Jedním by mohl být gen ASPM. Ten se nachází na chromozomu 1 a skládá se z 65 000 písmen genetického kódu. Pokud v něm dojde k mutaci, narodí se člověk stižený mikrocefalií čili „zmenšením mozku“. Takto postiženým jedincům naroste mozek do velikosti typické pro naše živočišné předchůdce. Poškození jiných tkání a orgánů se u nich nepodařilo zjistit. Studie na muškách octomilkách prokázaly, že gen ASPM sehrává klíčovou roli v množení nervových buněk. U myší rozhoduje především o množení nervových buněk plodu v oblasti, kde se tvoří mozková kůra. Při srovnání genu ASPM u různých savců došli genetici k závěru, že čím větší je mozek, tím delší je bílkovina vyráběná u daného druhu podle genu ASPM. Přibývá v ní především částí, na které se váže molekula kalmodulinu – bílkoviny aktivované vazbou na ionty vápníku. Lidé mají bílkovinu kódovanou genem ASPM pořádně dlouhou a je zřejmé, že je evoluce tlačila k tomu, aby si své mozky neustále zvětšovaly. A kdy to všechno začalo?
Tým amerických genetiků vedený Vladimírem Larjonovem z National Cancer Institute v Bethesdě nyní podrobil gen ASPM člověka a lidoopů zevrubné analýze a z rozdílů odhadoval, kdy se začal náš gen ASPM měnit tak, aby nám umožnil nárůst mozku. Celkem překvapivě americkým genetikům vyšlo, že k velkým mozkům „našlápli“ naši předci už před 7 až 8 miliony roků- v době, kdy ještě žil společný předek lidí, šimpanzů a goril.
Nabízí se proto otázka, na co ti pravěcí tak dlouho čekali.
Odpověď možná přináší Hansell Stedman z University of Pennsylvania ve Philadelphii. Stedman není expertem na vývoj mozku. Zajímá se přednostně o poruchy tvorby svalových vláken, tzv. svalové dystrofie. Přitom studoval žvýkací svaly makaků a narazil na bílkovinu, která se syntetizuje jen v těchto svalech. Díky ní jsou žvýkací svaly skutečně silné a vytvářejí kolem lebky opic jakýsi svalový „obal“, který svírá lebku jako „svalová obruč“. Také lidské žvýkací svaly syntetizují o překot tento protein, ale ten je přeci jen trochu jiný. V lidském genu „žvýkacího proteinu“ chybí v klíčovém místě dvě písmena genetického kódu. Tuhle mutaci mají lidé všech ras a etnik. Z opic a lidoopů si ji v dědičné informaci nenese ani jeden. Mutovaný lidský gen způsobuje podstatnou redukci v síle vláken žvýkacích svalů. Díky tomu není naše lebka vystavena takovému tahu žvýkacích svalů.
K mutaci genu a následnému oslabení žvýkacích svalů došlo před 2,4 miliony roků – tedy v době, kdy se na Zemi objevili první lidé s menšími čelistmi a většími mozky. Podle některých paleoantropologů mohla tato mutace vyvolat u lidí druhů Homo habilis a Homo rudolphensis uvolnění „svalového sevření“ lebky a nárůst mozku nad hranici 500 kubických centimetrů.
Intenzivní změny v genu ASPM člověka připravily na růst mozku, který ale umožnila až mutace genu aktivního ve žvýkacích svalech. První, kdo z toho profitoval byl Homo habilis.
S nárůstem velikosti mozkovny to nebylo zase tak slavné, jak se někdy tvrdí. Například tato lebka z gruzínského Dmanisi je stará 1,7 milionu roků a měla by patřit člověku druhu Homo erectus. Objemem mozkovny se ale blíží spíše mnohem staršímu Homo habilis.
O skutečné velikosti lidského mozku se někdy vedou velmi bouřlivé diskuse.
Za úvahu možná stojí teorie, podle které to důsledek intenzivního používání žvýkaček, protože žvýkání posiluje evolučně oslabené žvýkací svaly. Ostatně ten, kdo podlehne reklamně na „ledově svěží dech“ nebo „napravené pH v ústech“, musí už být zřejmě ke zmenšení mozku nějak disponován – možná mírnou mutací v genu ASPM.
Prameny : PLoS Biology a Nature
Diskuze:
