Vývoj situace v předminulém roce je popsán v loňském přehledu. Na konci roku 2011 bylo ve světě 433 reaktorů s výkonem 369 GW a na konci roku 2012 pak 436 reaktorů s výkonem 374 GW. Instalovaný výkon vzrostl více než počet reaktorů. To je dáno tím, že nově spouštěné reaktory mají většinou větší výkon než ty uzavírané. Také ale tím, že se u řady bloků rekonstrukcemi podařilo jejich výkon zvýšit. Tato data jsou převzata ze statistických stránek organizace World Nuclear Association. Pokud se údaj srovnává s detailnějším rozborem uzavíraných a spouštěných reaktorů, je třeba mít na paměti, že do statistiky těchto stránek se jednotlivé bloky počítají podle data oficiálního zahájení či znovuzahájení komerčního provozu nebo oficiálního vyřazení. Takže například z japonských reaktorů jsou vyřazeny pouze reaktory jedna až čtyři v Jaderné elektrárně Fukušima I, i když budoucí spuštění pátého a šestého bloku této elektrárny je více než sporné. Celý rok 2012 nebo alespoň jeho velkou část nepracovala většina japonských jaderných elektráren a například i některé americké elektrárny zasažené záplavami či jinými živelnými katastrofami. V roce 2012 proto určitě bude celková produkce elektřiny nižší než v roce 2011, kdy celkově vyrobily jaderné elektrárny 2518 TWh, což bylo značné snížení oproti roku 2010, kdy se vyrobilo 2630 TWh a jádro zaznamenalo jeden z absolutních historických rekordů v produkci. Podívejme se nejdříve, co se dělo se starými elektrárnami. Pár se jich odstavuje a některé se po rekonstrukci znovu spouštějí.
Odstavené i „repasované“ elektrárny
Podle plánu zmíněného v přehledu z minulého roku byl po 44 letech provozu v únoru 2012 odstaven po druhém bloku i první blok Jaderné elektrárny Oldbury ve Velké Británii. Jednalo se o plynem chlazený reaktor typu Magnox s grafitovým moderátorem a výkonem zhruba 217 MW. Původní předpokládaná životnost reaktorů 25 let byla prodloužená téměř na dvojnásobek. V roce 2013 bude zahájena likvidace elektrárny odvozem vyhořelého paliva. Zároveň se předpokládá postavení nových bloků v areálu této elektrárny. Stejně tak dosloužil i druhý blok Jaderné elektrárny Wylfa s výkonem 490 MW. V provozu tak zůstává poslední reaktor typu Magnox – blok Wylfa I se stejným výkonem. Ten by měl být v provozu až do roku 2014 i díky využití části zbylého paliva z uzavřeného bloku Wylfa II. Připravuje se výstavba jaderných bloků, které by tyto a další postupně odstavované anglické bloky nahradily. Důležitým krokem tímto směrem v roce 2012 bylo schválení licence pro bloky EPR firmy AREVA právě pro Velkou Británii. Firma AREVA teď podepisuje dohody o dodávkách potřebných komponent a služeb s anglickými podniky. Chystá se ke stavbě bloků v elektrárně Hinkley point i dalších místech.
V druhé polovině roku 2012 začal po dlouhé době opětně pracovat první reaktor kanadské elektrárny Bruce A v provincii Ontario. V říjnu se pak rozběhl i druhý blok. V obou případech se jedná o těžkovodní reaktor CANDU s výkonem 750 MW. Následovaly tak třetí a čtvrtý blok této elektrárny, které byly opětně spuštěny už v letech 2004 a 2005. Všechny čtyři byly prvně spuštěny v letech 1976 až 1978. Nejpozději po 25 letech musí v každém případě tyto reaktory procházet celkovou renovací a modernizací. Zároveň také původní vlastník elektrárny chtěl opustit využívání jaderných zdrojů. To byl důvod, proč byly v devadesátých letech bloky odstaveny a modernizace proběhla až v tomto století. Druhý blok tak stál sedmnáct let. V současné době jsou tak všechny čtyři bloky opět v provozu a spolu s elektrárnou Bruce B, kde jsou čtyři bloky CANDU s výkonem 822 MW, tak tvoří největší kanadský jaderný komplex. Podobné znovuspuštění po kompletní renovaci a modernizaci proběhlo v říjnu 2012 u jediného reaktoru elektrárny Point Lepreau 1. Velký podíl na znovuspuštění má přístup některých kanadských provincií, které se snaží snížit závislost na uhlí a jiných fosilních palivech. Jinou cestou se dala provincie Québec. Tam v současné době nově zvolená reprezentace podporovaná zelenými hnutími rozhodla o tom, že se po 29 letech provozu zavřel druhý reaktor elektrárny Gentilly s výkonem 638 MW (první blok byl prototypem s výkonem 250 MW, který byl kvůli technickým problémům odstaven už v roce 1977). Původně se i u tohoto reaktoru počítalo s renovací a modernizací, ale politické rozhodnutí znamená definitivní odstavení elektrárny. Jedná se tak o třetí letošní definitivně odstavený reaktor.
Čtvrtým odstaveným v minulém roce je nejstarší španělský jaderný blok Garoña. Jedná se o varný reaktor s výkonem 466 MW, který byl spuštěn v roce 1971 a patřil k nejstarším blokům v Evropě. Původně provozovatel uvažoval o prodloužení jeho životnosti. Nově uvalené retroaktivní daně na elektřinu a jaderné palivo i nejistota ohledně dalšího vývoje v této oblasti způsobily, že nebyla jistá návratnost investic do rekonstrukcí potřebných pro další provozování bloku.
Situace v Evropě
V Evropské unii pokračovaly tendence z minulých let, které byly popsány v předchozím přehledu. Za zmínku snad stojí, že v Bulharsku se pravděpodobně definitivně rozhodlo o zrušení projektu postavení Jaderné elektrárny Belene. Nový reaktor se místo toho postaví jako sedmý blok v existující elektrárně Kozloduj. Využijí se tak již dodaná technologie. V Belene se postaví plynová elektrárna využívající ruský plyn.
V tomto roce by mělo dojít k několika zajímavým událostem, především by mohly být dokončeny tři nové bloky. Jedná se o dva nové bloky v slovenské elektrárně Mochovce, na jejichž výstavbě participují hlavně slovenské a české firmy. V současnosti na dostavbě pracuje 3000 pracovníků. Třetím je dlouho očekávaný třetí blok v elektrárně Olkiluoto. Zde se dokončují poslední práce spojené s budováním a přechází se postupně do fáze inspekcí, předávání, testování a schvalování. Právě to však může být velmi náročné a i díky extrémnímu důrazu na bezpečnost vést ke zpoždění. Spouštění a komerční nasazení se tak spíše posune až do roku 2014. V každém případě se však v příštím roce vyjasní, kdy se tyto bloky opravdu rozběhnou. Ve Finsku se podařil další důležitý krok k akceptaci jaderné energetiky. Finsko intenzivně buduje trvalé úložiště jaderného odpadu Onkalo. To přechází z experimentální a testovací fáze, kdy se vybudovala část důlního díla, kde se testovalo splnění geologických a dalších bezpečnostních podmínek plánovaných technologií, do fáze celkové realizace. Těsně před koncem roku byla podána žádost o povolení vybudování konečné podoby tohoto úložiště. Na vybudování úložiště je sice fůra času, protože vyhořelé palivo musí počkat řadu let, než poklesne jeho aktivita a produkce tepla. Teprve pak může jít pod zem. Navíc se předpokládá, že velká část tohoto vyhořelého paliva se bude recyklovat. Nutnost a možnost jeho uložení je tak ještě hodně vzdálená. Finsko však chce ukázat, že má hotové řešení pro konec palivového cyklu a uložení konečného jaderného odpadu pod zem.
V tomto roce by se mělo také rozhodnout, zda se zahájí dostavba Jaderné elektrárny Temelín a která firma tuto zakázku provede. Pro využití energie z Temelína je důležitý i stav přípravy tepelného přivaděče z Temelína do Českých Budějovic. Teplo z již fungujících bloků by mohlo na přelomu roku 2014 a 2015 nahradit teplo z uhlí. To, jestli se to podaří, závisí na jednáních s představiteli města a teplárenské společnosti. Jedná se totiž o časově i finančně náročný projekt. Mohl by však velmi silně zvýšit efektivitu využití jaderné energie. Náklady na výstavbu tepelného přivaděče a předávacího místa v Českých Budějovicích ve výši 1,5 miliardy korun pokryje společnost ČEZ.
