11. díl: Smrtící pád

10. ledna 1966 se na moskevském předměstí Ostankino v jednom z dvoupatrových domků konala oslava narozenin. Muž, který se měl za dva dny dožít svého devětapadesátého roku, byl hybatelem a stratégem sovětského kosmického výzkumu. Svět zatím neznal jeho jméno, bylo přísně střeženým státním tajemstvím. Když skupinka obdivovatelů navrhla tohoto muže jako kandidáta na Nobelovu cenu, ztroskotala kandidatura mimo jiné právě na jeho anonymitě. Pro své okolí byl znám pod prvními písmeny svého křestního jména a „otčestva“- S.P. Jeho spolupracovníci ale jméno Sergej Pavlovič Koroljov vyslovovali s úctou. Náročný k sobě i ostatním, Koroljov pootevřel lidskému rodu cestu do vesmíru.

Toho večera byli mezi nejbližší rodinný a pracovní kruh oslavence pozváni i dva mladí muži- Jurij Gagarin a Alexej Leonov. Jak se večer připozdíval a hosté, zmoženi nesčetnými přípitky, se začali trousit domů, Koroljov oba kosmonauty odvedl stranou a poprosil je, aby zůstali o něco déle. Když zůstali s Koroljovem sami, na stole se objevil tříhvězdičkový arménský koňak a Koroljov se dal do vyprávění. Oba šokovaní muži poslouchali příběh života Sergeje Pavloviče s otevřenými ústy. Koroljov nevynechal žádný detail, včetně svého pobytu v lágru na Kolymě a v „šarašce“ („šaraška“ byl lágr pro vědce a techniky, kde mohli pracovat ve svém oboru, nicméně se statusem vězňů a v bídných podmínkách) pod vedením A. Tupoleva.

Vypadalo to, že se hlavní konstruktér potřebuje vypovídat, svěřit se. Kosmonauti se zhrozili při popisu týrání a mučení, kterým tento zdánlivě tvrdý a odolný muž prošel. Koroljov vyprávěl až do čtyř hodin ráno…
O čtyři dny později, 14. ledna 1966, byl onen muž, Sergej Pavlovič Koroljov, mrtev.

Den po oslavě nastoupil Koroljov do nemocnice na rutinní operaci polypu v tlustém střevě. Během ní však byl ve střevě objeven tumor a vytvořilo se masivní krvácení. Pokusy o intubaci selhaly. Příčinou byla přeražená čelist, kterou si Koroljov odnesl z gulagu. Jeho už tak slabé srdce nakonec nápor nevydrželo a vypovědělo službu. Sovětský kosmický program se ocitl bez svého hlavního strůjce.

 

Na místo Koroljova byl jmenován jeho náměstek Vasilij Pavlovič Mišin. Brilantní inženýr však postrádal geniální instinkt, díky kterému Koroljov dokázal manažersky zvládnout kolos kosmického průmyslu, odolávat tlaku konkurenčních OKB (OKB je zkratkou pro „Опытное конструкторское бюро“, neboli experimentální konstrukční kancelář) a v neposlední řadě odolávat také požadavkům politbyra. Koroljov dokázal s vedením strany a státu velmi mazaně „kšeftovat“, například vypuštění Sputniku bylo vedlejším produktem vývoje R-7 a důsledkem Koroljovova talentu „prodat“ družici jako prostředek pro špionáž. Koroljovův nástupce na něj navázat nedokázal. Jeho velkým problémem byla nerozhodnost a záliba v alkoholu.

Málokdo v té době tušil, že oslavovaný sovětský kosmický program se zmítá v hluboké koncepční krizi. Po efektní a nutno dodat také efektivní sérii letů programu Vostok byl Koroljov donucen kabinu Vostoku přestavět a vznikl tak Voschod (podrobnosti jsou uvedeny v díle „Let sardinek a hororové návraty“). V té době však už program letů do vesmíru přešlapoval na místě. Chyběla koncepce, jasný směr. Navíc do směřování kosmického programu zasahovalo příliš mnoho lidí „seshora“. Prostředky na výzkum a vývoj se tříštily kvůli konkurenci konstrukčních kanceláří.

Za těchto okolností probíhala stavba dalších lodí Voschod a výcvik posádek k dlouhodobým letům v těchto kabinách. Ale Koroljov měl v rukávu jeden trumf. Byla jím nová loď s názvem „Sojuz“. Na rozdíl od předchozích lodí měla tato mnohem více možností jak v konfiguraci, výdrži, pohodlí posádky, tak v možnosti měnit parametry oběžné dráhy. Přestože západ měl za to, že skupinové lety Vostoků zahrnovaly řízené sblížení lodí, opak byl pravdou. Sblížení bylo jen důsledkem nebeské mechaniky a velmi přesného navedení na oběžnou dráhu. Sojuz měl mít schopnost skutečně manévrovat jako plnohodnotná kosmická loď.

 

Sojuz se skládal (a dosud skládá- jeho koncept se ukázal být nadčasovým a používá se dodnes) ze tří sekcí. První byla vejčitá orbitální sekce, která poskytovala posádce jisté základní pohodlí a prostor. Byly v ní umístěny přístroje a vybavení, týkající se experimentů. V přídi mohlo být umístěno stykovací zařízení. Orbitální sekce se před přistáním odhazovala. Na orbitální sekci navazovala přistávací sekce ve tvaru zvonu. V té trávila posádka start a přistání a tato sekce jako jediná přežila návrat do atmosféry. Rozhodně v ní nebylo místa nazbyt, proto první posádky Sojuzů neměly k dispozici skafandry. Na přistávací sekci byl připojený válcový servisní úsek, který měl v přetlakové části přístrojové sestavy, nutné k provozu lodi- environmentální systém, orbitální orientační systém, komunikační systém a podobně. V nehermetické části pak servisní úsek obsahoval motor KTDU-35, přístroje nutné k jeho funkci a zásobu paliva a okysličovadla. Servisní úsek se od přistávacího modulu u prvních Sojuzů odděloval ve stejný okamžik, jako orbitální modul. Celá sestava vážila v případě první generace Sojuzu 6,56 t, na délku měřila 7,95 m a měla maximální průměr 2,72 m. Na servisním úseku se nacházela dvě křídla slunečních panelů o celkovém rozpětí 9,8 m.

Konstrukce Sojuzu začala za Koroljovovy éry s tím, že jeho derivát donese Sověty na Měsíc. Než bude loď hotova, měl doběhnout program Voschod prostřednictvím letů s pořadovými čísly 3-6; dokonce byla už jmenována posádka Voschodu-3. Jenže díky různým potížím a obstrukcím se termín letu posouval čím dál víc doprava a navíc bylo stále jasnější, že jednoduchý a ve svých možnostech omezený Voschod nemůže konkurovat sofistikovaným strojům Gemini. Sám Koroljov potají nařídil koncentrovat prostředky a personál na dokončení Sojuzu a po jeho smrti se Voschody tiše ztratily ze scény. Tu měla nyní opanovat nová hvězda jménem Sojuz, technikům konstrukční kanceláře a pracovníkům továren známá pod zkratkou 7K-OK (v případě varianty pro let k Měsíci pak 7K-LK).

Hned prvním letem měla vyrazit světu dech. Během 24 hodin měly odstartovat dva Sojuzy- jeden, pilotovaný jediným mužem a druhý s trojčlennou posádkou. Na oběžné dráze se měly oba stroje spojit a dva kosmonauti z trojčlenné posádky měli vykonat kosmickou vycházku, při které by se přesunuli na palubu druhé lodi. Byl to výjimečně ambiciózní plán, který ovšem při bližším pohledu dělal z nouze ctnost. Sovětský kosmický program nedisponoval stykovacím zařízením s průlezem. Let dvou Sojuzů tak měl být mimo jiné generálkou pro některé fáze letu k Měsíci, při kterém by se odvážlivec, který měl přistát na jeho povrchu, byl nucen na cestě tam i zpět přesunovat mezi lodí do jednomístným lunárním modulem vnějškem!

 

 

Velitelem lodi 7K-OK výrobního čísla 4, která byla přejmenována na Sojuz-1, byl jmenován Vladimir Michailovič Komarov. Byl to jeden z nejschopnějších kosmonautů, byl velmi technicky nadaný a navíc to byl veterán. Své kvality prokázal při letu Voschodu-1, coby jeho velitel. Nyní se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který se podruhé podívá na oběžnou dráhu. Jeho náhradníkem byl jmenován Jurij Gagarin. Ten samý Gagarin, který se stal ikonou a národním pokladem po historicky první vesmírné misi. Nikdo nechtěl riskovat jeho život při dalším letu, ale Gagarin se nevzdával a plně využíval své slávy a vlivu k tomu, aby byl opět zařazen do aktivního stavu. Všichni ovšem věděli, že v případě, že by Komarov skutečně nemohl letět, bylo jeho nahrazení Gagarinem velmi nepravděpodobné…

Do trojčlenné posádky druhého Sojuzu byl jako velitel jmenován Valerij Bykovskij (veterán Vostoku-5) a kosmonauty, kteří měli vykonat přestup do druhé lodi, se měli stát Jevgenij Chrunov a Alexej Jelisejev.

Ovšem vývoj lodi neběžel podle plánů. Na prvním letovém exempláři se objevilo v průběhu testů 2123 chyb a defektů. Dokonce i generál Kamanin, velitel oddílu kosmonautů, si do svého diáře po jednom nezdařeném testu zapsal sžíravou kritiku stavu stroje. Výslovně jmenoval vadný padákový systém, úzký průlez, zastaralé vybavení kabiny, pochybný záchranný systém a nespolehlivý systém automatického spojení lodí. Všem, kteří měli s projektem co do činění, bylo jasné, že Sojuz je sice dobrý projekt, ale v současném stavu je loď ještě příliš „syrová“ na to, aby letěla s lidskou posádkou. Dvě bezpilotní mise skončily v jednom případě nesplněním programu letu a dálkovým povelem k destrukci, v druhém případě situací, která by v reálu znamenala ztrátu posádky: při návratu prohořel tepelný štít a po přistání se modul díky vzniklému otvoru potopil pod hladinu Aralského jezera.

Ale situace na Bajkonuru byla stejná, jako na Cape Kennedy. Závod o Měsíc běžel a čas byl neúprosný. Na nějaké dlouhé prostoje a odklady nebyl čas. Sověti si uvědomovali, že díky tragédii Apolla-1 mají možná poslední šanci Američany dohnat. Navíc rok 1967 byl padesátým rokem od převzetí moci bloševiky a blížil se 1. Máj- politbyro naléhalo na Mišina a jeho kolegy, aby na oslavu výročí předvedli opět něco “extra”. Večer 14. dubna 1967 se sešla Státní komise pod vedením Leonida Smirnova, aby konstatovala, že obě lodi jsou připraveny ke startu bez závad. Po pouhých dvou neúspěšných bezpilotních misích to bylo poměrně troufalé konstatování.

Mezitím se v nitru Vladimira Komarova odehrával těžký vnitřní zápas. Velmi dobře věděl, že let Sojuzu-1 může být také jednosměrnou jízdenkou na věčnost. Na povážlivý stav programu dokonce upozorňoval zoufalý dopis skupiny kosmonautů v čele s Gagarinem. Gagarin jej předal svému příteli z KGB, obálka se však nikdy nedostala svým adresátům- nikdo nechtěl být nositelem špatných zpráv. Když se Komarova zeptal Venjamin Russajev (Gagarinův přítel a příslušník KGB) proč z letu nerezignuje a nezachrání se, Komarov odpověděl, že by to znamenalo riskovat život náhradníka – Jurije Gagarina. Ten se těšil nesmírné autoritě u většiny kosmonautů a díky své vřelé povaze byl velmi oblíben. S Komarovem jej pojilo hluboké přátelství. Pochyby o nadcházejícím letu byly tak silné, že se podle jednoho z kosmonautů Komarov v soukromí v jeden moment naprosto „rozsypal“ a v slzách se svěřil s tím, že si je vědom, že misi nepřežije. Tuto informaci je však třeba brát s rezervou- žádná třetí osoba u onoho rozhovoru nebyla. Nicméně o náladě Komarova a stavu programu to vypovídá hodně.

 

Večer před startem Komarov přerušil jednu z tradic, které kosmonauti do té doby dodržovali. Uložil se ke spánku v novotou zářícím hotelu „Kosmonaut“, namísto domku, kde trávil noc před svým startem Gagarin. Většinu večera a noci stál pod oknem jeho hotelového pokoje Alexej Leonov a snažil se odklánět dopravu na ulici, aby se hlavní aktér mise mohl nerušeně vyspat. Kvůli startu, naplánovanému na brzkou ranní dobu musel Komarov svůj režim upravit tak, aby vstával kolem půlnoci místního času.

Přes všechny kotrmelce přípravy ke startu pokračovaly. Velmi brzy ráno 23. dubna 1967 přijel na rampu číslo 1 autobus s Komarovem a Gagarinem. Komarov měl oblečen lehký vlněný oděv, Gagarin svou uniformu. Přesně podle plánu, v 00:35:00 UTC ( 03:35:00 Moskevského času) se „semjorka“ ve verzi Sojuz odpoutala od rampy a Vladimir Komarov byl na cestě. Po 540 sekundách se Sojuz-1 oddělil od nosiče. Agentura TASS přinesla o startu zprávu, která vzrušila domácí i zahraniční pozorovatele. Mise totiž v ní byla označena jako Sojuz-1. Všechny předchozí sovětské lety byly oznamovány bez číslování. Tato změna mohla znamenat jediné- v nejbližší době se zřejmě chystá start druhé lodi! Že by zůstalo jen u prostého skupinového letu jako v případě Vostoků- tomu nikdo nevěřil. Navíc byla zveřejněna fotografie Komarova ve skafandru, na které bylo možno zahlédnout neuvěřitelně prostorný interiér lodi. Nikdo netušil, že fotografie byla pořízena při nácviku beztížného stavu v letounu Tu-104LL. Snímek ještě poměrně dlouho poté mátl západní komentátory ohledně vnitřních rozměrů Sojuzu.

 

 

V řídícím středisku v Jevpatorii po navedení na oběžnou dráhu vládla také vzrušená nálada, ovšem z úplně jiných důvodů. Podle údajů telemetrie se nevyklopil levý solární panel. To znamenalo velmi výrazné omezení dodávky elektrické energie pro Sojuz, ale to byl ten relativně menší z problémů. Horší bylo, že neotevřený panel nejenže blokoval vyklopení záložní telemetrické antény, ale hlavně se díky němu nemohl odklopit kryt slunečního a hvězdného čidla 45K. Toto čidlo bylo klíčovým prvkem při zabezpečení polohy lodi při nadcházejícím rendez-vous a koneckonců i při návratu do atmosféry. Další systém orientace- iontový senzor- nefungoval správně díky kontaminaci spalinami z orientačních motorků Sojuzu.

Díky problémům s uvedením do správné polohy také nebylo možno loď orientovat na Slunce tak, aby na rozložený solární panel dopadalo co nejvíce světla. Sojuz začal spotřebovávat energii v bateriích a nebyl schopen je správně dobíjet. Komarov se snažil o ruční stabilizaci lodi, ale neuspěl. Asymetrická konfigurace Sojuzu pouze s jedním rozloženým panelem působila díky vychýlenému těžišti velké obtíže při manévrování.

Komarov se snažil s neovladatelnou lodí bojovat, jak jen to šlo. Kopal do stěny u dna přistávacího modulu v naději, že se mu podaří zaseknutý panel uvolnit. Marně. Pokoušel se také orientovat loď na Slunce ručně. Také marně. Začínalo být jasné, že z rendez-vous nebude nic. Doporučení Borise Čertoka a dalších specialistů bylo jendoznačné: odvolat let Sojuzu-2 a nechat Komarova přistát co nejdříve, dokud je v bateriích ještě nějaká „šťáva“. Státní komise však byla jiného názoru. Na oběžnou dráhu tak směřoval další povel automatickému stabilizačnímu systému k orientaci na Slunce. Opět s nulovým výsledkem. Komarov se pokusil na pátém orbitu znovu o mauální orientaci s využitím sledování horizontu přes periskop, neuspěl však. Jediný solární panel dodával pouhých 14 ampérů proudu, což bylo mnohem méně, než bylo potřeba. Specialisté v řídícím středisku na Krymu spočítali, že energie v bateriích bude vyčerpána zhruba kolem 17. orbitu a záložní baterie pak vydrží do 19. orbitu. Situace byla vážná.

Od 7. do 13. orbitu se Sojuz-1 dostal mimo oblast sledovacích stanic, Komarov měl podle letového plánu spát. Na spánek ale nebylo pomyšlení… Na zemi zatím probíhal zákulisní boj. Část Státní komise, zejména maršálové Kerimov a Kamanin spolu s akademikem Keldyšem prosazovali zrušení startu Sojuzu-2 a přistání Sojuzu-1 při nejbližší příležitosti, tedy na 17. orbitu. Proti nim stál Vasilij Mišin. Stále doufal, že se situace uklidní a let proběhne podle původního programu. Dokonce se objevil plán, podle kterého měli Chrunov a Jelisejev během své kosmické vycházky „domluvit“ stávkujícímu mechanizmu rozevírání panelu.

Veškeré naděje vzaly zasvé během 13. orbitu, kdy se Sojuz-1 dostal opět do zóny spojení. Komarov informoval řídící středisko o svém dalším neúspěšném pokusu stabilizovat loď pomocí iontového senzoru. Doporučil zrušit start Sojuzu-2. Díky nedostatku proudu začal zlobit také environmentální systém a teplota v kabině začala klesat. Státní komise jednohlasně zrušila misi Sojuzu-2 a vydala pokyn k zajištění přistání Komarova na 17. orbitu.

Posádka Sojuzu-2 nesla zrušení svého letu evidentně s velkým zklamáním. Kosmonauti obviňovali členy Státní komise z příliš opatrného a nerozhodného přístupu. O pár hodin později mohli všichni tři děkovat Státní komisi za svůj život…

Řídící středisko se začalo připravovat na přistání Sojuzu-1. Ovšem orientační systémy lodi odváděly přinejmenším pochybnou práci. Čidlo Slunce a hvězd 45K bylo blokováno nerozvinutým panelem (ačkoli technici na zemi měli podezření, že za jeho selháním vězí ještě něco jiného). Iontové senzory také nefungovaly korektně. Zbývalo ruční ovládání lodi, se kterým měl Komarov také potíže. Nesymetrické těžiště znemožňovalo přesnou orientaci a paliva v nádržích rapidně ubývalo. K tomu Komarov hlásil, že v zemském stínu je takřka nemožné najít horizont, podle kterého se měl řídit. A přistání na 17. orbitu znamenalo zážeh brzdícího motoru právě ve stínu. Pokud nedokáže Komarov loď uvést do správné polohy, buďto shoří v atmosféře, nebo se dostane na vyšší oběžnou dráhu bez šance na záchranu.

Jestliže měl Sojuz-1 skutečně přistát na 17. orbitu, bylo nutno vyslat instrukce pro kosmonauta nejpozději o jeden orbit dříve. Nyní už Komarov oblétal Zemi po patnácté a Státní komise se stále dohadovala o tom, jaký orientační systém by bylo nejvhodnější použít. Konečně bylo rozhodnuto použít iontový orientační systém a Jurij Gagarin mohl do rádia přečíst Komarovovi potřebné instrukce. Během posledních okamžiků komunikačního „okna“ stačili Kamanin a Mišin popřát kosmonautovi šťastné přistání. Čas zapálení brzdícího motoru byl stanoven na 23:15:12 UTC. Nastalo napjaté čekání na moment, kdy se jankovitý Sojuz-1 ocitne opět v dosahu sledovacích stanic.

O několik desítek minut později byl zachycen signál lodi. Balistici se pustili do rychlých výpočtů. Během pár okamžiků měli jasno: parametry dráhy Sojuzu-1 zůstávaly stejné, brzdící motor se nezapálil! Podle Komarova tentokrát iontový systém fungoval správně do momentu, kdy přelétal rovník. Pak nevysvětlitelně selhal (za možnou příčinu byla považována jakási iontová „kapsa“ právě v oblasti rovníku) a řídicí systém lodi správně zablokoval zážeh brzdícího motoru.

Bylo třeba rychle vymyslet další nouzový plán, ale než se Státní komise dohodla na dalším postupu, trvalo to skoro jeden celý oblet Sojuzu-1 okolo Země. Nakonec byl schválen následující postup: přistání proběhne na 19. orbitu, Komarov nejprve na osvětlené straně zorientuje loď podle horizontu a poté předá kontrolu nad lodí gyroskopům KI-38. Ty byly známy jako poměrně spolehlivý mechanizmus. Po vylétnutí ze zemského stínu měl kosmonaut zkontrolovat orientaci lodi a případně doladit nesrovnalosti, pokud by se nějaké vyskytly. Motor se měl zapálit v 02:57:15 UTC a měl pracovat 150 sekund. Jurij Gagarin přečetl Komarovovi celý postup a ujistil se, že byl správně pochopen. Ale ne nadarmo byl Komarov považován za technicky nejzdatnějšího mezi sovětskými kosmonauty. Vše pochopil dokonale, přestože tento postup nikdy nenacvičoval a slyšel jej poprvé v životě. Na jeho provedení závisel jeho život, v palubních bateriích docházela energie a tohle byl pravděpodobně poslední možný pokus.

Když se na 19. obletu Sojuz dostal do dosahu spojení, byla komunikace hodně zašuměná a takřka nesrozumitelná díky atmosferickým poruchám. Komarov hlásil, že motor pracoval 147 sekund, vypojil se v 02:59:38 UTC. V 03:14 UTC Komarov zaznamenal na palubní desce signál „Nouze-2“. Všem v řídícím středisku se na chvíli zastavilo srdce. Náhle se ozval Boris Raušenbach: „Mám to! Stabilizační systém si nedokázal poradit s vychýleným těžištěm a gyroskopy vyslaly nouzový signál, jakmile odchylka od osy dosáhla 8°. Ale to nevadí, brzdící zážeh byl dostačující. Signál sice vypnul orientační systém a řízený sestup nebude možný, ale spokojíme se s balistickým sestupem.“ V následující chvíli bylo potvrzeno oddělení orbitálního a servisního úseku od přistávacího modulu. Vše důležité proběhlo podle plánu, Sojuz-1 a Komarov byli zachráněni.

Asi 15 minut po rozdělení došlo podle předpokladu k přerušení spojení. V té době měl návratový modul kolem sebe oblak ionizované žhavé plazmy, skrze kterou radiové signály neproniknou. Po několika minutách se spojení obnovilo, Komarovův hlas byl údajně „klidný, nenaléhavý, bez známek nervozity“. Do oblasti kolem Orska, kam měla kabina přistát, už směřovaly vrtulníky a letouny pátrací služby. Let Sojuzu-1 se chýlil ke konci. Nikoho ani ve snu nenapadlo, co se odehrávalo na palubě nešťastné lodi…

Komarov mohl být sám se sebou nadmíru spokojený. Přestože mise ani zdaleka nesplnila letový plán, podařilo se mu díky skvělé inženýrské intuici a dokonalému porozumění systémům lodě za pomoci řídícího střediska Sojuz zachránit. Teď je na cestě domů. Kabinou zazněl tupý úder, který ohlašoval odhození poklopu padákové soustavy. Ven vyletěl brzdící a výtažný padák. Jeho tahem se měl ze svého kontejneru vytáhnout hlavní padák, jenže sekundy ubíhaly a nad lodí se třepotal a převaloval stále jen výtažný padáček. Hlavní padák se zasekl uvnitř kontejneru! Senzory na palubě Sojuzu zaznamenaly fakt, že loď nezpomaluje podle plánu. Systém fungoval přesně tak, jak byl naprogramován: uvolnil zavěšení hlavního padáku a vypustil záložní padák. Jenže hlavní padák byl stále ve svém kontejneru uvnitř Sojuzu a nemohl se tak odpojit. Záložní padák vylétl ze své schránky a zamotal se do výtažného padáku, který stále ještě plápolal nad lodí.

Byl 24. duben 1967, 03:22:52 UTC, když Sojuz-1 zakončil svou vesmírnou pouť úderem o zem v obrovské rychlosti. Při dopadu se kabina roztříštila a Vladimir Komarov byl na místě mrtev. Dílo zkázy dokončily motorky na tuhé palivo, které měly spustit zhruba metr nad zemí a zbrzdit tak přistání. Před přistáním se měl odhodit tepelný štít, pod kterým byly skryty. Ten ale zůstal na svém místě a při úderu o zem tak motorky zapálily zbytky samotné kabiny.

 

Posádka jednoho z pátracích letadel An-12 zahlédla Sojuz ještě ve vzduchu a navigovala na jeho pozici helikoptéry. První stroj přistál asi 70 metrů od místa dopadu. Záchranářům bylo okamžitě jasné, že Komarov je uvnitř trosek a už mu není pomoci. Jenže dohodnuté signály barevnými světlicemi neobsahovaly kód, který by znamenal smrt posádky. Proto záchranáři použili nejzávažnější dostupný kód „Kosmonaut potřebuje urgentní lékařský zásah mimo loď“. To zmátlo velitele záchranných jednotek a prodloužilo dobu, po kterou setrvávalo řídící středisko v domnění, že let skončil alespoň částečně úspěchem.

Záchranáři se snažili uhasit plameny hasicími přístroji, požár byl ale natolik prudký, že nezbylo, než na vrak naházet hlínu. Z kabiny zbyla kouřící masa, vysoká asi 70 cm. Kosmonaut nebyl nikde k nalezení, až po dlouhém úsilí se podařilo identifikovat spečené „cosi“ o rozměrech asi 30 x 80 cm. Z trosek Komarovovy pozůstatky údajně vytahoval sám Gagarin. Tělo bylo převezeno do Moskvy, kde byla za přítomnosti některých kosmonautů vykonána pitva. 26. dubna 1967 byl popel Vladimira Komarova uložen během státního pohřbu do kremelské zdi.

Co bylo příčinou jeho smrti? Proč se neotevřel hlavní padák? Předem je nutno říci, že nic z toho, co se stalo během přistání, nemělo- tedy až na hrubou nedbalost techniků a konstruktérů-souvislost s problémy na oběžné dráze. Ty pramenily ze špatné konstrukce servisního úseku Sojuzu. Panel se údajně zasekl v textilní obšívce, kterou byla loď zvenčí pokryta. Iontové čidlo bylo umístěno v místech, kde jej kontaminovaly orientační motorky. Přístrojový úsek se ale v pořádku oddělil od návratové kabiny, stejně jako orbitální úsek. V tom kořen tragédie netkvěl.

Vyšetřovací komise nakonec zjistila dvě závažné skutečnosti. Schránka padáku byla otevřena ve výšce 11 km a rozdíl tlaků mezi vnější atmosférou v této výšce a vnitřním prostředím modulu kontejner zdeformoval a znemožnil tak vytáhnutí padáku ven. V takové výšce nebyl padákový systém nikdy testován. Navíc výtažný padáček působil silou 1500 kg, ale k vytažení hlavního padáku bylo při následných testech třeba více než 2800 kg tahu. Druhým, neoficiálním, poznatkem byl fakt, že po nanesení speciální pryskyřice, která pokrývala vnější stěny lodi a chránila ji před žárem při vstupu do atmosféry, byly kabiny 7K-OK No.4 (Sojuz-1) a 7K-OK No.5 (Sojuz-2) testovány v tepelné komoře, kde měla mimo jiné ona pryskyřice polymerizovat a ztuhnout. Při testech nebyly díky nedbalosti techniků instalovány kryty padákových schránek a tak byly kontejnery vevnitř potřísněny pryskyřicí, která utvořila na stěnách drsný povlak. Ten bránil hladkému vyklouznutí padáků. Toho, kdo se o program Sojuz zajímá, dosud mrazí při pomyšlení na to, že by Sojuz-2 skutečně nakonec odstartoval. Jeho padákový kontejner nesl stejné smrtící vady, jako na Sojuzu-1. Pohřeb by v takovém případě nebyl jeden, ale hned čtyři… Na základě těchto poznatků byly stěny padákových kontejnerů na dalších exemplářích lodí vyztuženy, jejich tvar změněn z válcového na konický a vnitřní povrch byl dokonale vyleštěn.

Nakonec je třeba zmínit jednu nechutnou aféru. Po letu se objevily spekulace o tom, že s Komarovem v očekávání jeho smrti ještě před vstupem do atmosféry mluvila jeho žena a Dmitrij Ustinov. Kosmonaut údajně dal ženě rady ohledně výchovy jejich dětí a pak bylo slyšet jen vzlyky. Ustinov prý také plakal a neustále opakoval Komarovovi, že je hrdina. Tato historka je nesmyslná. Od momentu, kdy bylo rozhodnuto o jeho návratu, měl Komarov plné ruce práce, aby zkrotil svůj Sojuz. Na soukromou komunikaci prostě nebyl čas, navíc- jak mohli pracovníci řídícího střediska v noci sehnat Ustinova a dopravit jej do řídícího střediska na Krym? Komarov byl velmi nadaný a schopný kosmonaut, byl si vědom toho, že se mohou vyčerpat baterie, ale nakonec nemusel ani přepínat na záložní sadu akumulátorů. Byl přesvědčen, že mise skončí úspěšně, odhozením servisního úseku vlastně odhazoval i své problémy. V návratovém modulu se do aktivace padákového systému nevyskytla žádná život ohrožující závada. O tom, že zemře, mohl vědět maximálně několik desítek sekund před dopadem. Věta, která mu je připisována- „Ďábelská loď! Na co sáhnu, to nefunguje!“- mohla skutečně padnout, ale určitě nebyla známkou nějaké předsmrtné úzkosti.

 

Program Sojuz se touto tragédií, stejně jako jeho protějšek Apollo, zadrhnul a zastavil na dlouhý rok a půl. Katastrofa, která měla své kořeny mimo jiné i v neschopnosti hlavního konstruktéra Mišina odolat politickým vlivům a termínům, byla první nehodou, u které přišel kosmonaut o život během mise.

O necelý rok později, za ne zcela jasných okolností, zahynul i náhradník velitele Sojuzu-1 Jurij Gagarin. Smutným detailem je to, že zahynul na letounu MiG-15 UTI, který byl vyroben v licenční výrobě v Aeru Vodochody. Během krátké doby tak přišli Sověti díky Sojuzu-1 o iluze o kosmickém programu a o národního hrdinu a ikonu v podobě Jurije Gagarina. Toho Gagarina, který v zákulisí bojoval marnou bitvu za to, aby při stanovování cílů a termínů programu Sojuz rozhodoval zdravý rozum, nikoliv politika a alibizmus…

„Posílám pozdrav a hledím přitom do čistého nebe až do chvíle, kdy černý dým zakryje toto nebe navždy.“
Úryvek z knihy o Johance z Arku, kterou Vladimir Komarov před svým osudným letem věnoval svému příteli S. Borzenkovi.Tato slova v ní přitom podtrhl…

 

 

12. díl:  Rozbité zuby a atentát

Po katastrofě Sojuzu-1 se sovětský kosmický program opět rozběhl v roce 1968. 26. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz-3. Na jeho palubě byl hrdina druhé světové války- Georgij Timofejevič Beregovoj. Muž, který během konfliktu odlétal 185 bojových misí jako pilot Il-2, se stal nadlouho nejstarším člověkem v kosmu- v době startu mu bylo 47 let. Bylo o něm známo, že byl chráněncem velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Zařazením do poslední verze posádky plánovaného Voschodu-3 přeskočil kosmonauty, kteří přišli do oddílu mnohem dříve. Pochybnosti vzbuzoval jeho věk, kterým při výběru výrazně překračoval daná kritéria, i jeho schopnosti. Během zkoušek, které kosmonauti skládali, rozhodně nijak neoslnil. Přesto byl jmenován na veledůležitou misi, která měla vrátit důvěru programu Sojuz po smrti Vladimira Komarova. Jeho úkolem bylo spojit se s bezpilotním Sojuzem-2, který byl vypuštěn o den dříve. Beregovoj se ke svému cíli přiblížil na 200 metrů, avšak spojení se nezdařilo. Kosmonaut nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílovému Sojuzu a při pokusech napravit svou chybu spálil příliš mnoho paliva. Když se ani napodruhé spojení nepovedlo, bylo od něj upuštěno a propaganda dlouhá léta tvrdila, že vůbec nebylo zamýšleno. Je pravdou, že Beregovoj byl nováček a navíc údajně na začátku letu, kdy mělo ke spojení dojít, trpěl kosmickou kinetózou. Po 3 dnech, 22 hodinách a 50 minutách Sojuz-3 přistál. Nesplnil sice hlavní cíl letového plánu, ale jedna věc se povedla stoprocentně: loď udržela bez zádrhelů svého obyvatele naživu- Beregovoj dokonce tvrdil, že přistání bylo tak měkké, že jej takřka nezaznamenal. Jeho práci ale museli odvést jiní o pár měsíců později…

14. ledna 1969 v 07:30:00 UTC se na sloupu ohně vydal k obloze nosič s kosmickou lodí Sojuz-4 na špici. V jejím návratovém modulu ležel opět jediný muž- Vladimir Alexandrovič Šatalov. Ze země jeho úspěšný start a navedení na oběžnou dráhu sledovali tři jiní muži. Na jednu stranu mu záviděli, na druhou stranu věděli, že jejich čas přijde. Přijde dříve, než by se dalo čekat.

 

Následující den, 15. ledna v 07:04:57 UTC se step rozezněla pekelným rachotem „semjorky“ znovu. Tentokrát se vydával do vesmíru Sojuz-5. Na jeho palubě byli stejní tři muži, kteří včera sledovali start svého kolegy: velitel Boris Valentinovič Volynov, palubní inženýr Alexej Stanislavovič Jelisejev a kosmonaut-výzkumník Jevgenij Vasilijevič Chrunov. Prvně jmenovaný měl stát za tři dny na prahu smrti a všichni i s Šatalovem pak o pár dní společně jen o vlas unikli kulkám pistole. Do té doby se ale měli zapsat do historie.

Důvod vypuštění dvou lodí během krátké doby byl nasnadě. V plánu bylo jejich spojení. To se mělo uskutečnit druhý den po vypuštění Sojuzu-5, tedy 16. ledna. Aktivní lodí byl Sojuz-4 s Vladimirem Šatalovem, který využíval nového naváděcího zařízení „Igla“. Po malých problémech s falešnými signály na palubní desce se nad Krymem v 8:20 UTC obě lodi hladce spojily. Do slavnostní chvíle se vkradl moment poťouchlého humoru, když jeden z kosmonautů trojčlenné posádky v okamžiku, kdy vodící tyč Sojuzu-4 vjela do pasivního stykovacího zařízení Sojuzu-5, zvolal „Jsme znásilňováni! Jsme znásilňováni!“. Toto zvolání bylo později pochopitelně vymazáno ze záznamů.

 

Zdálo by se, že hlavní úkol letu se podařilo úspěšně splnit. Nebyla to však pravda. Hlavní úkol před kosmonauty teprve stál. Zatímco sovětská propaganda nadšeně zvěstovala světu, že spojením lodí došlo k vytvoření první „experimentální orbitální stanice“, posádka Sojuzu-5 proplavala do orbitálního úseku své lodi a Alexej Jelisejev s Jevgenijem Chrunovem na sebe začali za asistence svého velitele navlékat skafandry „Jastreb“. Zvláštností bylo umístění „batohu“ se zásobou kyslíku a energie. Ten byl připevněn zepředu na stehnech kosmonauta. Po navléknutí skafandrů a nutných prověrkách se Volynov s kolegy rozloučil a odplaval zpět do přistávacího modulu. Zavřel a zahermetoval za sebou poklop a začal vypouštět z orbitálního úseku atmosféru.

 

Když nadešel čas, Chrunov otevřel průlez, který dělil interiér orbitálního modulu od vesmírného prostoru a opatrně vykouknul ven. Bylo 9:43 UTC, když dostal povolení a druhá kosmická vycházka sovětského programu mohla začít. Chrunov se snažil vysoukat z orbitálního modulu ven, ale na okamžik se zamotal do bezpečnostního lana, které jej jistilo proti odlétnutí do hlubin vesmíru. Trvalo to pouze okamžik, ale Jelisejev díky tomuto vyrušení z nacvičené rutiny opomněl připevnit na svůj skafandr fotoaparát, který odplul do prostoru. Díky tomu se z celé vycházky dochovalo jen pár zrnitých záběrů z kamery, umístěné na trupu Sojuzu-5. Chrunov se ale rychle z kliček a záhybů lana vymotal a nad Jižní Amerikou se zachytil konstrukce, která byla umístěna na dokovacích adaptérech Sojuzů a která po jejich spojení tvořila zábradlí mezi průlezy na orbitálních modulech obou lodí. Pomalu začal ručkovat směrem k druhé lodi, po cestě ještě odmontoval fotoaparát z jejího trupu, otevřel průlez do orbitálního modulu a vplul dovnitř. Za ním stejnou cestou přeručkoval i Jelisejev.

 

V orbitálním úseku Sojuzu-4 je vítal na papíře napsaný vzkaz od Šatalova a hned po natlakování úseku se s nimi Šatalov přátelským objetím přivítal i osobně. Celá vycházka trvala pouhých 37 minut a aby nebylo sporu o tom, že nic nebylo zfalšováno, Chrunov a Jelisejev předali Šatalovovi poštu a čerstvý výtisk deníku Izvestija. Po 4 hodinách a 34 minutách společného letu se obě lodi oddělily a pokračovaly podle vlastních plánů samostatně. Obě měly na programu vědecké experimenty.
17. ledna v 06:50:47 UTC přistál Sojuz-4, nyní už s trojčlennou posádkou po letu, trvajícím 2dny, 23 hodin, 20minut a 47 sekund nedaleko Karagandy. Skončila mise, kterou měl před necelými dvěma roky vykonat nešťastný Vladimir Komarov.

 

Boris Volynov zatím zůstával sám na orbitu. Bylo by dobré se u tohoto muže trochu zastavit, protože jeho cesta do oddílu kosmonautů nebyla vůbec jednoduchá. Narodil se 18. Prosince 1934 v Irkutsku jako syn svobodné matky. To byl ve své době velký hendikep. S nevlastním otcem se pak rodina přestěhovala do oblasti Kuzbasu. Tvrdý život místních horníků byl možná impulzem k tomu, aby se mladý Boris začal poohlížet na opačnou stranu- po obloze. Dalším faktorem, který mu znepříjemňoval život i po přijetí do oddílu kosmonautů, byl jeho židovský původ po matce. V zemi, kde je velmi hluboce zakořeněný antisemitizmus- který ještě nenápadně vygradoval za komunistické éry- to je komplikace, která je takřka nepřekonatelná. Přesto se díky železné vůli a vynikajícím výsledkům dostal do prvního oddílu kosmonautů. Jeho vysněný okamžik vstupu za brány atmosféry měl přijít díky jmenování velitelem Voschodu-1. Ale jen pár dní před startem kdosi opět vytáhl otázku jeho židovského původu a Voschod startoval s náhradní posádkou. Rozhodnutí údajně doběla rozzuřilo Koroljova, kterému musel domlouvat samotný Chruščov. Volynov byl poté jmenován do posádky Voschodu-3, ovšem tentokrát pro změnu vadil fakt, že otec palubního inženýra Georgije Katyse byl popraven během Stalinových čistek. Katys byl promptně vyměněn a Volynov dostal nového kolegu. Ovšem jak už jsme v minulých dílech zjistili, Voschod-3 byl potichu zrušen…

Nyní tedy osamocený Volynov proplouval při plnění naplánovaných experimentů náhle nezvykle velkým a prázdným Sojuzem. Měl radost, že jeho kolegové bez problémů přistáli a určitě mu nebylo proti mysli, že může v tomto novém zvláštním prostředí strávit sám ještě jeden den.
Všechno ale má svůj konec a i Volynov došel na poslední stránku experimentálních procedur na oběžné dráze. Byl čas vrátit se domů. Byl 18. leden 1969 a tento den se zapíše do života Borise Volynova nesmazatelným písmem. Podle plánu měl Volynov ručně zorientovat Sojuz do správné polohy k zážehu brzdícího motoru, pistání bylo plánováno kolem 6:30 UTC.. Když tuto proceduru nanečisto zkusil v podmínkách beztíže, nedokázal manévr vykonat během stanovených 9 minut. Upozornil na to řídící středisko, ale to mu přesto dalo zelenou pro ostrý pokus. Nešlo o nic životně důležitého- v záloze byl ještě automatický manévr, který bylo možno vykonat o jeden orbit později. Volynov se ani nyní do časového limitu nevešel a tak důvěru dostal autopilot.

Brzdící zážeh tentokrát po správné orientaci Sojuzu proběhnout mohl a vyšel naprosto perfektně. Volynov se mohl těšit domů- přestože v místě předpokládaného přistání bylo arktických -35°C. Šest sekund po dokončení brzdícího zážehu se odpálily pyropatrony, které měly oddělit orbitální a servisní úsek lodi. Trhnutí ohlásilo další úspěšný milník letu. Jenže Volynova čekal obrovský šok. Pohledem z okénka zjistil, že stále vidí prutové antény, umístěné na konci jednoho ze slunečních panelů na přístrojovém úseku. Vysvětlení bylo jednoduché: úsek se neoddělil! To byla kritická situace, přístrojový úsek měl za následek nepředpokládané umístění těžiště, se kterým si manévrovací motorky při sestupu nebudou umět poradit, ale to nebylo to nejhorší. Přístrojový úsek byl připojen k přistávacímu modulu v místě, kde byl umístěn tepelný štít.

O svých problémech Volynov okamžitě po navázání spojení informoval řídící středisko. Tam už byli kontroloři ve střehu, protože podle telemetrie poznali, že se Sojuz nekontrolovatelně převrací. Když uslyšeli Volynovovo hlášení na kódovaném kanálu, jeden z důstojníků sundal čepici, vložil do ní tři rubly a nechal ji kolovat. Zakrátko byla čepice plná peněz, které měly pomoci rodině, která za pár minut přijde o svého živitele. Nic jiného se nedalo dělat. Stejný rituál, který proběhl v dubnu 1967…

Vysoko nahoře zatím Volynov prožíval okamžiky, o kterých byl přesvědčen, že jsou posledními v jeho životě. Loď se převracela v podivných kotrmelcích a kolem okének se začala objevovat růžová záře rozžhavené plazmy. Kosmonaut podle pohledu na palubní desku zjistil, že ventily orientačních motorků jsou sice otevřené, ale neslyšel ani necítil žádné zážehy. Nemohl tušit, že palivo bylo už dávno vypotřebováno tím, jak se autopilot snažil stabilizovat loď v konfiguraci, na kterou nebyl naprogramován.

Nakonec se Sojuz stabilizoval sám působením aerodynamických sil. Díky těžišti však zaujal tu nejhorší z možných poloh: nejméně tepelně chráněným průlezem přistávacího modulu dopředu. Přetížení kosmonauta netlačilo do křesla, ale táhlo jej ven proti popruhům. Před jeho očima se průlez začal prohýbat dovnitř. Kabinu naplnil zápach pálícího se těsnění kolem průlezu a Volynov CÍTIL na svém těle vzrůstající žár, který jej za pár desítek sekund zcela jistě zahubí. Přesto si dokázal potichu sám pro sebe opakovat: „Hlavně nepanikař. Žádnou paniku.“

V těchto okamžicích zvítězil výcvik a chladná úvaha Volynova. Vytrhl z palubního deníku pár posledních stránek, sroloval je a zastrčil pod bundu v naději, že i když nepřežije, stránky pod bundou možná ohnivé inferno nějak přečkají a pomohou při vyšetřování katastrofy. Pak začal klidným hlasem na palubní magnetofon popisovat dění okolo. Podle jednoho pozdějšího rozhovoru prý necítil žádný strach, pouze velmi silnou touhu po životě.

Kolem něj se mezitím odehrávalo peklo. Žhavá plazma postupně oslabovala těsnění průlezu a kabinu začal plnit dusivý kouř. Průlez samotný začal měnit svou barvu žárem. V jednom momentu explodovaly nádrže paliva v přístrojovém úseku a Volynov v šoku sledoval, jak se průlez prohnul dovnitř a pak ven. Počítal poslední sekundy svého života. Naštěstí přístrojový úsek nevydržel tepelné a aerodynamické namáhání a odtrhnul se. Podle vzpomínek kosmonauta k tomu došlo zhruba 80 km nad zemí. Původně změněné těžiště se okamžitě vrátilo tam, kde mělo od začátku být a modul se převrátil do normální polohy- dnem s tepelným štítem napřed. Volynov podle změny směru působení přetížení poznal, že je zachráněn. Hluboce si oddechl. Teď už snad vše půjde tak, jak má. Nešlo.

