech.
-----------------------------------------------------
Články jsou řazeny chronologicky, teď jsou zase na řadě ruské problémy s Mirem a poslední série se bude věnovat právě Columbii a misi STS-107. Zatím mám hotovou přibližně polovinu. Je to ale velmi obsáhlé téma, manažerské selhání je tam samozřejmě popsáno, soustředím se však hlavně na bezprostřední příčinu katastrofy, tedy na selhání tepelné ochrany shuttlu. Přesto doufám, že se Vám budou články o Columbii líbit.
Sloupec kapalného vodíku 57,9 km?
Jiří Vyhnalík,2013-02-15 14:08:07
Nechci si hrát na hnidopicha, zvlášť u takhle dobrého článku, nejspíš jde o chybu v jednotkách.
Ondřej Šamárek,2013-02-15 14:44:21
Konkrétně tento údaj mám přímo ze stránek NASA.
http://spaceflight.nasa.gov/shuttle/upgrades/upgrades5.html
Předposlední odstavec.
Proč?
Vojtěch Kocián,2013-02-15 14:51:49
Vodík je i v kapalné formě velmi lehký a 40 MPa (pokud dobře počítám) je sice slušný tlak, ale nijak extrémní není. Zajímavé to začne být teprve v souvislosti s pumpovaným objemem za jednotku času.
Jiří Vyhnalík,2013-02-15 14:56:12
To mi připadá opravdu hodně. I při zanedbání vnitřního tření a odporu vzduchu.
Vojtěch Kocián,2013-02-15 23:49:30
Obyčejný vznětový motor v autě je vybaven vstřikovacím čerpadlem, co dokáže vyvinout tlak větší než 20 MPa, common-rail dokonce 160 MPa. 40 MPa opravdu není zas tak moc.
Odpor vzduchu s tím nemá co do činění. Není myšleno, že by to vytvořilo tak vysoký gejzír, ale kdyby se natáhla tak vysoká trubka, tak by to čerpadlo zvládlo vyčerpat až nahoru. A kdyby byla i dost široká, i v požadovaném objemu. I když při takové délce by musela být hodně široká, aby nekladla moc velký hydrodynamický odpor.
Trik je jen v nízké hustotě kapalného vodíku. Vodu by to teoreticky zvládlo jen do 4 km (v praxi by to asi s tak hustou kapalinou neběželo).
Děkuji, velice pěkné
Pavel Brož,2013-02-14 23:10:18
Měl jsem za to, že tuto část už jsem dostatečně znal díky tomu, jak ji popsal sám Feynman v jeho knize, nicméně některá fakta pro mě byla zcela nová. Každopádně velice pěkně popsáno!
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