Jaderná energetika v Rusku
V Evropě částečně leží i Rusko a to rozvoj jaderné energetiky stále více posiluje. V roce 2011 spuštěný čtvrtý blok typu VVER-1000 Kalininské jaderné elektrárny, která se nachází v Tverské oblasti, asi 200 km od Moskvy, byl v roce 2012 uveden do komerčního provozu. V tomto roce by měl k dokončení finišovat první reaktor druhé fáze Leningradské jaderné elektrárny. To je velmi důležité i pro nás, protože jde o typ reaktoru, který se nabízí i pro dostavbu Temelína. A pokud by se jej podařilo v roce 2013 opravdu spustit, byl by to velmi dobrý signál i pro nás.
V Jaderné elektrárně Baltik, která vzniká v Kaliningradské oblasti, se v únoru 2012 začalo s betonážemi prvního bloku. Staví se tam dva bloky typu VVER1200, tedy opět ty, co možná budou i v Temelíně (při nabídce do zahraničí se označují jako MIR 1200). První by měl být uveden do provozu v roce 2017 a druhý o rok později.
V polovině roku byly podepsány konečné dohody o budování nové běloruské Ostrovetské elektrárny. A potom se přešlo od přípravy staveniště k reálné výstavbě jaderných bloků. Mělo by jít o dva reaktory zmíněného typu VVER 1200. Dokončeny by měly být v roce 2018 a 2020. Stejné bloky se začaly stavět, jak už bylo zmíněno v elektrárně Baltik v Kalinigradu a dokončují se v elektrárnách Leningradské II a Novovoroněžské II (odlišný model) i v Číně. Zároveň se zde také staví úplně nové město určené napřed pro budovatelé elektrárny a později pro její zaměstnance.
Rusko staví i řadu zdrojů ve svém širším okolí. Reaktor ruského typu VVER-1000 jaderné elektrárny v iránském Búšehru, o jehož spuštění v roce 2011 se psalo loni, se v září roku 2012 rozběhl na plný výkon. Irán má zájem o postavení dalších bloků této elektrárny, vztahy s ruskou stranou však díky mezinárodní politické situaci poněkud ochladly.
Do konečné fáze se dostává příprava Jaderné elektrárny Akkuyu u města Mersin v Turecku. Stavba by měla být zahájena právě v tomto roce. Projekt je dokončen a připravuje se budoucí staveniště. Intenzivní výstavba začne však až v roce 2014, kdy by měla elektrárna obdržet licenci. První blok by měl být v provozu v roce 2020. Ruská firma Atomstrojexport se celkově chystá postavit čtyři bloky typu VVER1200, stejné jako se staví v Novovoroněžské jaderné elektrárně. Ruské firmy se zajímají i o možnost výstavby druhé a třetí turecké jaderné elektrárny, o kterých se uvažuje. Jako zajímavost lze uvést, že Rosatom podepsal dohodu o spolupráci při přípravě stavby první jaderné elektrárny v Nigerii. Předpokládá se i pomoc při vybudování potřebné infrastruktury a vzdělávání. Podobné dohody o spolupráci se podepisují postupně s řadou dalších zemí.
Jaderná energetika v rozvíjejících se zemích
V Číně se po analýze jejího jaderného programu a bezpečnosti jaderných elektráren ve světle havárie elektrárny Fukušima I v říjnu 2012 znovu obnovilo povolování a zahajování stavby nových bloků. Od té doby byla zahájena výstavba čtvrtého bloku v elektrárně Fuqing 4 v provincii Fujian. V této elektárně se připravuje ještě stavba pátého a šestého bloku. Staví se čínská varianta původně francouzské konstrukce tlakovodních reaktorů s výkonem 1080 MW, které se označují jako CPR-1000. Stejný typ se staví jako čtvrtý blok elektrárny Yangjiang v provincii Guangdong. Třetím projektem je demonstrační prototyp vysokoteplotního plynem chlazeného reaktoru Shidaowan „HTR-PM project“ v provincii Shandong. Koncem prosince pak byla zahájena stavba čtvrtého letošního nového bloku v elektrárně Tainwan. Jedná se o ruský model VVER-1000 budovaný firmou Rosatom. V dané elektrárně jde už o třetí zahájený blok a zahájení budování čtvrtého se připravuje. První dva bloky byly spuštěny v letech 2006 a 2007. V plánu je pak ještě další čtveřice bloků.
V říjnu 2012 se navezlo palivo do prvního bloku Jaderné elektrárny Ningde I. Dne 28. prosince 2012 pak dodal do sítě první elektrický proud. Jedná se o typ CPR-1000. Stavba bloku začala v roce 2008 a Čína jej dokázala postavit za čtyři roky. Společně s ním se začal stavět druhý blok a výstavba dalších dvou bloků byla zahájena v roce 2010. Předpokládá se, že všechny budou dokončeny do roku 2015. Plánuje se ještě stavba dalších dvou bloků této elektrárny.
Úspěšně pokračuje i výstavba dvojice bloků třetí generace EPR firmy AREVA v Jaderné elektrárně Taishan, které mají být dokončeny v roce 2013 a 2014. Po instalaci víka vnitřního kovového kontejnmentu v říjnu 2011 se v květnu 2012 upevnila reaktorová nádoba na své místo v prvním bloku. Jedná se o nejtěžší komponentu o hmotnosti 420 tun a s průměrem 5,3 m a výšce 10,6 m. Její instalace je začátkem prací na budování systému produkce a transportu páry. V záři 2012 pak bylo upevněno na místo víko vnitřního kovového kontejnmentu u druhého bloku.
Nejen stavbaři se činí i při budování čtyř nových bloků typu AP1000 firmy Westinghouse, dvou v Jaderné elektrárně Sanmen a další dvojice v Jaderné elektrárně Haiyang. V elektrárně Sanmen proběhla instalace tlakové nádoby prvního reaktoru v září roku 2011. V březnu 2012 pak byl blok připojen k vnějšímu zdroji elektřiny ze sítě. Předpokládá se, že první blok bude spuštěn letos a další pak postupně do roku 2015.
V průběhu roku 2012 bylo posazeno víko kontejnmentu i u dalších bloků, nejen již zmíněných. I to svědčí o tom, že k šestnácti již fungujícím blokům (nejnovější je zmíněný blok Nindge I) opravdu do roku 2015 přibude okolo 26 nových, jak Čína plánuje.
V Indii se koncem prosince navezlo palivo do prvního bloku v Jaderné elektrárně Kudankulam. Začátkem tohoto roku se blok spustí. Téměř dobudován je i druhý, jehož spuštění bude následovat v tomto roce. Jedná se o ruské bloky typu VVER-1000. V tomto roce by už také konečně mělo proběhnout spuštění rychlého reaktoru chlazeného sodíkem s výkonem 500 MW v Jaderné elektrárně Kalpakkam. Zde byly v minulém roce dokončeny všechny mechanické práce. Připravují se palivové soubory. A to jednak ty, které budou zajišťovat průběh štěpné řetězové reakce (těch bude v reaktoru 181), tak ty, které budou obsahovat ochuzený uran a budou sloužit v množivém blanketu k produkci plutonia, které bude sloužit jako další palivo (těch bude 120).
Spouštění a budování nových reaktorů probíhá i v Jižní Koreji. O uvedení druhého bloku Jaderné elektrárny Shin Kori do provozu začátkem tohoto roku se psalo už v minulém přehledu. Jedná se o tlakovodní reaktor OPR1000. V této elektrárně se dokončují další dva bloky, které by měly být dokončeny tento a příští rok. Půjde o první dokončené tlakovodní reaktory typu APR1400 s výkonem 1400 MW. Dalším spuštěným letošním reaktorem byl v této zemi první blok Jaderné elektrárny Shin Wolsong. Jeho výstavba začala v roce 2007 a do komerčního provozu byl uveden v polovině roku. Druhý blok byl spuštěn v polovině roku a do komerčního provozu se právě uvádí. V tomto případě se jedná opět o bloky OPR-1000. Prvními betonážemi se v červnu 2012 rozjela stavba prvního bloku Jaderné elektrárny Shin Ulchin. Druhý blok by se měl začít stavět tento rok. Jde o tlakovodní reaktory typu APR1400. Jižní Korea stále počítá s tím, že do roku 2030 bude produkovat 59 % elektřiny z jádra. Je to pro ni důležité hlavně proto, že veškeré energetické suroviny dováží. Podobný cíl mělo před událostmi ve Fukušimě i Japonsko. Bude zajímavé sledovat, jak se nyní rozdílné plány na využití jádra u zemí s velmi podobnými problémy s dovozem energií a závislosti průmyslu na exportu projeví v jejich ekonomickém rozvoji a životní a sociální úrovni obyvatelstva.