Ve výšce 10 km zapracoval padákový systém. Jenže teď překvapený Volynov pozoroval, že se popruhy hlavního padáku zamotaly a brání nafouknutí vrchlíku. Na chvíli měl strach, že skončí jako Vladimir Komarov. Pak se popruhy začaly pomalu rozmotávat. Sestup pod padákem však díky pozdějšímu otevření probíhal rychleji oproti nominálnímu stavu. Těsně nad zemí se podle plánu měly zapálit motorky na tuhé palivo, aby zbrzdily dosednutí. Kabina však stále ještě nebyla stabilizována a podle některých zdrojů jeden z motorků selhal. Náraz na zem byl tak silný, že Volynov byl vržen ze svého křesla proti palubní desce a vyrazil si několik zubů v horní čelisti. Jen díky tlumičům, zabudovaným v konstrukci křesla neskončil jeho let zlomenými kostmi nebo poškozenou páteří. Bylo 07:59:12 UTC, let Sojuzu-5 trval 3dny, 0 hodin, 54 minut a 15 sekund.

Volynovova odysea ale ještě nebyla u konce. Díky neřízenému balistickému sestupu přistávací modul Sojuzu-5 dosedl do oblasti Uralu asi 600 km od původně plánovaného místa. Venku zuřil mráz a záchranné jednotky jej nemohly včas lokalizovat. Protože měl na sobě jen lehký sportovní komplet (Sověti v té době létali bez skafandrů, praxe, která si také vybrala svou daň, jak se dozvíme v jednom z příštích dílů seriálu) a široko daleko byla jen zasněžená pustina, jedinou jeho možností bylo sedět ve vychládajícím Sojuzu a čekat na záchranáře. Když jej konečně nalezli a otevřeli poklop, byla jeho první slova: „Mám šedivé vlasy?“

Svá zranění Volynov léčil poměrně dlouho, bylo zapotřebí i zubních a plastických chirurgů. Jeden čas dokonce hrozilo, že vypadne z týmu kosmonautů, ale dokázal se vrátit zpět. Jeho druhým a posledním letem byla cesta Sojuzu-21 spolu s Vitalijem Žolobovem na palubu Saljutu-5. Ani tato mise však neskončila úplně normálně, to je však zcela jiný příběh…

Přistání Sojuzu-5 jen se štěstím neskončilo katastrofou. Je třeba vyzdvihnout relativně klidné chování Volynova, který tváří v tvář téměř jisté smrti zachoval chladnou hlavu a snažil se svým jednáním napomoci pozdějšímu vyšetřování. Vyšetřování skutečně proběhlo, naštěstí se vyšetřovala jen „anomálie“, nikoli katastrofa. Bylo velmi obtížné zjistit příčinu selhání pyrotechniky, která měla oddělit přístrojový úsek, protože ten shořel v atmosféře. Nakonec bylo určeno, že pravděpodobnou příčinou selhání pyrotechniky byl defekt v elektrickém systému, který zapříčinil v rozhodujícím okamžiku nedostatek proudu pro odpálení rozbušek. Zamotání padákových šňůr bylo s největší pravděpodobností výsledkem působení horka na poklop padákového kontejneru a rotace modulu kolem podélné osy, která přesahoval daný limit. Konstruktéři a inženýři však byli paradoxně tímto dramatem potěšeni. Modul dokázal přežít podmínky, které v některých parametrech několikanásobně překonávaly bezpečnostní limity stroje. Potvrdily také výhody titanové konstrukce trupu lodi a prokázaly funkčnost konstrukčních opatření, která měla za úkol stabilizovat loď z jakéhokoli úhlu náběhu. Díky nim se loď po oddělení přístrojového úseku dokázala bez větších oscilací otočit štítem vpřed.

Video, mapující důležité okamžiky letu Sojuzů-4/5. Dramatický návrat B. Volynova pochopitelně chybí…

Zde by mělo správně vyprávění o misi Sojuzů 4/5 končit. Jenže s ní také souvisí jedna událost, která se udála pár dnů po návratu kosmonautů na zem. 22. ledna, čtyři dny po dramatickém návratu Volynova, se v Kremlu konala recepce na počest čerstvých hrdinů vesmíru. Do Kremlu vezla hosty kolona vozidel. V prvním voze seděla posádka Sojuzu-4 a Sojuzu-5, v limuzíně za nimi pak Leonid Brežněv. Ve třetím autě pak jel Alexej Leonov a Georgij Beregovoj spolu s manželským párem Těreškovová- Nikolajev. Za nimi pak limuzíny dalších hostí. Poté, co kolona přejela jeden z mostů přes řeku Moskvu, Brežněvova limuzína se od kolony odpojila, aby mohla vjet do Kremlu jinou branou, než ostatní hosté. Brežněvovo auto jelo jinudy proto, že v Leningradských kasárnách se den předtím ztratily dvě pistole Makarov. Panovaly obavy z útoku na „milovaného“ generálního tajemníka. Zbylá vozidla tedy pokračovala směrem na Rudé náměstí k Borovické bráně. V davu, který ze zaplněných chodníků kosmonautům mával, stál i mladý poručík Viktor Iljin. Právě on byl tím, kdo pistole v Leningradu ukradl. Když se auta přiblížila k Borovické bráně, Iljin vyběhl na vozovku a vypálil 14 ran na druhé auto kolony, o kterém předpokládal, že veze Brežněva. Údajně věděl, že Brežněv vždy sedí ve druhém voze. Navíc Georgij Beregovoj Brežněva vzdáleně připomínal, zejména svým hustým obočím.

Čtyři z výstřelů zasáhly řidiče limuzíny Ilju Zarkova a smrtelně jej zranily. Stihl ještě vůz strhnout směrem pryč od střelce. Kdyby to neudělal, čtyři další střely, které minuly jen o vlásek Leonova, by tohoto kosmonauta pravděpodobně zabily. Takto jen lehce zranily Beregového a Nikolajeva. Jeden z motocyklistů, který kolonu doprovázel, najel na atentátníka a srazil jej na zem. Iljin kupodivu nedostal nejvyšší trest. Strávil „pouze“ 20 let ve vězení. Kosmonautům se za střelbu omluvil sám Brežněv.

Balistický sestup Sojuzu-5 byl nejdramatičtějším přistáním se šťastným koncem v dějinách sovětského dobývání kosmu. Ale program byl rozběhnutý a další posádky se chystaly ke startu. Vesmír neodolatelně vábil. Za jeho tajemstvím se však i nadále skrývalo nebezpečí, které se vždy ukázalo tam, kde jej kosmonauti čekali nejméně…

 

 

 

13. díl: Vypouštíme něco do vesmíru!

Steve Bales byl nervózní. Šestadvacetiletý mladý muž, jehož role byla ve středisku známa pod akronymem GUIDO (Guidance Officer- muž, který měl na starosti navigační prostředky včetně počítače a jeho softwaru), se soustředil jako nikdy předtím. Nervozita byla cítit všude kolem. Na obrazovce před ním svítila důvěrně známá čísla a kódy, ale dnes to nebyla simulace, dnes jedeme naostro. Před pár desítkami minut se jim na uzavřeném kanálu Gene Kranz snažil dodat krátkou řečí kuráž. Bylo 20. července 1969, krátce po půlnoci místního času. Schylovalo se k největší události 20. století. A Steve měl být u toho. Seděl u jedné z konzol řídícího střediska MOCR v Houstonu a stejně jako ostatním mu naskočila husí kůže v okamžiku, kdy uslyšel, jak capcom Charlie Duke říká: „Eagle, you’re go for PDI!“. PDI znamenalo Powered Descent Initiation (iniciace sestupu s motorem), což neznamenalo nic jiného, než že dva zástupci lidstva začali pomocí motoru svého přistávacího modulu brzdit a sestupovat k povrchu jiného světa- Měsíce.

Podruhé naskočila Stevu Balesovi husí kůže v momentě, kdy uslyšel hlas Neila Armstronga, toho času 10 kilometrů nad nehostinnou měsíční krajinou: „Program alarm. It’s a 1202.“ Tahle věta mířila přímo na Balese, protože on byl tím, který sledoval počítač PNGS v lunárním modulu. A právě teď počítač říkal astronautům něco, co mohl rozluštit pouze Steve a jeho tým. A Steve věděl, že na rozhodnutí má pouhých 15 sekund. 15 sekund na to, aby rozhodl, zda mise za miliardy dolarů skončí úspěchem, nebo bude odvolána těsně před cílovou páskou. Cítil, jak se pozornost celého světa upírá na něj. Cítil se jako nahý.

V hlavě mu rychlostí blesku začaly probíhat kódy a jejich významy. Jenže kódů bylo takové množství, že zapamatovat si všechny bylo nemožné. Co jen může znamenat 1202? Mezitím Armstrong lehce nervózním hlasem urgoval požadavek: „Dejte nám instrukce pro alarm 1202!“. Bales si v ten moment vzpomněl na simulaci před několika týdny, při které mu simsupové (poťouchlí řídící simulace, kteří měli za úkol vymýšlet různé poruchy a neobvyklé situace) poslali podobný alarm, který také začínal číslem 1. Bales tenkrát nařídil přerušení mise. Po ukončení simulace to simsupové vyhodnotili jako chybu a do letových pravidel bylo zapsáno, že poplachy, začínající číslem 1 jsou důležité, ale nikoli kritické. Teď si Bales vzpomínal na onu simulaci zcela jasně. Mezitím mu ve sluchátkách zazněl hlas jednoho z mužů jeho podpůrného týmu, čtyřiadvacetiletého Jacka Garmana: „Steve! Steve ! Je to 1202, jeden z těch alarmů, u kterých můžeme pokračovat, pokud nezačne naskakovat příliš často!“ To bylo přesně to, co Bales potřeboval slyšet, aby se utvrdil ve svém rozhodnutí.

Chraptivým přiškrceným hlasem zavolal capcoma Charlieho Dukea „Pro tenhle alarm máme zelenou!“
Toho večera se měnily dějiny. Člověk poprvé navštívil jiný svět a na botách mu ulpěl měsíční prach. Steve Bales a Jack Garman se stali nedílnou součástí onoho památného okamžiku…

O tři čtvrtě roku později byla atmosféra v řídícím středisku na hony vzdálená onomu elektrizujícímu napětí loňské červencové noci. Kennedyho závazek se podařilo splnit, do konce dekády přistály na Měsíci dokonce dvě posádky a bezpečně se vrátily zpět. Ačkoli to ani u jedné nebylo bez problémů.

Kontroloři v MOCR měli pěkně zpocené tradiční bílé košile ještě před splněním Kennedyho slibu. V květnu 1969 se přímo u Měsíce konala generální zkouška přistání- v hlavní roli bylo Apollo-10, přesněji řečeno „Snoopy“. To bylo žertovné jméno, které dali svému LM velitel Tom Stafford a pilot LM Gene Cernan. Modul sestoupil až do výšky pouhých 15 km nad měsíční povrch. Jenže tam se do propracované choreografie přepínání spínačů a tlačítek astronauty vloudila malá chybička. Když došlo na simulaci nouzového přerušení sestupu, které zahrnovalo přechod na navigaci pomocí AGS (Abort Guidance Systém- nouzový navigační počítač), zničehonic se Snoopy začal otáčet jako divoká káča. „Zku..ysyn! Co se stalo?“ zaječel Cernan na otevřeném kanále (což mu vysloužilo po misi pár nenávistných dopisů- hrdinové vesmíru přece sprostě neklejí, že ano?), zatímco Stafford odhodil sestupový stupeň a po dlouhých osmi sekundách získal znovu nad Snoopym kontrolu. Posléze bylo zjištěno, že Cernan před simulací přepnul navádění z PNGS (Primary Navigation and Guiding Systém- primární navigační a naváděcí počítač) na AGS tak, jak bylo předepsáno. Jenže o chvíli později hmátl po tomtéž přepínači Stafford, a protože věděl, že se musí přepnout do opačné polohy, aniž by se díval, přepnul jej zase zpátky na PNGS. Když došlo k přerušení sestupu, systém začal místo mateřské lodi Charlie Brown zaměřovat samotný Měsíc. Od pádu na povrch Měsíce dělily oba muže pouhé dvě sekundy…

Apollo-11 trápily výše popsané alarmy počítače při sestupu a autopilot modul vedl přímo do kráteru obklopeného velkými balvany. Armstrong byl nucen přejít na ruční řízení a vybrat jiné místo. Pak těsně před vzletem z povrchu Měsíce zjistili Armstrong a Aldrin, že spínač, který odjišťoval motor vzletového stupně modulu, je ulomený. Bez něj nebylo možné odstartovat. Situaci, která hrozila uvězněním Armstronga a Aldrina na Měsíci navždy, vyřešila obyčejná propiska. Tu Aldrin ve správný okamžik zasunul do otvoru po spínači a tiché cvaknutí jej ujistilo o tom, že přece jen poletí domů.

 

Ani Apollo-12 v listopadu 1969 nebylo bez zádrhelů. 36 sekund po startu do něj uhodil blesk a v 52. sekundě ještě jeden. Ionizované spaliny motorů F1 prvního stupně Saturnu-5C totiž vytvořily téměř dokonalý hromosvod a průlet nízkou oblačností nemohl dopadnout jinak. Zásah knokautoval elektrický systém velitelského modulu Apolla-12, naštěstí Saturn měl vlastní nezávislý systém navádění a tak dál pokračoval po správné trajektorii. Přepnutím obskurního spínače SCE (Signal Conditioning Equipment- tedy zařízení upravující signál) do polohy AUX se vše vrátilo do normálu. Velitel Pete Conrad se chichotal celou cestu na orbit. Na zemi však zcela vážně přemýšleli o tom, zda blesk nevyřadil také pyrotechniku padáků. Nakonec bylo přijato rozhodnutí pokračovat v letu na Měsíc a Conrad a Bean se tak stali třetím a čtvrtým člověkem, kteří šlapali v prachu, starém několik stovek milionů let. Během zpáteční cesty padáky fungovaly naprosto bezvadně…
Teď byl duben 1970 a k Měsíci mířila další posádka. Apollu s pořadovým číslem 13 velel zkušený James “Jim” Arthur Lovell, šestým člověkem na Měsíci se měl stát Fred Wallace Haise a pilotem velitelského modulu byl John Leonard “Jack” Swigert.

Přitom posledně jmenovaný ještě před několika desítkami hodin netušil, kam se zakrátko vydá. Jack Swigert byl členem záložní posádky pod vedením Johna Younga. Původním adeptem na křeslo ve třináctce byl Thomas Kenneth Mattingly. Pak ale Charlie Duke, záložní pilot LM (Lunar Module- lunárního modulu)navštívil přítele, jehož dítě, jistý chlapec jménem Paul Hause, mělo zrovna spalničky. Duke se jimi nakazil. Během testů lékaři zjistili, že Mattingly, který přicházel s Dukem denně do kontaktu, je na rozdíl od ostatních členů posádky ještě neprodělal, tudíž nemá vytvořeny protilátky a mohl by projít akutní fází onemocnění během měsíční mise.