16. díl: Třicet minut od domova
17. díl: Jeden start a jedno přistání
15. díl: Poprvé na stanici
Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.
Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.
22. dubna 1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.
Semjorka navedla Sojuz nové generace (7K-OKS- tedy určený pro lety k orbitálním stanicím) na poněkud vyšší orbit, než se předpokládalo, nejednalo se ovšem o nijak závažnou situaci. Saljut byl v té době vzdálen 3456 km. Záhy ale na palubě Sojuzu-10 začal zlobit gyroskopický systém- kvůli tomu nebylo možno vykonat první automatický korekční manévr a Šatalov musel přejít na ruční řízení. Zlobil také iontový orientační systém, evidentně kvůli znečištění spalinami motorků. Problém se posléze vyřešil sám, když slunce odpařilo kondenzát z povrchu čidel.
Po sérii manévrů se Sojuz-10 druhý den letu dostal do vzdálenosti 16 km od stanice. Začalo automatické sbližování pomocí systému Igla. V řídícím středisku vládla napjatá atmosféra, mezi přítomnými byl i šéf OKB-1 Vasilij Mišin a generál Kerimov (předseda státní komise) a právě tito dva muži se dožadovali vysvětlení každé podrobnosti a svými neustálými návrhy a otázkami tvořili kolem sebe „dusnou“ atmosféru.
Nehledě na napětí v řídícím středisku v Jevpatorii kosmonauti s uspokojením sledovali práci automatiky, která je dovedla až na vzdálenost 150 metrů, pak Šatalov převzal ruční řízení. Stanice i loď se teď nacházely mimo oblast spojení s řídícím střediskem, takže kosmonauti netušili, že manévry při sbližování spotřebovaly více paliva, než se plánovalo. Aniž to věděli, nadcházel jejich první a poslední možný pokus o spojení se Saljutem. Pokud by se nezdařil, bylo by nutné misi ukončit.
Poslední fáze sbližování probíhala rychlostí pouhých 30 cm/s. Byl 24 duben, 1:47 UTC, když se spojovací tyč Sojuzu dotkla konusu spojovacího zařízení Saljutu. Západky na vrcholu „samčího“ zařízení Sojuzu zaklaply do příslušných míst v „samičím“ aparátu Saljutu. Záchyt! Nyní začala fáze „zatahování“, kdy se mechanizmus na Sojuzu začal zatahovat a tím mělo dojít k pevnému spojení- hermetickému dotyku přechodových přírub obou těles. Tato fáze měla trvat zhruba 15 minut. Jenže v deváté minutě se zatahování přerušilo, místo kontrolky pevného spojení se rozsvítil varovný transparent.
Po chvíli se soulodí dostalo opět do dosahu sledovacích stanic a kosmonauti šokovaným operátorům v řídícím středisku ohlásili problém. Spojovací příruby obou těles se zastavily ve vzdálenosti 9 cm od sebe. Rukavišnikov, který jako inženýr OKB-1 znal spojovací mechanizmus lépe, než ostatní kosmonauti, proplul do orbitálního modulu, aby zkontroloval elektrický systém dokovacího zařízení. Bezvýsledně.
Zbývalo pouze jediné: odpojit se od stanice a letět domů. Posádka neměla skafandry, pomocí kterých by mohla provést EVA a pokusit se situaci napravit. Přechod do Saljutu měl (na rozdíl od mise Sojuzů-4/5) probíhat vnitřkem spojovacího tunelu, což nyní nebylo myslitelné. Velitel dostal rozkaz k odpojení. Na čtvrtém orbitu po spojení Šatalov použil korekční motorky k odpoutání Sojuzu od stanice. Jenže něco bylo špatně. Stanice „držela“ Sojuz za spojovací tyč a nechtěla ji pustit. A Sojuzu zbývaly zásoby kyslíku a vody na přibližně 40 hodin. Bohaté zásoby ve stanici jsou vzdáleny pouhých 9 centimetrů, tak zoufale blízko a zároveň daleko…
Kosmonauti měli jednu nouzovou možnost- odhodit celé stykovací zařízení ve špici orbitálního modulu. To by ovšem zůstalo zachyceno v jediném stykovacím uzlu stanice a proto by nebylo možno k Saljutu poslat další loď. V řídícím středisku se rozběhlo horečné hledání řešení. Jeden z inženýrů nakonec navrhl plán, který spočíval v improvizované modifikaci elektrického systému tak, aby si spojovací mechanizmus „myslel“, že dostal příkaz k odpojení nikoliv ze Sojuzu, ale ze Saljutu. Rukavišnikov (původně specialista na elektrická zařízení), během několika desítek minut provedl změny v kabeláži u špice orbitálního modulu. Na dalším orbitu Šatalov opět pošťouchnul Sojuz pomocí korekčních motorků vzad. Povedlo se! Loď byla volná a Saljut zachráněn pro další posádky! Stykovací systém Saljutu byl poté posádkou vyfotografován při společném letu ve formaci.
Po druhé noci ve vesmíru posádka připravila loď k návratu, který bylo kvůli tenčícím se zásobám paliva a kyslíku nutné provést za tmy. 24. dubna 1971 ve 23:40:00 UTC přistál Sojuz-10 po neúspěšné misi asi 40 metrů od stepního jezera 120 km severozápadně od Karagandy.
Posléze bylo zjištěno, že za selháním spojovací sekvence bylo opomenutí v programu autopilota. V momentě záchytu zaznamenaly gyroskopy malé vybočení, které je naprosto normální. Orientační systém zareagoval nejdříve malými pulzy trysek, které ovšem ještě více rozkolébaly loď a tím pádem pak trysky pracovaly nepřetržitě, jak se orientační systém Sojuzu snažil vnutit celému soulodí domnělou správnou polohu. Během této „turbulence“ ale došlo ke zlomení jedné ze čtyř tlumících vzpěr aktivního spojovacího systému Sojuzu. Ramena byla konstruována pro zatížení do 80 (podle některých pramenů do 130)kg. V tomto případě ale zatížení při oscilacích dosáhlo 160-200 kg, což bylo na jednu ze vzpěr příliš. Chyba v programu autopilota byla napravena a další Sojuzy ihned po záchytu automaticky vypínaly (a dosud vypínají) orientační systém.
Saljut tak i nadále čekal na návštěvu kosmonautů. Historie první plnohodnotné kosmické stanice je zajímavá a poměrně složitá. Původně ji pod názvem Almaz vyvíjela konstrukční kancelář OKB-52 pod vedením Vladimira Čeloměje. Stanice měla mít vojenské využití, vojáky přesvědčilo zakomponování teleskopu Agat s metrovým průměrem, který by umožňoval špionáž západního bloku. OKB-52 vyvíjela i vlastní transportní loď TKS- konkurenta Sojuzu. Čeloměj byl velmi zadobře s Nikitou Chruščovem, dokonce zaměstnával jeho syna. Jenže po Chruščovově pádu v roce 1964 byl jeho projekt odsunut na druhou kolej a posléze uložen k ledu. Projekt civilní orbitální stanice v té době rozjížděla paralelně s měsíčním programem i Mišinova OKB-1. Zákulisními čachry se podařilo dosáhnout toho, že OKB-52 se muselo vzdát rozpracovaného trupu stanice ve prospěch OKB-1, která do něj integrovala environmentální systém, mající základ v Sojuzu. Hlavním argumentem OKB-1 byl slib, že pokud bude jejím inženýrům umožněno vyvíjet na základě Almazu, civilní stanici bude možno poslat do vesmíru za jediný rok. V únoru 1970 byl program pod názvem DOS oficiálně posvěcen a práce mohla začít.
19.4. 1971 (tedy za o něco málo déle, než pouhý rok od oficiálního začátku programu) skutečně odstartovala orbitální stanice pomocí nosiče Proton-K na orbit. Původně měla být pojmenována „Zarja“(záře), nápis byl dokonce namalován na její trup. Jenže v té době prosakovaly zprávy, že Čína hodlá vyvíjet raketu stejného jména a navíc slovo Zarja bylo volacím znakem řídícího střediska pilotovaných letů, což by mohlo během komunikace s posádkami působit zmatečně. Na poslední chvíli byl přijat název „Saljut“ (pozdrav), jako forma pocty Gagarinovi, který před třemi roky zahynul. Nebyl ale čas přemalovávat nápis a tak se Saljut-1 vydal do kosmu s chybným jménem na trupu.
Bohužel hned po navedení na oběžnou dráhu vyšlo najevo, že nebyl odhozen kryt na hlavním segmentu stanice. Ten zakrýval většinu pozorovacích přístrojů i teleskop a hrozilo, že velké procento vědeckého programu nebude možné uskutečnit. Přesto se k letu chystala další posádka, která byla původně záložním týmem pro Sojuz-10. Vedl ji nám už známý Alexej Leonov, sekundovali mu palubní inženýr Valerij Nikolajevič Kubasov (veterán Sojuzu- 6) a kosmonaut výzkumník Pjotr Ivanovič Kolodin. Záložní tým tvořili Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Vladislav Nikolajevič Volkov (ve vesmíru už byl na palubě Sojuzu-7 ) a Viktor Ivanovič Pacajev. Start byl plánován na 4. června, posléze byl termín posunut na 6. června 1971. Posádka měla na stanici strávit 25 dní. 21. května odletěli kosmonauti na kosmodrom Bajkonur. Pak ale došlo k zásadnímu zvratu.
3. června, tedy 3 dny před plánovaným startem zasedala státní komise. Mezitím procházely obě posádky, hlavní i záložní, rutinní lékařskou prohlídkou. Atmosféra plná lehkého předstartovního napětí a žertíků se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v momentě, kdy lékaři začali podrobně zkoumat rentgeny hrudníků kosmonautů. U jednoho z nich setrvali déle, než u předchozích a jejich výrazy dávaly tušit, že něco není v pořádku. Ten snímek patřil Valeriji Kubasovovi a lékaři právě na jeho pravé plíci objevili podezřelý stín, možná malý otok. Mohlo jít o relativně neškodnou záležitost, ale nebylo možno vyloučit ani počínající tuberkulózu. Kontrolní rentgen ukázal stejný stín. Kubasov byl z letu odvolán.
Jenže do startu zbývaly tři dny, to je hodně krátká doba k tomu, aby bylo možno vyměnit jednotlivého člena posádky. Sověti samozřejmě věděli o výměně na poslední chvíli u Apolla-13, ale rozhodli se hrát na jistotu. Po jednom dnu naplněném mnohdy rozhořčenými debatami a konzultacemi s Moskvou bylo nakonec dodrženo pravidlo, které vytvořilo ministerstvo zdravotnictví spolu s ministerstvem strojírenství, pod které výzkum vesmíru nominálně spadal. Pravidlo znělo zhruba v tom smyslu, že jestliže se u některého člena posádky vyskytne zdravotní problém, může být individuálně vyměněn za předpokladu, že posádky se ještě nepřesunuly na kosmodrom. Po přesunu na kosmodrom byla jediným přípustným řešením výměna kompletní hlavní posádky za posádku záložní. 4. června bylo definitivně rozhodnuto- na Saljut poletí Dobrovolskij, Volkov a Pacajev.
Kubasov byl naprosto zdecimován. Všechny testy zatím ukazovaly na tuberkulózu. Leonov a Kolodin byli rozzuřeni na nejvyšší míru: vesmír už byl tak blízko. Dovolili si dokonce hádat se s členy státní komise! Leonov byl frustrován z toho, jak mu jeho mise už podruhé během několika málo let mizí z dosahu- původně byl nominován na průlet okolo Měsíce a na přistání na jeho povrchu. Po zrušení lunárního programu se s nadšením vrhnul do práce na dlouhodobých misích a teď tahle katastrofa. Kolodin byl nejdřív rozzuřen, ale pak začal pomalu propadat depresivní náladě. Měl za to, že jako jeden z mála vojáků- nepilotů v oddílu kosmonautů nemá velké šance na další let. Jeho předtucha byla správná, Pjotr Kolodin, důstojník raketového vojska Rudé Armády, se do vesmíru nikdy nepodíval.
Lehce šokovaní Dobrovolskij, Volkov a Pacajev si mezitím zvykali na status hlavní posádky. Uvědomovali si, že let Sojuzu-11 je velmi komplexní misí. Už jen jeho délka- téměř 25 dní- daleko překračovala rekordní let Sojuzu-9 předešlý rok. Nikolajev a Sevasťjanov tehdy strávili ve vesmíru 17 dní a 17 hodin. Po návratu byli natolik zesláblí, že neudrželi v ruce ani lehkou síťovanou kuklu se sluchátky a ještě několik týdnů pociťovali výkyvy krevního tlaku, nepravidelný tep a závratě. Sojuz-11 měl tento rekord překonat s tím, že nikdo nevěděl, zda se Sojuz-9 „neotřel“ o jakousi fyziologickou hranici doby pobytu v beztíži, za kterou bude organizmus nevratně poškozen. Všem třem kosmonautům bylo také jasné, že jsou procedurálně připraveni hůře, než Leonovova posádka- ke konci výcvikové fáze měl Leonov se svými muži přednost ve všech výcvikových zdrojích- simulátory počínaje a konzultacemi se subdodavateli vědeckého vybavení konče. Nová hlavní posádka tak vypadala malinko zaraženě od chvíle, kdy se dozvěděla o svém „povýšení“. Leonov dokonce nakreslil skicu s názvem „Pacajevovy oči“, portrét, jenž zachycoval výraz Pacajeva, ve kterém se prý mísil údiv s nervozitou a náznakem strachu.
Všechny přípravy ale jinak probíhaly hladce a Dobrovolskij se se svou posádkou vydal 6. června 1971 v 04:55:09 UTC na cestu k Saljutu. Na palubě nebyl žádný skafandr- Sověti od dob Voschodů startovali v lehkých teplákových soupravách. Jednu chvíli se během plánování mise uvažovalo o inspekční EVA, během které by kosmonauti zkontrolovali stykovací zařízení Saljutu, ale nakonec od ní bylo upuštěno.
Následující den v 07:49:15 UTC se po několika změnách parametrů orbitální dráhy Sojuz-11 bez problémů spojil se Saljutem-1. Kosmonauti po nezbytných prověrkách hermetičnosti spojení vykonali první sovětský přechod do jiného kosmického stroje vnitřkem. Jako první proplul do Saljutu Pacajev. Ihned zaregistroval podivný spálený zápach. Jedním z prvních úkolů tak byla kontrola environmentálního systému. Ten začal zlobit krátce po startu Saljutu, postupně vypovědělo službu šest ventilátorů z osmi. Nejdříve nikdo netušil proč. Mišin dokonce obvinil Leonova, že jeho kreslící potřeby, které startovaly na palubě Saljutu, byly špatně zajištěny a ve ventilátorech se zasekly. Jednou z prvních zpráv z paluby Saljutu-1 tedy byla informace, že všechny Leonovovy pastelky jsou stále v krabici tak, jak byly uloženy před startem. Posádka pak vyměnila dva ventilátory, a aby se předešlo zdravotním komplikacím, strávila jednu noc ve svém Sojuzu. Systém regenerace vzduchu v Saljutu se mezitím postaral o zápach a případné škodliviny. Další ventilátory se pak podařilo vyměnit během následujících dnů.
Druhý den se kosmonauti do Saljutu vrátili a začala každodenní rutina. Sověti v té době zastávali systém permanentní práce díky rotaci členů posádky. Na každého připadalo 8 hodin práce, 2 hodiny na jídlo, 2 hodiny na cvičení, 2 hodiny na osobní hygienu a 2 hodiny osobního volna. 6 dní v týdnu se pracovalo a jeden den byl „víkendový. Muži si předávali službu tak, aby vždy alespoň jeden pracoval a jeden spal.
Plánovaná pozorování byla okleštěna kvůli tomu, že se neuvolnil vnější kryt, který chránil při startu ústí přístrojů v ONA (hlavní pozorovací komplex), tím bylo ztraceno hlavně použití velkého teleskopu OST-1. Byl instalován ve velkém kuželu v pracovní sekci Saljutu jako náhrada za teleskop Agat (ten byl později namontován na vojenský Almaz s oficiálním názvem Saljut-3). Tato ztráta však byla alespoň trochu kompenzována pozorováním pomocí ultrafialového teleskopu Orion-1 a teleskopu Anna-III, registrujícího rentgenové záření. Samozřejmým centrem zájmu pak byly lékařské experimenty, které podrobně mapovaly adaptaci kosmonautů na beztížný stav.
Nepřirozené a stísněné prostředí stanice a ne zcela ideální denní režim ale brzy začal vyvolávat třenice mezi třemi muži. Zejména Volkov měl za to, že jako kosmonautický veterán je svým způsobem nadřazen nad Dobrovolského. Ten byl poměrně nekonfliktním člověkem, jako voják ale nemohl jen tak překousnout Volkovovy výpady proti jeho autoritě. Volkov zase jako civil (on i Pacajev byli součástí oddílu civilních kosmonautů, kteří se rekrutovali zejména z OKB-1 a přidružených konstrukčních kanceláří) nebyl natolik navyklý na subordinaci, jako Dobrovolskij. Atmosféra na palubě se chvílemi dala krájet. Vše se snažil urovnat dokonce šéfkonstruktér Mišin během několika soukromých konverzací s Volkovem. Ten však nadále zůstával podrážděný, panovačný a uzurpoval si nárok na rozhodování místo Dobrovolského. Jedenáctý den letu, ve středu 16. června však přišlo něco, co dokonale zastínilo všechny rozepře mezi posádkou…
16. díl: Třicet minut od domova
Posádka první orbitální stanice se zabydlela v novém domově a prováděla experimenty podle letového plánu. I přes nemožnost pozorování pomocí komplexu ONA byl jejich program nabitý. Jenže fakt, že posádka byla sestavena relativně nedávno a měla za sebou pouhé čtyři měsíce výcviku (jmenování záložní posádkou přišlo pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva v polovině února) se podílel na jistém napětí a čím dál častějších konfliktech v rámci posádky a také mezi posádkou a řídícím střediskem. Nedostatek výcviku a malá “sehranost” posádky ovšem nebyla jediným faktorem. Vyskytly se problémy, které prostě nikdo nečekal: osvětlení uvnitř stanice bylo nedostatečné- na několika pracovních místech bylo v podstatě šero; kosmonauti byli nuceni ze začátku nepřetržitě nosit biomedicínské pásy se senzory, které způsobovaly alergické reakce; pracovní náplň byla předimenzována a hlavně, díky charakteristikám orbitu a rozložení komunikačních “oken”, den na stanici netrval 24 hodin, ale 23 hodin a 35 minut. Neustále se tak posouvala doba práce a odpočinku, s čímž si cirkadiánský rytmus organizmů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva nevěděl rady. Není divu, že muži byli podráždění a zejména Vladislav Volkov byl iniciátorem častých rozepří, se kterými si komunikátoři v řídícím středisku v Jevpatorii na Krymu často nevěděli rady. Domlouvat mu musel sám hlavní konstruktér Vasilij Mišin.
Ale potom, 11 den letu, události nabraly lehce dramatický spád.
Na začátku jednoho z komunikačních oken 16. června přišlo Volkovovo hlášení „Na stanici je opona.“ Kontroloři si nedokázali vzpomenout na význam kódového slova, a tak se museli optat Volkova ještě jednou. Odpovědí jim byl Volkovův zvýšený hlas: „Na palubě hoří! Přesunujeme se do lodi!“ Protože kosmonauti zapomněli vzít do Sojuzu evakuační manuál, požadovali, aby jim komunikátor v řídícím středisku přečetl instrukce pro rychlé odpojení Sojuzu od stanice. Ze střediska ale přišel příkaz lokalizovat zdroj ohně. Kosmonauti zjistili, že hustý dým, který zaplnil interiér stanice, vychází zpod jednoho z panelů v přepážce mezi pracovním prostorem a motorovým úsekem Saljutu. Pak ale komunikační okno skončilo. Po opětovném navázání spojení o pár desítek minut později kosmonauti hlásili, že jsou stále uvnitř Saljutu a podařilo se jim vypnout přístroj, který produkoval onen kouř. Úrovně kyslíku i CO2 byly v normě a tak jedinou připomínkou napjatých momentů zůstala krátkodobá bolest hlavy u všech tří mužů a zapáchající kouř, o který se postaral environmentální systém.
Posádka byla požárem emocionálně vyčerpána a na mysl se vkrádala myšlenka na zkrácení mise. Nakonec se podařilo kosmonauty usmlouvat na původní délku letu. Psychologicky znamenala tato epizoda jistý zlom, zvláště pro “Vadima” Volkova. Po uklidnění situace několik hodin prospal a čím víc se blížil konec letu, tím více se dopouštěl chyb a měl sklony k nervozitě. Jako jistý ventil působila malá oslava 38. narozenin Viktora Pacajeva- první narozeniny pozemšťana ve vesmíru. Čas se ale vlekl a kosmonauti se čím dál více těšili na návrat.
Konečně nadešel 29. červen. Experimenty byly ukončeny, výsledky zaznamenány, nezbytnosti zabaleny a umístěny v návratovém modulu. Kosmonauti vpluli do Sojuzu a uzavřeli za sebou příklop. Potom se přemístili z orbitálního úseku Sojuzu do návratového modulu a uzavřeli další příklop, který oba moduly dělil. Jenže ani po dotažení rukojeti nezhasnul na přístrojovém panelu Sojuzu indikátor „poklop otevřen“! To bylo kritické- orbitální úsek měl být před vstupem do atmosféry odhozen a jen poklop měl kosmonauty, kteří neměli k dispozici skafandry, dělit od vakua vesmíru. A teď se ukazovalo, že není hermeticky uzavřen! „Poklop není hermeticky uzavřen! Co máme dělat? Co máme dělat?“ volal na zem polekaně Volkov, který měl mezi kontrolory na zemi pověst “nerváka”. Teď ale měl pádný důvod. Alexej Jelisejev, který měl službu v řídícím středisku jako komunikátor, instruoval posádku, aby zkusila poklop znovu otevřít a zavřít. Transparent však ani teď nezhasnul. Rychlá porada specialistů ve středisku vyústila v názor, že na vině je zřejmě vadný senzor, jeden z několika, které měly signalizovat uzavření příklopu. Podobaly se tlačítku domovního zvonku a pravděpodobně po uzavření poklopu onen vadný spínač nesepnul kontakt, který by vyslal příslušný signál do přístrojové desky. Rada střediska zněla: vadný spínač zmáčknout a přelepit lepicí páskou. Ostatní spínače na prověrku těsnosti stačí. „Zhasnul! Indikátor zhasnul! Všechno je v pořádku!“ zvolal do rádia s úlevou Volkov. Odpojení od stanice nyní už nic nebránilo.