Situace v USA
V přehledu o jaderné energetice v roce 2011 se psalo o dokončování druhého bloku Jaderné elektrárny Watts Bar v Tennessee. Předpokládalo se jeho dokončení v roce 2013. Začátkem minulého roku proběhlo podrobné posouzení průběhu stavby. Dokončenost stavby překročila vysoce 80 %. V oblasti elektroinstalací šly práce dokonce rychleji, naopak oblast mechanických instalací zaostávala. Investor chce získat co nejlepší a nejrentabilnější elektrárnu. Po důkladném posouzení se rozhodl pro pozdější dokončení projektu, které tak posunulo zahájení komerčního provozu až na rok 2015. Zpoždění ve výstavbě bloku Watts Bar II povede i ke zpoždění zahájení dostavby elektrárny Bellefonte I.
Zhruba podle plánu jen s malým zpožděním pokračují práce na dvou blocích elektrárny Vogtle. Bloky 3 a 4 jsou typu AP1000. V minulém roce se podařilo dokončit velkou část prací na základech turbínového a jaderného ostrova i chladících věží. Instalovaly se i kovové spodní části kontejnmentu. Začal pracovat i 170 m vysoký těžkotonážní jeřáb. Kondenzátory pro třetí blok už dorazily z Jižní Koreje. Připravena je i reaktorová nádoba. Jsou tak dobré předpoklady pro dodržení plánovaného data spuštění třetího bloku v roce 2016 a čtvrtého v roce 2017.
Jak už se psalo v minulém přehledu situace se stavbou jaderných bloků v USA, bude budoucnost jaderné energetiky hodně záviset na tom, jak se splní naděje vkládané do využívání břidlicového plynu a jaký vliv to bude mít na cenu plynu.
Závěr
Zdá se, že se jaderné energetice daří překonávat dopady havárie Jaderné elektrárny Fukušima I. Dostavují se rozestavěné bloky a zahajuje se i výstavba dalších. I v letošním roce bylo spuštěno několik nových reaktorů a podle stavu budování dalších by mělo být v následujících letech uváděno do provozu každoročně více než deset reaktorů. Převážná většina v Číně, Indii, Jižní Koreji a Rusku. V Číně a Jižní Koreji ukázaly, že zvládají budovat sériově bloky s výkonem 1000 MW v čase okolo pěti let. Je třeba připomenout, že většina v současnosti fungujících reaktorů v Evropě a USA byla postavena v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. V té době se spouštělo přes deset i dvacet reaktorů ročně. A zdá se, že se tato doba vrací.
Zároveň to ukazuje, že by bylo opravdu možné, kdyby se pro to lidstvo rozhodlo, velkou část elektřiny získávat z jádra a nahradit tak značný díl fosilních paliv, hlavně uhlí, s velmi pozitivními ekologickými dopady. Pokud by nenastal silný útlum rozvoje jádra v devadesátých letech minulého a začátkem tohoto století, mohla být spotřeba uhlí a dalších fosilních paliv v elektroenergetice v současnosti dramaticky nižší. Pochopitelně, že důvodem útlumu jádra nebyl pouze obrovský úspěch zelených protijaderných aktivistických hnutí ve vyspělých zemích, ale jeho vliv byl dominantní.
Stejná hnutí jsou také hlavními aktéry, kteří způsobují postupný přesun výroby, vývoje technologií i rozvoje vědy z vyspělých zemí do takových zemí, jako je Čína nebo Jižní Korea. V nedávné době se Čína třeba ujala vedení ve výstavbě vysokorychlostní železnice, a to je jen jeden z obrovského množství příkladů, které je možno jmenovat. Postupně přebírá s Indií vedení i ve vývoji jaderných technologií spojených s reaktory IV. generace, biotechnologiích včetně využití geneticky modifikovaných organismů. Aktivisté zmíněných hnutí, kteří zavrhují racionální uvažování a vědecké metody a nadřazují jim iracionální ideologické přístupy (jeden z takových příkladů iracionální kampaně v tomto duchu jsem popsal v nedávném rozboru studie Arniky http://www.osel.cz/index.php?clanek=6624 ), si neuvědomují, že jejich boj proti technologickému a vědeckému myšlení a rozvoji zákonitě povede ke snížení technologické, životní a tím i sociální a kulturní úrovně evropské společnosti. Ochranu životního prostředí si může dovolit pouze společnost, která je dostatečně bohatá a má dostatek znalostí o tom, jak fungují různé procesy v přírodě. A chce i umí racionálně poznávat a posuzovat dopady různých rozhodnutí.
Jeden z příkladů iracionálního uvažování je boj nejen německých zelených proti produkci oxidu uhličitého pomocí přechodu k produkci elektřiny bez jádra. Jasně to dokazuje graf s přehledem podílu jednotlivých zdrojů elektřiny u států Evropské unie. Absolutně nejnižší podíl fosilních zdrojů má Francie a Švédsko, právě díky jaderné energetice. Švédsku pak také pomáhají vodní zdroje. Rakousko, které má stejně vhodné podmínky pro využívání vody jako Švédsko, má kvůli zavrhnutí jádra téměř řádově větší podíl fosilních paliv. Je to zvlášť exemplární ukázka, protože původní plány Rakouska byly pomocí jaderných elektráren vyřadit využívání fosilních zdrojů. Shodný podíl fosilních zdrojů jako Rakousko má díky jádru Slovensko, které má mnohem menší možnosti pro vodní zdroje. A kdyby si právě Rakousko nevynutilo na Slovensku za dovolení vstupu do Evropské unie uzavření dvou jaderných bloků v Jaslovských Bohunicích, byl by podíl fosilních zdrojů ještě menší.
Jako příklad státu s vysokým podílem zelených zdrojů, převážně přímořských větrných elektráren, může sloužit Dánsko. To je nám často kladeno kvůli zmíněnému využití větru i kvůli tomu, že je zásadně proti využívání jádra, našimi zelenými za vzor. Ovšem právě kvůli nevyužívání jádra má Dánsko velmi vysoký podíl fosilních zdrojů, větší než máme my.
Zatímco Finsko se stavbou nových jaderných zdrojů vydalo cestou k dosažení stavu blízkému švédskému nebo francouzskému s minimem využívání fosilních zdrojů pro produkci elektřiny, Německo se vydalo k dánskému vzoru dominance fosilních zdrojů. Je tak dost absurdní, že zelení aktivisté u nás kritizují energetickou koncepci jdoucí stavbou nových jaderných bloků ve směru k francouzskému a švédskému modelu za „fosilní skanzen“ a německou a dánskou cestu za vzor „čisté koncepce“. Je také dobré připomenout, že Francie či Finsko mají nízké ceny elektřiny pro spotřebitele a Německo či Dánsko velmi vysoké (rozbor i s odkazem na příslušný zdroj je zde). A to v tomto roce německé ceny vzrostly o 13 % a porostou v budoucnu rychle i dále. Největší náklady na jeho zelenou revoluci a odstavení zbývajících jaderných zdrojů, které pořád ještě zajišťují okolo 17 % německé produkce elektřiny, teprve příjdou.
Jaká je realita okolo nového bloku v Dukovanech?
Autor: Vladimír Wagner (22.11.2020)
Evropská i naše energetika na rozcestí
Autor: Vladimír Wagner (10.10.2018)
Jaký by mohl mít vliv „Německý rozbřesk" na Česko?
Autor: Vladimír Wagner (31.08.2018)
Pár úvah o elektroenergetice po pařížské klimatické konferenci
Autor: Vladimír Wagner (24.02.2016)
Likvidace velkých energetických firem
Autor: Vladimír Wagner (26.10.2014)
Diskuze:
