Zvětšit obrázek

Krátery Titanu, oba o průměru cca 80 km. Vlevo čerstvý Sinlap, vpravo starší, takřka vymazaný Soi. Kredit: C. Neish/NASA/JPL-Caltech/ASI/GSFC.

Zvětšit obrázek

Nahoře poušť Namib, Země, dole rovníková oblast Belet, Titan. Kredit: NASA, Wikimedia Commons.

Titan je mezi měsíci Saturnu a vlastně mezi všemi měsíci velmi výjimečný. Je veliký, přízračně žlutý, má pořádně hustou dusíkatou atmosféru s mračny metanu a etanu a také je po Zemi jediným tělesem Sluneční soustavy, kde jsou k vidění jezera s nějakou kapalinou.

Oproti svým sourozencům v rodině měsíců Saturnu vypadá na první pohled mnohem mladší, i když je to určitě nesmysl. Vtip je v tom, že na Titanu funguje bizarní uhlovodíkové počasí, které uhlazuje tvář Titanu podobně, jako nám důvěrně známé počasí na Zemi. I když jsme už ve vysokém rozlišení prozkoumali asi 50 procent povrchu, objevili jsme tam jenom kolem 60 kráterů. Kam se všechny ty krátery poděly?

Catherine Neish z týmu operátorů radaru sondy Cassini při NASA"s Goddard Space Flight Center v Greenbeltu, Maryland nedávno s dalšími kolegy zjistila, že krátery Titanu jsou v průměru o stovky metrů mělčí, než podobně velké krátery na Ganymedu, srovnatelně velkém měsíci Jupiteru, jehož povrch je zamrzlý do vodního ledu. Badatelé k tomu využili stereosnímky Ganymedu ze sondy Galileo a pro Titan data z radaru mise Cassini. Jak již bylo řečeno, v atmosféře Titanu je určité množství metanu. Zatím ale není moc jasné, kde tam vlastně bere. Životnost molekul metanu v atmosféře Titanu je nejspíš hodně malá, protože je tam rozbíjí sluneční záření. Z jejich úlomků se pak ve svrchní části atmosféry měsíce skládají složitější uhlovodíky a větší kousky prší na povrch, kde se z nich podle všech slepují zrnka uhlovodíkového písku. Exotický písek pak vytváří uhlovodíkové duny a také postupně vyplňuje místní krátery.

Zvětšit obrázek

Catherine Neish. Kredit: C. Neish.

Zvětšit obrázek

Zamrzající uhlovodíkové jezeru na Titanu. Kredit: NASA/JPL-Caltech/USGS.

 Vzhledem k množství písku na povrchu Titanu muselo být v jeho atmosféře určité množství metanu po stovky milionů let. A to je problém. Podle toho, co víme, by v atmosféře Titanu určitě nevydržel tak dlouho, přinejmenším v jeho současných proporcích. Buď bylo na Titanu v dřívějších dobách ohromné množství metanu anebo se jeho zásoby nějakým způsobem doplňují. Zatím není ale vůbec jasné, jak.

Neishová a spol. připouštějí, že se krátery Titanu mohou plnit i jiným způsobem, třeba erozí kapalným metanem a etanem. Jenže krátery na Titanu tomu příliš neodpovídají. Pozorujeme je ve všech možných fázích naplňování, od samotného počátku až po takřka zcela vyplněné. To podle Neishové ukazuje na uhlovodíkový písek. Je prý také možné, že některé místní krátery jsou prostě hodně staré a zarovnaly je pomalé pohyby povrchového ledu. Jenže podmínky na povrchu Titanu tuhle možnost také příliš nepodporují. Badatelé nevylučují ani možnost, že vzhled kráterů na Titanu výrazně ovlivňují povrchové kapaliny. Krátery vzniklé v podobném prostředí na Zemi, pomineme-li dramatický rozdíl v povrchové teplotě, také nejsou příliš oslnivé a postrádají některé rysy typických impaktních kráterů. Nemají například výrazně vyzdvižené okraje. Tahle hypotéza si ale nepochybně vyžádá celou řadu experimentálních testů.

Zvětšit obrázek

Sonda Cassini u Saturnu. Kredit: NASA/JPL-Caltech, Wikimedia Commons.

Na povrchu Titanu panuje teplota mínus 179,5 stupňů Celsia, takže by nás tam uhlovodíkové písky a podobné zvláštnosti neměly překvapit. Podle některých odborníků může uhlovodíková jezera Titanu dokonce za jistých podmínek pokrývat plovoucí uhlovodíkový led. I kdyby se ukázalo, že na Titanu není a nikdy nebyl vůbec žádný život, stejně je to úchvatné místo, které rozhodně stojí za návštěvu.

Literatura

NASA, Cassini-Huygens  News 17.1. 2013, Wikipedia (Titan – moon).