Hry na ultimátum a diktátora se v experimentální ekonomii těší velké popularitě a staly se předmětem stovek studií. Mají jednoduchá pravidla – a přitom se z jejich výsledků dá zjistit hodně zajímavých věcí. Hru na ultimátum roku 1982 vymysleli Werner Güth, Rolf Schmittberger a Bernd Schwarze. Hrají ji dva hráči, kteří na sebe za základních podmínek nevidí, jsou navzájem  anonymní a kontakt mezi nimi zprostředkovává experimentátor. První hráč, označovaný Proposer („nabízející“), dostane k dispozici peněžní částku a má za úkol ji rozdělit mezi sebe a druhého hráče, Respondera („odpovídajícího“) – s tím, že pokud Responder nabídku přijme, dostane ji a Proposer si ponechá svou část; pokud ale odmítne, nikdo nedostane nic.

Herně-teoretické předpoklady o tom, že Proposer logicky nabídne nejnižší možnou nenulovou částku a Responder ji přijme, protože i malé něco je lepší než nic, se nesplnily. Naopak jedna studie za druhou ukazovaly, že Respondeři jsou i za cenu vlastní ztráty ochotni trestat neférové nabídky odmítnutím. Nabídněte méně než třetinu částky a s nejvyšší pravděpodobností nezískáte nic. Nabídněte 40 % a už máte lepší šanci – nejjistější je však se rozdělit napůl, tam je riziko odmítnutí zcela minimální. A to také tradičně dělá většina Proposerů.

Hra na diktátora, představená Kahnemanem v roce 1986, se od ultimáta liší v jednom důležitém aspektu: Responder (zde spíše nazývaný Recipient, příjemce) nemá šanci výsledek ovlivnit. I kdyby chtěl odmítnout, Proposer stále dostane svůj podíl, ať se děje cokoli. Tady by bylo logické, kdyby si Proposer nechal vše pro sebe, a skutečně to část lidí dělá – většina ale ponechává Responderovi alespoň něco, v průměru kolem pětiny až čtvrtiny celkové částky. Zdá se tedy, že nejsme úplně féroví za všech podmínek (spíše se ve hře na ultimátum vyhýbáme riziku), ale určitý altruismus v sobě nezapřeme a nechat spoluhráče, byť anonymního a neviděného, odejít bez koruny se nám příčí. A není výjimkou, že i v diktátorovi rozdělí Proposer peníze půl na půl.

 

Desítky studií potvrdily toto chování v obou hrách i za vyšších než obvyklých částek ve hře. Běžně se hrálo o 10 dolarů, experimentální výzkumy mnohokrát testovaly i hry o 100 dolarů a některé dotazníkové studie se dostaly až k 10 000 dolarů; významný rozdíl mezi chováním hráčů za podmínek nízkých a vysokých částek však nenašly. Nový výzkum na Přírodovědecké fakultě UK v laboratoři profesora Flegra, uskutečněný také dotazníkovou metodou, zahrnul po jednotlivých řádech hry o 20 až 200 000 korun, což je v poměru ke kupní síle výjimečná částka – a ukázalo se navzdory starším studiím, že preference pro férovost  s rostoucí částkou klesají!

U nízkých částek byla průměrná nabídka skutečně téměř polovina celku, postupně však klesala až na 37 % u dvou set tisíc korun – tedy na úroveň, která by na opačném konci spektra částek byla ještě relativně často odmítnuta. Klesaly ovšem i požadavky Responderů; minimální přijatelný podíl poklesl ze 42 na 30 % a většina Proposerů se nemusela bát o své pomyslné peníze. I štědrost ve hře na diktátora se ukázala čím dál nižší – z téměř třiceti procent klesla na 23 %. Ovšem, kdo z nás by nechtěl od altruistického spoluhráče obdržet 23 % z 200 000 korun?

Lidská férovost se tedy do určité míry koupit dá; může nás ale těšit, že rozhodně ne lacino. A pokud byste se nějakého testování rádi zúčastnili, právě máte možnost. Na následujícím  odkazu vás čeká hodnocení fotografií osob a po vyplnění můžete zajistit, abyste byli následně i informováni o výsledcích celkového pokusu:
 

Redakce Osla se rovněž připojuje a dovolujeme si o zapojení se do výzkumu požádat i vás, čtenáře. Jak výzkum dopadne vás budeme podrobně informovat. Test ZDE

Literatura: Nováková, J. a Flegr, J. (v recenzním řízení, PLoS ONE)