Zvětšit obrázek

Jeden z kráterů po dopadu bloku wolframu. Kredit: NASA/JPL-Caltech/Univ. of Arizona.

Když se Curiosity přiblížila k Marsu, musela před přistáním projít celou řadou adrenalinových manévrů, tedy přinejmenším pro operátory v řídícím středisku a své příznivce v mnoha zemích rodného světa. Po oddělení meziplanetárního stupně (cruise stage) ve tvaru donutu (duše z pneumatiky) u Marsu a pár minut před tím, než ještě stále ve velké rychlosti vstoupila do řídké atmosféry Rudé planety, odhodila dva 75 kilogramové bloky wolframu. Ty se podílely na korekci dráhy přistání vztlakovým efektem při průletu atmosférou. Vztlakový efekt lze ovlivnit změnami těžiště přistávajícího objektu a právě k tomu posloužily wolframové bloky. Pro úplnost, o něco později a blíž v povrchu Marsu, před rozevřením padáku, Curiosity odhodila ještě dalších šest 25 kilogramových bloků wolframu, aby své těžiště opět vyrovnala. Ty dopadly asi 12 kilometrů od Curiosity.

Zvětšit obrázek

Oblast dopadu částí meziplanetárního stupně a wolframových bloků (uprostřed). Kredit: NASA/JPL-Caltech/Univ. of Arizona.

Jak meziplanetární stupeň, který obstaral dlouhou cestu k Marsu, tak i wolframové bloky pochopitelně také skončily na Marsu, i když mnohem dramatičtějším nárazem, než bylo elegantní přistání Curiosity. S jistou nadsázkou lze říct, že mise Curiosity zanechala otisk v historii Marsu nejen pomyslně, ale také doslova. Posléze vyšlo najevo, že se jizvy po dopadu meziplanetárního stupně a wolframových bloků, které vytvořily krátery o průměru 3 až 5 metrů, nacházejí asi 80 kilometrů západně od kráteru Gale, kde teď momentálně horlivě bádá Curiosity. Pro robotického průzkumníka, který zvládne tak 100 metrů za den, je to bohužel dost z ruky. Naštěstí ale máme na Marsu i jiné šikovné stroje, které se mohou na místo dopadu podívat, řekněme z velké výšky.

Oblast dopadu částí meziplanetárního stupně a wolframových bloků detailně nasnímala planetární sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) polychromatickou kamerou s vysokým rozlišením HiRISE. Pro odborníky je to totiž nesmírně zajímavé místo. Na Marsu sice víme o stovkách lokalit, kde nedávno dopadlo něco z vesmíru, ale nemáme žádné kloudné informace o tělesech, která tam  narazila na povrch Marsu. Obvykle nevíme nic o jejich počáteční velikosti, hybnosti, hustotě, odolnosti jejich materiálu ani o úhlu dopadu.

Zvětšit obrázek

Curiosity na cestě k Marsu s donutovým meziplanetárním stupněm (vlevo). Kredit: NASA/JPL-Caltech.

Teď se nám ale díky přistávacímu manévru Curiosity naskytla unikátní příležitost, kdy máme dopadové krátery a o tělesech, která je vyhloubila, víme skoro úplně všechno. Když v NASA místo dopadu pořádně prozkoumají, dozvědí se hodně zajímavého o vlastnostech povrchu Marsu i jeho atmosféry a budou moci rekonstruovat proces vzniku dopadových kráterů na Marsu, který se od toho pozemského nepochybně v ledasčem liší. Mars je mnohem blíž Hlavnímu pásu planetek než Země a také má mnohem řidší atmosféru, takže sem asteroidy padají hodně často. Bylo by jistě fajn tomu pořádně rozumět.

Zvětšit obrázek

Mars Reconnaissance Orbiter nad Marsem. Kredit: Corby Waste, NASA JPL, Wikimedia Commons.

Není to poprvé, kdy můžeme analyzovat uměle vytvořené dopadové krátery. Jsou k vidění na Měsíci a také na samotném Marsu. Jenže, wolframové bloky odhozené během přistávacího manévru Curiosity, jsou zatím nejjednodušší a nejlépe definovaná tělesa, s nimiž jsme kdy rozbíjeli povrch cizího vesmírného tělesa. Obvykle jde totiž o odhozené kusy raketových stupňů či sond a ty mají do elegantních bloků wolframu přeci jenom docela daleko. Zároveň můžeme předpokládat, že tyhle bloky jsou svojí povahou mnohem podobnější asteroidům a že vytvoří krátery bližší těm přirozeným.

Prameny:

NASA/Jet Propulsion Laboratory News 5.12. 2012, NewScientist 12.12. 2012, Wikipedia (Mars Reconnaissance Orbiter, Mars Science Laboratory).