Na amerických kontinentech žije velice pestrá skupina myšovitých hlodavců, kterým se v zoologii anglicky přezdívá New world rats and mice, čili novosvětské myši. Jak už to tak ve svérázném anglickém názvosloví bývá, nejsou to vlastně tak úplně myši, i když je některé druhy docela připomínají. Ve skutečnosti to jsou ale nejbližší příbuzní křečků a hrabošů, s nimiž sdílejí čeleď Cricetidae. Žijí v mnoha různých prostředích a vedou v nich rozmanité životy, někteří jsou ale opravdu hodně zvláštní.
V pustinách Sonorské pouště, která se rozprostírá mezi severozápadem Mexika a jihozápadem Spojených států, žije stvoření, které navzdory velikosti může v mnohém čtenáři vzbudit čirou hrůzu. Je jím jeden z masožravých křečků rodu Onychomys – křeček prériový (O. torridus, Southern grasshopper mouse). Po nocích se toulá pustou krajinou a hledá čerstvé maso. Sežere každého, komu se může rovnat velikostí. Kdybychom byli velcí jako myši, lovili by nás samozřejmě taky. Nepohrdne cvrčky či sarančaty, malými hlodavci, ale ani velkými pavouky, hrozivými stonožkami a na jeho jídelníčku jsou dokonce hadi i štíři. Aby jeho image byla dokonale hrozivá, čas od času se postaví, zakloní hlavu a zaječí, jako by vyl na Měsíc. Slabší povahy by takový křečkodlak možná i přinutil vzít do zaječích.
Podle odborníků to jsou rození zabijáci. I mláďata vychovávaná v zajetí si rychle osvojí triky, jak zabíjet kořist o dost větší, než jsou ona sama. Zároveň se zdá, že se část loveckého umění učí od svých otců. Když je vychovávají oba rodiče, tak útočí zuřivěji, než když se o ně stará jenom jejich matka. Jsou agresivní nejen při lovu, ale i při pořizování příbytku. Prostě si vyberou doupě nějakého jiného hlodavce a pokud je to nutné, tak ho nekompromisně vyženou. Když na ně přijde nouze, tak bez uzardění zabíjejí jiné hlodavce, včetně jedinců vlastního druhu. Na některých křečcích prériových se našly populace několika druhů blech, které podle všeho pocházely z nešťastných obětí křečkova apetitu.
Ještě zajímavější, než vpravdě ďábelská agresivita a sklony ke kanibalismu, je ovšem jejich takřka zázračná schopnost odolávat jedu místního velice jedovatého štíra rodu Centruroides. Pro lidi je tenhle štír postrachem, křečci si z něho ale příliš nedělají a s oblibou ho posvačí. Jaký asi používají trik? Ashlee Rowe ze Sam Houston State University v texaském Austinu a její kolegové na nedávném mítinku Society for Integrative and Comparative Biology v San Franciscu prezentovali výzkum, podle něhož jsou křečci prérioví velmi odolní vůči jedu štírů.
Rowe a spol. nejprve vpíchli malé množství jedu místních štírů do tlapek několika křečků a také běžným laboratorním myším. Křečci očividně věnovali vpichům mnohem menší pozornost, takže jim podle všeho jed uškodil výrazně méně. Badatelé pak testovali jednotlivé nervové buňky izolované z míchy křečků a zjišťovali, jak reagují na přítomnost štířího jedu. Ten za normálních okolností aktivuje protein buněčné membrány Nav1.7 (tedy vlastně podjednotku sodíkového kanálu), což pak vyvolává kaskádu událostí vedoucí k pocitu bolesti. Křečci prérioví mají mutaci v jiné podjednotce sodíkového kanálu – proteinu Nav1.8, která zabraňuje šíření signálu o štířím jedu dál do mozku. O křečky predátory se z tohoto důvodu zajímá i lidská medicína. Mutace proteinu Nav1.7 totiž u lidí vede k takzvané erytromelalgii, záchvatovité pálivé bolesti nohou anebo rukou, které přitom zčervenají. Pokud studiem křečků zjistíme, jak mutace proteinu Nav1.8 blokuje šíření bolesti, budeme třeba moci navrhnout nové léky proti erytromelalgii i jiným bolestem.
Prameny: NewScientist 11.1. 2013, Wikipedia (Grasshopper mouse, Sodium channel).
Diskuze:
