Zvětšit obrázek

Einstein, 1921. (Kredit: Ferdinand Schmutzer, bez licence)

Psycholog Dean Keith Simonton z Kalifornské univerzity v Davisu si nedávno na stránkách časopisu Nature povzdechl, že by mohl nakonec přijít o stěžejní předmět svého zájmu, kterým je atraktivní fenomén vědecké geniality. Právě Simonton by to měl vědět nejlíp, protože je předním historiometrikem a zkoumá tudíž vědeckou kreativitu a její kořeny v historii, zejména v životech jednotlivých geniálních vědců, mimo jiné i tvrdými statistickými metodami. Pozoruhodné historiometrické bádání se objevilo v průběhu 19. století, přičemž přelomovým počinem byla podle všeho studie Francise Galtona o dědičnosti geniality z roku 1869.

Zvětšit obrázek

Dean Simonton. (Kredit: UCDavis)

Geniální vědci podle Simontona vědě prospívají především ve dvou věcech. Jednak zakládají nové vědní disciplíny a zvětšují tím diverzitu vědeckého bádání (například Galileo) a pak také vahou svého génia způsobují převraty v zavedených oborech vědy (jako třeba Darwin). Skeptický Simonton se obává že v dnešní vědě už není prostor pro zakládání nových disciplín ani pro vědecké revoluce. Má za to, že se teď dotýkáme nejzazšího vesmíru a zároveň těch nejmenších životních forem a částic a že jsme jen sotva přehlédli nějaký zásadní fenomén. Po více než století jsme prý nezaložili zcela nový vědní obor, ale jen hybridy dobře zavedených disciplín a naše objevy jsou podle Simontona obvykle jen rozvinutím stávajících vědomostí. Nejvýraznější objevy dneška vnímá jako spíš jako produkty velkých, skvěle vybavených a velkoryse financovaných vědeckých týmů a ne oslnivého génia z patentového úřadu.

Simonton by čekal převraty ve vědě - katastrofické změny paradigmatu, po nichž v dotyčném oboru skoro nezůstane kámen na kameni - po postupném nahromadění znepokojivých faktů, které by tvrdošíjně odolávaly vysvětlení v rámci panujících vědeckých teorií. A Simonton žádné takové kupy divných výsledků v klíčových oborech přírodních věd nevidí, snad jen s výjimkou teoretické fyziky, která si stále nějak neví rady s gravitací. Otázkou ale samozřejmě je, jestli je ve věci gravitace nějaký ten génius na obzoru.

Zvětšit obrázek

Soumrak génia. Einstein, 1947.  (Kredit: bez licence)

Podle mnohých přírodovědců na tom ve skutečnosti nejsme zle, jen věda dneska funguje jinak než za císaře pána a raději se ani neptat, jak bude vypadat za dalších sto let. Pochopitelně, dnešní vědci určitě neradi slyší, že nejsou jako Einstein a že namísto břitké geniální mysli potřebují stádní instinkty. Podle oslovené filozofky Sherrilyn Roush z Kalifornské univerzity v Berkeley je ale ve skutečnosti dnes nejspíš obtížnější stát se vynikajícím vědcem, než tomu bylo v dřevních dobách vědy minulých století. Tehdejší vědci vstřebávali méně známých vědomostí, obsluhovali méně neposlušných přístrojů a také měli mezi vrstevníky sužovanými ubohou lékařskou péčí méně početnou konkurenci. Není také žádným tajemstvím, že géniové bývají společenskými outsidery. Seriál Teorie Velkého třesku nelže. Ale úspěšní vědci současnosti musejí řídit týmy víceméně geniálních kolegů, se všemi jejich podivnostmi a libůstkami a na ty nejnáročnější výpočty mají superpočítače. Dnes je to prostě tvrdé.

Zvětšit obrázek

Jásot nad přistáním Curiosity. Vrcholovou vědu dělají týmy.  (Kredit: NASA/Bill Ingalls)

Pokud jde o vznik nových oborů, i podstatná část dnes dobře zavedených druhů živé přírody původně začínala v roli hybridů. Možná jde jenom o úhel pohledu na vědecké disciplíny, které působí dost odlišným dojmem v době bouřlivého vzniku mezi partami nadšenců, ať už to bylo kdykoliv a pak po desetiletích na vlastních fakultách slovutných univerzit. Ostatně, názory, že věda spěje ke konci a že už nemá, co by vyzkoumala, jsou asi staré jako věda samotná. A pak přijdou převratné změny, které si ani ty nejgeniálnější mozky nedokázaly představit a ve vědě bude všechno jinak. Není vyloučené, že právě takové už někde číhají za rohem na svoji příležitost.

Literatura

Nature 493: 602, LiveScience 1.2. 2013, Wikipedia (Genius, Historiometry).