Po rozpojení Sojuz-11 oblétl Saljut a Pacajev pořídil několik fotografií opuštěné stanice. Bylo to naposled, co ji spatřilo lidské oko. Bylo to také naposled, co Pacajev držel v ruce fotoaparát. Za pár hodin už nebude mezi živými, stejně jako jeho dva kolegové…
Na přípravu k přistání měli kosmonauti dva orbity. Bylo 29. června 1971, 22:35:24 UTC, když se automaticky zapálil brzdící motor KTDU-35, aby pracoval 187 sekund a poslal Sojuz-11 zpět do atmosféry. Stalo se tak v momentě, kdy komunikaci převzaly sledovací lodě v Atlantiku. Poslední hlášení z lodi o něco dříve proběhlo v režii Dobrovolského: „Začínám sestupovou proceduru!“ a Volkov dodal: „Připravte koňak, uvidíme se zítra!“ (komunikace proběhla v 00:16 Moskevského času, Volkov si asi neuvědomil, že už je po půlnoci). Po brzdícím manévru vylétla loď z oblasti, která umožňovala komunikaci se zemí. Co bylo zvláštní- posádka neohlásila ukončení zážehu. Nad Francií došlo v 22:48:28 UTC k odpálení dvanácti explozivních šroubů, které oddělily orbitální úsek od návratového modulu, a dalších šest šroubů oddělilo přístrojový úsek. Po chvíli se vracející se návratový modul dostal do přímého dosahu řídícího střediska v Jevpatorii. Před brzdícím manévrem ze země kosmonauti dostali požadavek, aby během sestupu rádiem nepřetržitě komentovali dění kolem. Ale z nějakého důvodu nyní posádka mlčela, ani jindy hovorný Volkov se na opakované volání komunikátora Alexeje Jelisejeva neozval. Podle radarů byl Sojuz správně na sestupové dráze a přistání mělo proběhnout v plánované oblasti. Nikdo netušil, jaká tragédie se všem čekajícím odehrává nad hlavou.
Kosmonauti v kombinézách byli připoutání ke svým křeslům. Neuvěřitelně těžká mise byla za nimi. Loď překročila pobřeží Evropy nad Portugalskem. Automatika zorientovala Sojuz tak, aby orbitální úsek směřoval vzhůru a přístrojový úsek dolů. Kosmonauti očekávali třesk pyrotechnických výbušek, které ohlásí rozdělení lodi. Ten se nad Francií také ozval. Současně s ním se však ozvalo podivné svištění spojené s alarmem ve sluchátkách. Kosmonauti ihned pocítili změnu tlaku a pohled na ukazatele vnitřního tlaku kabiny na palubní desce byl výmluvný. Dekomprese! Je třeba rychle najít zdroj úniku! Jenže svištění se mísilo se statickým šumem rádia a také bylo zachycováno mikrofony na kuklách a zesilováno do sluchátek. Kosmonauti tedy vypnuli rádio. Proto s nimi země nemohla navázat kontakt. Podle kardiogamů jejich tep raketově vzrostl. Uvědomovali si smrtelné nebezpečí. Je to opět neposlušný poklop? Dobrovolskij se odpoutal z křesla a laboroval s jeho uzavíracím mechanizmem. Ale v nastalém rádiovém tichu muži poznali, že svistot pochází z odvětrávacích ventilů u poklopu. Nejblíže k jejich kohoutům měl Dobrovolskij a také Pacajev. Ten se natáhl po kohoutu ventilu č. 2 nad svým křeslem a snažil se o jeho uzavření. Jenže ventil uzavřený už byl. Takže ventil č. 1! Pacajev i Dobrovolskij vypluli ze sedadel a otáčeli ovládacím kohoutem ventilu. Za normálních podmínek to trvalo 35 sekund. Jenže osud byl tentokrát rychlejší. Kabinou se šířil chlad a mlha, způsobená kondenzací vodních par a kosmonautům se začalo kalit vědomí. Dobrovolskij se instinktivně snažil připoutat a zamotal se přitom do popruhů, zatímco Pacajev zůstal neupoután. Jejich čas, stejně jako čas Volkova, který marné zápolení svých druhů sledoval bezmocně ze svého křesla, vyprchal.
Medicína hovoří při dekompresi o době užitečného vědomí. To je doba, po kterou je člověk schopen aktivně usilovat o svou záchranu. V tomto případě trvala asi 13 sekund. Pak byli kosmonauti sice při vědomí, ale vzhledem ke stále horšímu okysličení mozku a svalů byli paralyzováni a po několik sekund se z nich stali pouzí pozorovatelé vlastního konce. Mezitím stále řidší atmosféra v kabině odstartovala děsivé a bolestivé procesy v jejich tělech: se snižujícím se tlakem začal také klesat bod varu kapalin a v jejich krvi, vnitřnostech a tkáních se začaly objevovat bubliny dusíku. To vedlo k otokům a bolestivým křečím. Konečně přišlo bezvědomí. Srdeční tep se zpomalil a arteriální tlak začal klesat. Naproti tomu venózní tlak, vzhledem k uvolňování plynů, začal stoupat a během minuty překročil úroveň arteriálního tlaku. Cirkulace krve se zastavila. Odpařování vodní páry z dýchacích cest vedlo k omrzlinám kolem nosů a úst. Vzduch v dýchacích cestách při nedostatku okolního tlaku expandoval a následkem toho plíce a dýchací cesty popraskaly. Do 90-100 sekund byli už všichni tři muži ve stádiu klinické smrti. Biologická smrt nastala u Volkova po 80 sekundách, u Pacajeva po 100 sekundách a u Dobrovolského po 120 sekundách od začátku dekomprese. Až po více než 11 minutách začal do kabiny proudit životodárný vzduch. Pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva ale už bylo příliš pozdě…
Sojuz-11 přistál 29. června 1971 v 23:16:52 UTC po letu, trvajícím 23 dní, 18 hodin, 21 minut a 43 sekund. Ještě na padáku jej zpozorovaly záchranné vrtulníky a tlumočily řídícímu středisku informaci o úspěšném dosednutí modulu na zem. Pak nastalo dlouhé mlčení. Teprve po několika desítkách minut se dočkali nervózní kontroloři a generálové v řídícím středisku trojmístného číselného kódu, který udával stav tří mužů na palubě. Kód byl odstupňován jako ve škole: 5 znamenalo, že kosmonaut je ve výborné kondici, 1 znamenala smrt (v SSSR a nyní v Rusku je stupnice známek opačná oproti té naší). Kód, který řídící středisko od velitelství záchranných jednotek obdrželo, zněl: 111. Všichni tři muži jsou mrtví.
Ve stepi zhruba 200 km východně od Džezkazganu se odehrávala scéna, na kterou by všichni přítomní nejraději zapomněli, ale nikomu přesto nikdy z paměti nevymizely. Modul ležel na boku a záchranáři, kteří přistáli ve vrtulnících nedaleko, k němu běželi v očekávání pohledu na rozesmáté tváře kosmonautů. Ale poklop se neotevíral, kosmonauti byli stále uvnitř. Záchranáři rozjařeně ťukali na plášť modulu, ale opět bez odezvy. Když byl konečně otevřen průlez, jeden z nich se napůl vsunul dovnitř. Do dnešního dne tento muž nechce podrobně hovořit o tom, co uvnitř uviděl. Kosmonauti byli bez známek vědomí a života zhrouceni ve svých křeslech. Po několika minutách se je podařilo vytáhnout ven a začaly zoufalé pokusy o jejich oživení. Dochoval se videozáznam, na kterém se záchranáři snaží dávat posádce umělé dýchání a nepřímou srdeční masáž. Dobrovolskij byl údajně ještě teplý a u Pacajeva měli zachránci dojem, že zachytili náznak tepu. To ale byl s největší pravděpodobností jen klam. V té době byli muži mrtví už více než půl hodiny. Stali se prvními lidmi, kteří zemřeli přímo ve vesmíru. Od návratu na zem je v momentu smrti dělilo 30 minut…
2. července se konal státní pohřeb, během kterého byly urny s popelem kosmonautů vloženy vedle Komarova a Gagarina do kremelské zdi. Mezi odborníky se mezitím spekulovalo, zda za smrtí kosmonautů nestojí dlouhá doba strávená v beztíži, zda fyziologická hranice nebyla prolomena. Následné analýzy ale prokázaly, že smrt zavinila chybná technika a falešná sebedůvěra v použité technologie.
Jak už bylo řečeno, Sověti od dob Voschodu-1 létali bez ochranných skafandrů. U Voschodu-1 to bylo dáno nedostatkem prostoru a protože mise proběhla úspěšně, praxe pokračovala i na Sojuzech. Díky tomu bylo možno na orbit posílat tříčlenné posádky bez nutnosti instalovat těžký environmentální systém skafandrů.
