Zvětšit obrázek

Mlhovina Kapustňák. Kredit: NRAO/AUI/NSF, K. Golap, M. Goss; NASA’s Wide Field Survey Explorer (WISE).

Zvětšit obrázek

Odpočívající kapustňák, Crystal River, Florida. Kredit: Tracy Colson, NRAO.

V souhvězdí Orla (Aquila) se ve vzdálenosti zhruba 18 tisíc světelných let skrývá jeden z nejbizarnějších hvězdných systémů. Funguje jako zákrytová rentgenová dvojhvězda, jejíž jednou složkou je černá díra anebo neutronová hvězda, která v roli akretora, hvězdného otesánka, zběsile pojídá hmotu donora – horké modrobílé hvězdy spektrálního typu A. Jsou tak nesmírně natěsno, že se oběhnou za 13,1 dne.

Akreční disk kolem jedlíka, pozůstatku velké hvězdy o hmotnosti 3 až 30 Sluncí, vyzařuje intenzivní rentgenové i rádiové záření a tryskají z něho dva polární výtrysky horkého vodíku, které proudí 26 procenty rychlosti světla. Podivuhodný systém, u něhož si nejste jistí, zda ho obdivovat anebo být rádi, že jsme tak daleko, nese jméno SS 433 a je to první objevený mikrokvasar, čili kapesní varianta klasického kvasaru, která je k vidění v naší vlastní galaxii.

Když větší společník soustavy SS 433 před 20 tisíci lety explodoval jako supernova, tak přitom kromě ambiciózního mikrokvasaru nejspíš stvořil i naprosto úžasnou mlhovinu W50, kterou během času postupně dokresluje svojí horečnatou aktivitou. K naší škodě není vidět ve viditelném světle, protože by v takovém případě kralovala naší noční obloze. Ve skutečnosti měří na délku kolem 700 světelných let a nám by zabírala na obloze plochu cca 4 Měsíců v úplňku. Nedávno se právě na mlhovinu W50 zacílila pozemní radioastronomická observatoř Karl G. Jansky Very Large Array (VLA), z Plání svatého Augustina v Novém Mexiku. Zařízení observatoře prošlo desetiletím intenzivní modernizace a teď si opět získává pozornost médií.

Zvětšit obrázek

Heidi Winter. Kredit: University of Virginia.

Zvětšit obrázek

Rekonstrukce pozoruhodného mikrokvasaru SS 433. Kredit: NASA/CXC/M.Weiss.

Když se čerstvý snímek pozůstatku supernovy W50, pořízený VLA, dostal k Heidi Winter z vedení NRAO (National Radio Astronomy Observatory), uviděla v něm kapustňáka širokonosého (Trichechus manatus, anglicky Manatee), tedy přízračně rozkošného savce ze skupiny sirén, u nichž si nikdy nejste jistí, jestli to příroda myslela vážně.

Vtip je v tom, že podobnost tu není jenom povrchní, jak to tak někdy v astronomii bývá. Ve struktuře mlhoviny W50 nemusíte kapustňáka nijak složitě odhalovat. On tam prostě je, jasně zřetelný na první pohled. Takže, na doporučení fascinované Winterové se teď mlhovina W50 jmenuje Manatee Nebula a vzhledem k její uhrančivosti ji určitě nevidíme naposledy.

Zvětšit obrázek

Observatoř VLA (2012). Kredit: John Fowler, Wikimedia Commons.

Je nanejvýš sympatické, že astronomové také spojili síly s americkými ochranáři z U.S. Fish and Wildlife Service, kteří se dlouhodobě snaží o jejich záchranu. Je to nepředstavitelně obtížné, kapustňáci jsou pohodáři, kterým se moc nechce množit, často se nechávají srazit loděmi a jako na potvoru jsou oblíbenou kořistí pytláků, kterým se příliš neubrání. NRAO teď představila Mlhovinu Kapustňák veřejnosti na výročním Manatee Festival ve floridském Crystal River a zároveň tak upoutala pozornost na akutní problémy jejích pozemských jmenovců.

Video

A Microquasar Makes a Manatee Nebula from NRAO Outreach on Vimeo.

Literatura:

National Radio Astronomy Observatory News 19.1 2013, Wikipedia (X-ray binary, W50 – nebula, SS 433)