Bílých krvinek je mnoho typů. Některé bojují proti vetřelcům „na dálku“, aniž by s ním přišly blíže do styku. Dělají to tak, že do prostředí vylučují protilátky – imunoglobuliny. Těmto buňkám, bojujícím na dálku, se říká B buňky.
Jiné lymfocyty se zase specializovaly na boj z blízka. Ty svého protivníka likvidují takzvaným polibkem smrti. Při tomto polibku (kontaktu) uvolní enzym, který protivníkovi udělá do těla díru. Tomuto typu bílých krvinek se říká T buňky a jim jsou věnovány další řádky.
T lymfocyt (vlevo) a jeho protivník, kterým byla rakovinná buňka. Po „polibku smrti“ explodovala a zbyl z ní jen nezřetelný buněčný obal.
Při onemocněních jakými je například rakovina se v řadě případů používá k léčbě chemoterapie, nebo ozařování. Oba způsoby mají za následek zničení velkého počtu lymfocytů – základního obranného aparátu našeho těla. Stáváme se tak bezbrannými a vydanými na pospas i tak banálním infekcím jakou je například i obyčejná rýma, a které bychom za normálního stavu, kdy je náš imunitní aparát pořádku, hravě zvládali.
Kanadští výzkumníci nyní zveřejnili informaci, že se jim podařilo pěstovat T buňky v laboratoři. Podařilo se to kolektivu, který vedl Juan Carlos Zúñiga-Pflücker, a který pracuje na Univerzitě v Torontu. Vypěstovali zatím jen T buňky z myších embryonálních buněk, ale nikdo nepochybuje o tom, že se to nemělo podařit také u lidí.
Kdo sleduje dění v oblasti kmenových buněk ví, že se v laboratořích po celém světě daří připravit z embryonálních a kmenových celou řadu různých typů buněk – buňky nervové, svalové,…
T buňky zatím vědcům „vzdorovaly“. Vyzrát nad nimi se podařilo až nyní a to Kanaďanům. Pomohla jim k tomu molekula, kterou nazvali DL1. Jedná se o látku, bez které se přeměna v T buňky neuskuteční. Připravit si dostatek substance DL1 izolací, je nákladné pracné a zdlouhavé. Schůdné se ale ukázalo použití GM techniky. Vědci geneticky modifikovali buňky používané v tkáňových kulturách a přinutili je produkovat velké množství drahocenné substance DL1. Při kontaktu s touto molekulou se množící se embryonální kmenové buňky samy formují žádoucím směrem a postupně se mění v T buňky. Pokud bychom chtěli být přesní, musíme poznamenat, že touto metodou nevznikají plnohodnotné T buňky, nýbrž jen jejich „časné stadium“. Když ale tyto nedospělé T buňky přenesli výzkumníci do těla myší, kterým jejich vlastní imunitní systém zcela chybí, buňky se rychle adaptovaly a vyvinuly se z nich plně funkční T lymfocyty, které samostatně zvládaly virové infekce.
Úspěšnost kanadského postupu produkce T buněk spočívá v tom, že se nechají růst dva odlišné typy buněk současně. Embryonální kmenové buňky rostou na podpůrné kultuře, která jim presentuje na svém povrchu dostatek receptoru DL1. Přímý kontakt s touto receptorovou molekulou ovlivní množící se kmenové buňky tak, že z nich vznikají T buňky.
Kostní dřeň
Mohli byste namítnout, že pacienti po ozařování, nebo razantní chemoterapii jsou již dnes léčeni pomocí kostní dřeně a že v ní jsou také kmenové buňky, ze kterých T buňky vznikají, a že se tedy jedná prakticky o totéž.
Ano i ne. Podobnost tu je, ale to nové s čím Kanaďané přišli je, že zatímco při transplantaci kostní dřeně to trvá dlouho, než se nové buňky v těle uchytí. Trvá to měsíce, než jejich produkce dosáhne efektivních počtů, schopných zvládat útoky patogenů. Pacient, byť úspěšně léčený, není schopen se celé dlouhé měsíce účinně bránit a tato léčba je z uvedeného důvodu značně riziková.
Kanadská metoda pěstování T buněk In vitro, by měla nyní umožnit namnožit si obranné buňky v „Petriho miskách“ v laboratoři a to s předstihem. Pro pacienta by v den zákroku mohl být připraven dostatek buněk schopných zastávat svojí imunitní funkci prakticky okamžitě po aplikaci, nebo jen s malým zpožděním. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že objev nového způsobu imunoterapie, o který se zasloužili Kanaďané z Toronta a Američanka ze San Diega v Kalifornii, by se pro řadu z nás mohl stát velkým požehnáním.
Pro fajnšmekry dodáváme, že pod zkratkou DL1 se skrývá kontaktní receptor Delta-like 1 ligand (DL1), který je prezentován na podpůrných buňkách linie OP9-DL1.
Další podrobnosti lze získat v publikaci autorů: Thomas M Schmitt, Renée F de Pooter, Matthew A Gronski, Sarah K Cho, Pamela S Ohashi & Juan Carlos Zúñiga-Pflücker, Nature Immunol, publikováno 21 března 2004, online, doi:10.1038/ni1055 .
Diskuze:
Dotaz
Josef Pazdera,2004-03-29 15:29:00
Ano, tam někam to směřuje. Zatím se podařilo připravit T lymfocyty zvládající "mírné" infekce, ale i to je obrovský úspěch. V druhé fázi půjde o to, učit takto uměle připravené buňky proti čemu mají bojovat. Za normálních okolností se rozpoznávat cizí a vlastní učí v jakési mateřské školce pro lymfocyty, kterou je brzlík. Není pochyb, že vědci časem přijdou na to, jak směrovat namnožené buňky i bez pomoci brzlíku (proti "slabým infekcím to jde i bez brzlíku, jak se ukázalo). U HIV viru je jeden velký problém - buňky nakažené tímto virem se navenek jeví jako zcela normální a tak imunitní buňky je od těch zdravých jen těžko rozpoznávají.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