A jaká konkrétní příčina stála za tragédií Sojuzu-11? V kabině se u poklopu nacházely dva odvětrávací ventily o průměru 2 cm. Ve vesmíru byly zakryty stykovacím prstencem orbitálního modulu, jejich ústí bylo odkryto až po jeho odhození. Jeden se měl otevřít 5 km nad zemí a umožnit tak ventilaci kabiny. Druhý měl zůstat zavřený. Systém dvou ventilů byl přijmut kvůli možnosti přistání na vodu. Pokud by se otevřený ventil dostal pod vodu, posádka by jej zavřela a otevřela druhý, který byl umístěn na druhé straně a tedy pravděpodobně nad hladinou. Ventily byly vlastně korkovým válcem s gumovým těsněním. Oba měly dva stupně ovládání: auto a manuální. Měly manuálně ovládanou záklopku a automaticky ovládaný kulový uzávěr. Ten byl uvolňován miniaturní rozbuškou, která se měla odpálit a vyhodit uzávěr z jeho „hnízda“ ve zmíněné výšce 5 km. Pokud byla buď záklopka, nebo kulový uzávěr (nebo oba komponenty) v poloze „uzavřeno“, ventil byl vzduchotěsný. Před přistáním byl ventil č. 2 v konfiguraci „zavřeno- zavřeno“, tedy jak záklopka, tak kulový uzávěr byl na místě. Ventil č. 1 byl ve stavu „otevřeno- zavřeno“, tedy manuální záklopka byla otevřena a kulový uzávěr byl na místě. Jeho aktivací mohl začít proudit do kabiny vzduch zvenčí, aniž by kosmonauti museli zdlouhavě otáčet manuálním kohoutem, který ovládal záklopku. Zde je třeba podotknout, že během výcviku byly ventily v opačné konfiguraci, tedy ve stavu „otevřeno- zavřeno“ byl ventil č. 2. Před startem došlo ke změně konfigurace, ale kosmonautům to nikdo neřekl. Proto se Pacajev snažil zavřít nejdříve ventil č. 2, který ale byl již uzavřen a ztratil tak cenné sekundy.
Orbitální a návratový modul spojovalo 12 explozivních šroubů. Aby byla zajištěna hermetičnost spoje, kombinovaná síla, kterou šrouby poutaly oba moduly dohromady, byla 100 tun. V momentě oddělení byly explozivní šrouby odpáleny v rozmezí 0,16 sekundy. Tento krok proběhl v pořádku. Jenže odvětrávací ventily Sojuzu-11 skrývaly jeden fatální defekt.
Kulové uzávěry byly na místě přidržovány aretačním šroubem. Ten měl být utažen silou 50 kg. Jenže kontrola na ostatních Sojuzech, včetně kusů, které už prošly kosmickým letem, ukázala, že šrouby byly v některých případech utaženy pouze 30 kilogramy, některé 20 kg a některé byly prakticky takřka úplně neutažené. Jak zmínil generál Šatalov, člen vyšetřovací komise, ANI JEDEN z prověřovaných šroubů nebyl dotažen předepsanou silou. Šatalov údajně jen špatně skrýval emoce, protože mezi prověřovanými kusy byl i jeho Sojuz-10, kterým letěl na jaře.
V momentě odpálení šroubů se dynamickým rázem kulový uzávěr ve ventilu č. 1 kvůli nedotaženému aretačnímu šroubu uvolnil ze svého lůžka, a protože manuální záklopku kosmonauti přesně podle palubní dokumentace při přípravě na přistání otevřeli, mohla atmosféra kabiny uniknout do vesmíru. V mechanizmu ventilu byl později nalezen střelný prach, používaný v explozivních šroubech, což odpovídá popsanému scénáři. Během 112 sekund (podle některých zdrojů už po 60 sekundách) klesl tlak v kabině prakticky na nulu…
O příčinách tragédie se na veřejnosti mnoho nemluvilo a v interních kruzích se rozjela poměrně nechutná hra na hledání obětního beránka. Šéfkonstruktér Vasilij Mišin přišel s teorií, podle které měli kosmonauti možnost únik zastavit přiložením palce na vývod ventilu v kabině. Jak ale měli takto přečkat návrat do atmosféry s přetížením 3,3 g, to už neřekl. Také vedoucí konstruktér Sojuzu Konstantin Feoktistov (sám veterán letu Voschod-1) prohlásil: “ (kosmonauti) mrhali časem! Bylo nutno jednat okamžitě. Palubní inženýr měl vědět, co dělat. Měli na to celých 30 sekund!“ Ve skutečnosti bylo prakticky během 13 sekund po všem a kosmonauti byli sice ještě pravděpodobně při vědomí, ale přesto odsouzeni k smrti.
Smrt Dobrovolského, Volkova a Pacajeva opět zastavila pilotovaný sovětský kosmický program. Poté, co bylo zjištěno, že smrt v podobě špatně utažených aretačních šroubů číhala i na palubě Sojuzů, které měly po této misi následovat, bylo třeba důkladných změn v procesech a managementu stavby Sojuzů. Další posádka startovala až v září 1973. Byla pouze dvoučlenná a oba kosmonauti, Vasilij Lazarev a Oleg Makarov, měli na sobě nově vyvinuté skafandry Sokol.
Tragédie Sojuzu-11 také znamenala začátek konce šéfkonstruktéra Vasilije Mišina. Po dalších blamážích v podobě ztráty tří dalších Saljutů (z toho jeden při startu a dva po navedení na orbit) a debaklech při odpalování měsíčních raket N-1 byl sesazen a nahrazen úhlavním nepřítelem Koroljova a potažmo celé OKB-1, Valentinem Petrovičem Gluškem. Ten pak položil základ dnešnímu koncernu NPO Energia.
A co se stalo s Valerijem Kubasovem, jehož nález na plíci vyřadil jeho posádku z mise? Jak se ukázalo, tuberkulóza to nebyla. Onen stín na rentgenu byl projevem alergické reakce na insekticid, který byl to léto ve velkém rozprašován v okolí Bajkonuru. Kubasov se do vesmíru podíval dohromady třikrát, z toho dva lety vykonal po onom osudovém roce. Dodnes má proč děkovat osudu, který jej zdánlivě tak zákeřně podvedl 3. června 1971…
„Zdá se mi, že kosmický let je boj, do něhož musí člověk v poměrně krátkém čase vložit všechny své vědomosti a zkušenosti, všechny své síly, získané v životě. Vesmír je vhodným místem pro ty, kteří se chtějí tomuto boji věnovat…“
Georgij Timofejevič Dobrovolskij před startem Sojuzu-11.
17. díl: Jeden strat a jedno přistání
O kosmická dramata nebyla zejména během prvních „pionýrských” roků nouze. To jsme koneckonců mohli sledovat v předchozích dílech tohoto seriálu. Ale ani později, když technologie pokročila a kosmické cesty se staly alespoň navenek rutinou, neobešlo se vše bez zádrhelů a kritických momentů. Ty se jen taktak odehrály bez obětí a ve dvou případech bohužel došlo i na daň nejvyšší. Vzhledem k počtu součástek a systémů je pravděpodobné, že při každém letu jich několik selže. Kdosi se během programu Apollo vyjádřil v tom smyslu, že jestliže Apollo obsahuje více než 5 milionů součástek a předpokládáme 99% spolehlivost, zbývající procento znamená 5 tisíc poruch během letu. Pokud se jedná „pouze“ o palubní toaletu, není to až takový problém. Pokud ovšem selže součástka, která má přímý vliv na průběh mise, nastávají dramatické chvíle. Započítejme do rovnice také lidský faktor i mnohdy nevypočitatelné vnější vlivy a nelze se ubránit dojmu, že dosud jsme při cestách do vesmíru (i přes zmíněné oběti) měli neuvěřitelné štěstí.
K nejrizikovějším okamžikům cest do vesmíru patří start a přistání. Zahrnují se mezi takzvané dynamické fáze letu. Během nich podstupují stroje i posádky zatížení, která se mnohdy blíží limitu organizmu i použité technologie. V těchto chvílích stačí velice málo, aby se všem zúčastněným zvedl tlak a tep. Může se jednat o selhání pouhého jednoho miniaturního komponentu, nebo třeba také o rozmary počasí. Díky těmto faktorům se pak mise během chvíle změní na boj o přežití…
Na kosmodromu Bajkonur je krásný jarní den. Vnější teplota dosahuje 25°C, ale uvnitř Sojuzu-18, připevněného na špici rakety R-7, je příjemných 21°C. Píše se 5. duben 1975 a do vesmíru, konkrétně na palubu orbitální stanice Saljut-4, se chystají dva muži. Vasilij Grigorijevič Lazarev, původní profesí lékař a pilot, a Oleg Grigorijevič Makarov, který do oddílu kosmonautů přišel ve skupině inženýrů z kanceláře OKB-1, nejsou žádnými nováčky. Před rokem a půl tvořili posádku Sojuzu-12, který byl první misí po katastrofě Sojuzu-11. Měli tehdy za úkol otestovat modernizovanou verzi Sojuzu a hlavně nové skafandry Sokol, které měly zabránit podobnému neštěstí, jako v případě Dobrovolského, Pacajeva a Volkova. Rozumějí si bez dlouhých řečí a těší se na nastávající let. Nyní mají před sebou 60 dní na orbitální stanici.
Tato mise je pod drobnohledem nejen sovětských činitelů. Je to zároveň poslední let před americko-sovětskou misí ASTP-EPAS, známou jako Sojuz-Apollo. Američané jsou ostražití ohledně sovětských systémů, Sověti zase ohledně amerických. Let Sojuzu-18 musí být bezproblémový, protože pouhý měsíc po jeho ukončení se vydají Alexej Leonov a Valerij Kubasov v Sojuzu-19 na oběžnou dráhu vstříc setkání s Američany v jejich Apollu. Jakékoli selhání může společný projekt, který se připravuje několik let, minimálně zpozdit, ne-li zcela zastavit.
Hodiny ukazují přesně 11:04:54 UTC, když se nosič R-7 se odpoutává z legendární „Gagarinské“ rampy a vydává se vstříc jasné obloze. Vše jde tak, jak má, ve 120. sekundě odpadají čtyři vyhořelé bloky prvního stupně, ve 150. sekundě pak odlétá stranou záchranná věžička na špici rakety a odpadá dvoudílný ochranný aerodynamický kryt, pod kterým se dosud schovával Sojuz-18. Interiér návratového modulu, ve kterém oba kosmonauti sedí, zalévá sluneční světlo. Raketa R-7 je prověřený stroj a Lazarev s Makarovem už mají jedno „svezení“ na kontě. Běží pátá minuta letu, polovina jízdy na orbit je tedy za nimi a oba se začínají připravovat na odpojení druhého, centrálního stupně a zapálení motoru třetího stupně nosiče. To se má odehrát zhruba 292 sekund po startu.
Druhý stupeň je připojen ke třetímu pomocí příhradové konstrukce. Normální běh událostí má vypadat následovně: šest pyrotechnických šroubů odpojí od příhradové konstrukce vyhořelý druhý stupeň. O několik sekund později se od třetího stupně pomocí dalších šesti náložek oddělí samotná příhradová konstrukce a rozpadne se na tři díly. Mezitím se zapálí motor třetího stupně k závěrečnému úseku cesty na oběžnou dráhu. Tak měla tato fáze letu Sojuzu-18 vypadat a tak také u všech předchozích startů vypadala. Jenže těsně předtím, než měl výše popsaný děj nastat, je vše náhle zcela jinak.
Přesně po 288,6 sekundách od startu se vlivem nadměrných vibrací předčasně spíná relé, které má na starosti odpálení tří ze šesti šroubů v horní části příhradové konstrukce (tedy těch šroubů, které měly být odpáleny na konci sekvence). Naneštěstí stejným místem, ve kterém se odpálily náložky, prochází kabelový svazek, spojující horní a spodní část příhradové konstrukce. Svazek se trhá a tím se přerušuje dodávka elektřiny do spodních pyrotechnických šroubů a ty pak nemohou oddělit vypotřebovaný druhý stupeň nosiče. Motor třetího stupně se však už zažehl a vzhůru stoupá podivná sestava, u které na konci pracujícího stupně visí v podivném úhlu dlouhý válec prázdného druhého stupně, držený třemi horními šrouby příhradové konstrukce. Po čtyřech sekundách práce motoru třetího stupně se už raketa odchyluje více než o 10°ze své plánované trajektorie a automatika dává povel k nouzovému přerušení letu.
Na palubě Sojuzu-18 si Lazarev všímá podezřele velkého sklonu rakety a také nepředpokládané rotace kolem podélné osy. Nestačí ani nahlásit tuto skutečnost řídícímu středisku, když se ve sluchátkách ozve pronikavé ječení sirény a na palubní desce se rozsvěcuje nápis „havárie nosiče“. Slunce znenadání mizí z průzoru a hluk motoru třetího stupně utichá. Lazarev vypíná sirénu a oba s Makarovem na sobě pociťují krátký stav beztíže, jak sestava začíná zpomalovat. Vše se odehrává v takové rychlosti, že se kosmonauti stávají pouhými diváky nevšedního představení, ve kterém hraje hlavní roli automatika.
Citelné trhnutí a třesení znamená, že se Sojuz pyrotechnicky oddělil od posledního stupně nosiče, na moment se zapálil motor KTDU-35 v přístrojovém úseku lodi, aby odnesl Sojuz do bezpečné vzdálenosti od rakety, a pak se kosmické plavidlo rozděluje na tři části tak, jako by bylo při návratu z vesmíru před vstupem do atmosféry. Svým způsobem tomu tak skutečně je- návratový modul Sojuzu se nyní nachází ve výšce 145 km a pokračuje v letu vzhůru po balistické křivce. Většina atmosféry je pod oběma kosmonauty, kteří nyní zažívají krátký, asi šestiminutový stav beztíže. Kabina dosahuje výšky 192 km a pak se pomalu začíná vracet zpět k zemi.
Místo příjemné beztíže nyní nastupuje přetížení. Jeho nárůst je mnohem rychlejší, než Lazarev s Makarovem čekali. Tlačí muže do sedadel, jako neviditelný lis jim mačká vnitřnosti, znemožňuje mluvení. Z posledních sil Lazarev zachroptí na Makarova „Olegu, zkus křičet, pomůže to!“ a pak, podle slov kosmonautů, všechny zvuky „požírá“ přetížení. Během nominálního sestupu Sojuzu se jeho hodnota pohybuje okolo 3-4g, nyní však kosmonauti zažívají drtivých 14-15g a v první špičce dokonce 21,3g. Druhou špičku o síle 6g o něco později pak Lazarev s Makarovem vůbec nezaznamenávají. Teď jsou však drceni příšerným tlakem a jejich svět začíná postrádat barvy, po chvíli mizí periferní vidění a nastupuje to, čemu se říká „tunelové vidění“. Díky technice, nacvičené na centrifuze, naštěstí ani jeden z kosmonautů neztrácí vědomí (navíc v horizontální poloze se přetížení vzdoruje mnohem snadněji, než ve vertikální poloze- proto piloti stíhaček zažívají „black out“ už při přetížení 8-9g, pokud toto trvá více než 10-15 sekund).
Konečně přetížení ustupuje a Lazarev s Makarovem se začínají vzpamatovávat. Spojení se zemí se z neznámého důvodu přerušilo hned po separaci lodi od nosiče a komunikátor Pjotr Klimuk volá údaje o předpokládaném místu přistání do prázdného éteru. Kosmonauti jsou tedy ponecháni sami sobě a začínají mít obavy. Trajektorie jejich startu totiž vede přes území Číny, se kterou nemá SSSR právě nejlepší vztahy. „Myslím, že zahajujeme své první zahraniční turné. První zastávka- Čína.“, pronáší kysele Lazarev, zatímco Makarov horečně kalkuluje předpokládané místo dopadu. Nakonec to pravděpodobně Čína nebude.
To už se ale otevírá padákový kontejner a za chvilku se kabina houpá pod uklidňujícím nafouknutým vrchlíkem. Lehkým úderem o zem končí po 21 minutách a 27 sekundách neslavně let Sojuzu-18. Nekončí ale starosti Lazareva a Makarova, protože ihned po dosednutí se modul začíná pomalu převalovat, jakoby přistál na vodě. Jeden z průzorů, dosud zanesený sazemi, se náhle sám očišťuje (posléze vyjde najevo, že jej očistil sníh, kterým byla kabina vláčena) a Lazarev jím pozoruje kmen stromu. Jsou tedy skutečně na pevné zemi! Lazarev odstřeluje jeden ze dvou popruhů padáku a kabina se konečně zastavuje. Od místa startu ji dělí pouhých 1574 km, nachází se jihozápadně od města Gorno-Altajsk, poblíž vesnice Alejsk. Přesný bod dopadu leží v nadmořské výšce 1200 metrů, na svahu hory Teremok-3 v pohoří Altaj.
Po chvíli kosmonauti otevírají průlez a obličeje jim ovane ledový průvan o teplotě -7°C. Jaký rozdíl oproti pětadvaceti stupňům na kosmodromu! Lazarev opouští loď jako první a zapadá až po hrudník do 1,5 metrů vysoké vrstvy prašanu. Vedle něj se rozplácne Makarov. Ovšem pohled dolů ze svahu je vyděsí. Kousek pod nimi se nachází propast, hluboká přes 150 metrů. A kabina, rozžhavená návratem do atmosféry, začíná pod sebou rozpouštět sníh a pomalu se sune směrem k ní! Naštěstí padák, zaklesnutý za místní vegetaci modul zastavuje a Lazarev si v duchu gratuluje za to, že neodstřelil oba popruhy.
Kosmonauti na sebe rychle navlékají teplé oblečení z palubního balíku pro přežití v nehostinných podmínkách a pro zvýšený tepelný komfort přidávají také oblek „Forel (pstruh)“ pro použití při dosednutí na vodu. Lazarev pak ze strachu, že přece jen přistáli v Číně, pálí dokumenty, které se vztahují k tajným vojenským experimentům, které měly být během letu prováděny. Během několika desítek minut se daří navázat spojení se záchrannými jednotkami, které mezitím byly schopny určit polohu přistání. Plán na vysazení parašutistů Lazarev, sám zkušený výsadkář, zamítá. Terén je příliš členitý a navíc se brzy začne stmívat. Posádka se začíná připravovat na dlouhou osamělou noc. Lehké sněžení chvíli po setmění ustává a nad oběma muži se klene neuvěřitelně nádherná čistá noční obloha s tisíci jasných hvězd…
Ráno dosedá helikoptéra se záchranným týmem na zamrzlé řece Uba pod horou, na které Sojuz přistál. Bohužel, záchranáři vyvolávají svým pochodem malou lavinu a sami musejí být zachraňováni jiným týmem. Nad kosmonauty nyní krouží civilní vrtulník Mi-4, sloužící nedalekému geologickému výzkumu. Protože armáda civilům nedovolila pokus o vyzdvižení kosmonautů, vrtulník alespoň vysazuje lesního průvodce. Za chvíli konečně přilétá armádní vrtulník a kosmonauty i s průvodcem vytahuje na palubu. Návratový modul je vyzdvihnut z místa přistání o něco později.
Kosmonauti se zdají být v dobré kondici bez jakýchkoli následků, které by mohlo vyvolat přetížení. Některé zdroje však uvádějí, že zatímco Makarov, který se posléze účastnil tří dalších letů, je skutečně v pořádku, Lazarev si přece jen nějaké následky odnáší a suborbitální let v dubnu 1975 byl také jeho posledním. Zatím se však Američané hlasitě dožadují vysvětlení příčin selhání a také se mezi nimi šíří fámy, že posádka během havárie zahynula. Fáma je vyřešena jednoduše- Lazarev s Makarovem dostávají příkaz, aby si s týmem Američanů zahráli fotbálek. To oba s chutí činí a šuškanda je okamžitě rozptýlena. Ovšem stále přetrvávají obavy o bezpečnost nosiče, který hraje důležitou roli v nadcházejícím sovětsko- americkém projektu. Tyto obavy jsou také zažehnány- Sověti informují americký tým o tom, že Sojuz-19 nebude vynesen na orbit nosičem specifikace 11A511, ale novějším typem 11A511U (známým jako Sojuz-U). Navíc byly provedeny změny, sestávající z doplnění doplňkových pyrotechnických šroubů, zapojených do sekvence oddělení stupňů. Jejich zapojení je vyřešeno tak, že pokud se kterýkoli šroub odpálí předčasně, pomocí několikrát jištěných elektrických obvodů se odpálí i všechny zbývající, aby zajistily bezproblémovou separaci.
Před Lazarevem a Makarovem však nakonec stál ještě jeden nepříjemný fakt: každý sovětský kosmický let přinesl posádce vyznamenání s titulem Hrdina Sovětského svazu a peněžní bonus. Vzhledem k neúspěchu mise byl oběma kosmonautům udělen pouze Leninův řád, což asi nebyla až taková rána. Ovšem horší byla skutečnost, že úředníci usoudili, že balistický let nerovná se kosmický let a posádce tedy nepřísluší žádné peníze. Do handrkování kosmonautů a jejich okolí s úřady se nakonec musel vložit sám Leonid Brežněv, který rozhodl, že Lazarev s Makarovem si svých 3000 rublů rozhodně zaslouží.
Nešťastnému balistickému letu Vasilije Lazareva a Olega Makarova ale nezůstal ani jeho název- Sojuz-18. Sověti v té době číslem označovali pouze úspěšné lety. Tato havárie byla v oficiálních materiálech označována jako „Anomálie z 5. dubna“, posléze se v literatuře objevily názvy Sojuz-18-1 nebo Sojuz-18b. Oficiální mise Sojuz-18 pak startovala o měsíc a půl později s původně záložní posádkou Pjotr Klimuk a Vitalij Sevasťjanov, aby vykonala velmi úspěšný let, trvající skoro 63 dní. Posádka pracovala na palubě Saljutu-4 a byla vzdálenými svědky mise ASTP-EPAS. Během ní bylo ve vesmíru najednou 7 osob, což byl rekord, nepřekonaný až do doby operačních letů amerického raketoplánu…
Uplynul rok a půl, je 15. říjen 1976. Kolem Země létá v Sojuzu-23 dvojice nováčků- velitel Vjačeslav Dmitrijevič Zudov a palubní inženýr Valerij Iljič Rožděstvenskij. Cesta do vesmíru včera nezačala úplně nejlépe- při cestě na rampu se porouchal jejich autobus. Pak, těsně po startu v 17:39:18 UTC, se do jejich rakety opřel vítr takovým způsobem, že se ocitla na hraně bezpečnostního limitu odchylky od plánované trajektorie. Následkem toho nebylo navedení na orbit přesné a bylo třeba korekce navíc. Dnes však už Sojuz-23 dohnal většinu náskoku, který měl jeho cíl- orbitální stanice Saljut-5. Teď byl vzdálen pouhých 7 kilometrů a kosmonauti aktivovali naváděcí systém Igla. Jenže něco není úplně v pořádku, Sojuz se začíná vychylovat do stran, čím dál více. V momentech největších odchylek míří stykovací zařízení zcela mimo Saljut. Palubní deska Sojuzu však nic takového neindikuje a podle přístrojů pracuje Igla bezchybně. Fluktuace do stran však neustávají a ve vzdálenosti 500 metrů od stanice posádka vypíná přibližovací program. Žádost o opakované přiblížení a druhý pokus o spojení ale na zemi naráží na odpor. Sojuz by se začal zakousávat do rezervy paliva, určené pro brzdící manévr při návratu.
Ony výchylky, které, jak se později ukázalo, měl na svědomí systém Igla (konkrétně nesprávně nastavené limity úhlu přiblížení, a vibrace ráhna, na kterém byl radar Igly upevněn), který byl v gesci Armena Mnatsakanyana. Ten už nějakou dobu vyvíjel systém Kurs- nástupce nešťastné Igly a na její testování a případný vývoj alokoval velmi omezené zdroje. Nebylo to poslední selhání Igly a nakonec tento vrtošivý systém stál v roce 1977 Mnatsakanyana místo šéfa institutu pro přesné strojírenství NIITP.
Zklamaní kosmonauti vysvlékají skafandry a z řídícího střediska dostávají další pokyny: vzhledem k tomu, že se trajektorie lodi přemisťuje mimo území SSSR, a tím mimo vhodnou oblast k přistání, nebude dnes návrat na zem možný. Jenže Sojuz-23 je loď specifikace 7K-T, která má omezené palubní zdroje, oproti specifikacím dřívějších Sojuzů (čísla misí 1-11) nemá také například dvě „křídla“ slunečních baterií, proto je třeba velmi hospodárně nakládat se všemi zásobami energie. Kosmonauti dostávají pokyn dokonce na přechodnou dobu vypnout rádio. Mezitím agentura TASS poprvé v sovětské historii pilotovaných letů informuje o zrušení mise z důvodu selhání techniky.
Konečně nadchází večer 16. října a je tady čas návratu. Posádka obléká skafandry a připravuje Sojuz-23 na brzdící zážeh. Ten posílá návratový modul vstříc nočnímu přistání do určené oblasti. V té sice panuje velmi nepříjemné počasí- silný vítr a sněhová bouře, ale přesto se podmínky nevymykají určeným limitům. I když- možná ne tak úplně…
Výškový vítr přispívá k tomu, že modul přelétává o 121 km plánované místo přistání nedaleko města Arkalyk. Snáší se na padáku k zemi v mlze a mrazu -22°C. To není nijak nebezpečné, Zudov s Rožděstvenským mají příkaz setrvat po přistání v lodi, která je dokáže ochránit před rozmary počasí, než se k nim dostanou záchranné jednotky. Oba muži čekají citelný náraz, ohlašující kontakt s pevnou zemí. Zudov upomíná svého palubního inženýra, aby se zapřel do křesla. Jenže místo očekávaného úderu přichází jen neurčité zhoupnutí. Je 17:45:53 UTC, let skončil po 2 dnech, 6 minutách a 35 sekundách. Všude kolem je tma. Přistáli, to je jisté. Ale kde? A co je to s kabinou? Převaluje se jako divoká káča a vítr ji kamsi unáší. Přistání totiž proběhlo na hladinu stepního slaného jezera Tengiz, asi 140 km západně od Arkalyku, zhruba 8 km od severního břehu jezera. Vítr vleče nafouknutý padák a tím i návratový modul vodou, a když se padák podaří odstřelit, leží kabina v zamrzající vodě na boku. Není tedy možné otevřít poklop, palubní zásoba vzduchu vystačí na dvě hodiny a nad hladinou je pouze jeden ze dvou odvětrávacích ventilů o průměru 2 cm. Ten dokáže udržet posádku naživu přibližně pět hodin. Není to nijak závažná situace, ostatně záchranné jednotky jsou už na cestě, ale takhle si kosmonauti návrat domů rozhodně nepředstavovali. Rádiem dostávají pokyn svléknout propocené skafandry a obléci letové kombinézy.
Mrazivé vody Tengizu rapidně ochlazují kabinu, rozžhavenou z průletu atmosférou a teplota uvnitř setrvale klesá. K rozladění kosmonautů přispívá i informace, že jeden z vrtulníků sice zahlédl zábleskový maják na plášti kabiny, vzápětí jej ale ztratil za mlžnou clonou. Asi patnáct minut po přistání se rozléhá konstrukcí modulu tupá rána. Slaná voda způsobila aktivaci pyrotechniky záložního padáku. Ten vylétá ze své schránky a po dopadu na hladinu se nalévá ledovou vodou a klesá ke dnu mělkého jezera. Tím obrací kabinu téměř celým průlezem a oběma odvětrávacími ventily pod vodu. Teď začíná posádce docházet, že situace je mnohem vážnější, než se původně zdálo.
Vnitřní stěny kabiny začíná pokrývat jinovatka a posléze ledová vrstvička. Zudov a Rožděstvenskij se snaží šetřit kyslíkem a pokoušejí se co nejméně mluvit a pohybovat. Navlékají si obleky Forel, určené pro záchranu z vodní hladiny a vypínají všechna nezbytná elektrická zařízení včetně topení ve snaze ušetřit energii v palubních bateriích. V provozu zůstává pouze malá lampa a rádio, kterým muži udržují kontakt se záchranáři. Několikrát zapínají systém regenerace vzduchu, ale mohou tak učinit pouze na chvilku, elektřiny se začíná nedostávat. Dvě hodiny po odpálení záložního padáku je z radiokomunikace zřejmé, že posádka začíná projevovat známky hypoxie. Hlasy kosmonautů jsou chraptivé a nesrozumitelné, jejich reakce zpomalené a nad ránem Rožděstvenskij hlásí, že Zudov z nedostatku kyslíku ztratil vědomí.
Záchranáři se během noci zkoušejí dostat k modulu, ale mlha a vítr znemožňuje vrtulníkům najít kabinu a záviset nad ní. Obojživelná vozidla záchranných jednotek uvázla v bažinách, obklopujících Tengiz a stěny gumových člunů, kterými se zachránci snaží ke kabině dostat, jsou rozřezávány ostrými ledovými krami na hladině. Jeden člun se k modulu nakonec dostává, ale jeho posádka je úplně bezmocná- modul leží s poklopem napůl pod
Pochází temná hmota z Temného Velkého třesku?
Autor: Stanislav Mihulka (21.11.2024)
Mléčná dráha a celá nadkupa Laniakea je součástí Shapleyho koncentrace
Autor: Stanislav Mihulka (15.10.2024)
Jsou černé díry ve skutečnosti zamrzlé hvězdy?
Autor: Stanislav Mihulka (23.09.2024)
Pulzarové detektory by mohly objevit neviditelné objekty v Mléčné dráze
Autor: Stanislav Mihulka (21.07.2024)
Webbův dalekohled narazil na záhadu: Tři „rubíny“ v raném vesmíru
Autor: Stanislav Mihulka (29.06.2024)
Diskuze:
dokument
R Hendryk,2013-01-20 19:19:19
Dobrý den,
děkuju moc za fantastické články. Čte se to úplně samo a je to napínavější než nějaká detektivka. Nezná prosím autor nebo kdokoliv jiný nějaký pěkný dokument hlavně s dobovými záběry? Ty mi tu velmi chybí, často si nedokážu z popisu přestavit, jak situace přesně vypadala a doplnění nějakým videem o té události by bylo super.
Děkuji
Ondřej Šamárek,2013-01-21 07:15:43
Děkuji za pochvalu! Co se týče Sojuzu-11, tak tam je (kromě jakéhosi hraného dramatu s chybami http://www.youtube.com/watch?v=NxfJtDFWXaQ) snad jedině dokument z ruské produkce, nejsem si teď úplně jistý přesným názvem, nicméně bylo to něco jako "Tajina katastrofy sajuza-11", nebo něco v tom smyslu. Je to v ruštině a dobových záběrů tam moc není. Problém je v tom, že rusové jsou na dokumentaci (tedy tu zveřejněnou) velmi skoupí a většinou se jedná o zpoplatněné položky.
Něco málo je vidět tady:
http://www.youtube.com/watch?v=hoNuYQSzhiU
Díky
Josef Vyskočil,2013-01-09 13:07:28
díky autorovi za sérii těchto článků, vše čtu takřka jedním dechem,
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
