Zvětšit obrázek

Býk, Altamira (Wikipedie)

Gerald Crabtree nabízí v úvodu své stati otištěné ve vědeckém časopise Trends in Genetics sázku, že kdyby mezi nás zavítal obyvatel či obyvatelka Athén z doby kolem roku 1000 př.n.l., patřili by k těm nejchytřejším, intelektuálně nejvýkonnějším, vynikali by dokonalou pamětí, překypovali by skvělými nápady a racionálními náhledy na nejrůznější ožehavá témata. Vedle průměrného Řeka, který se podílel na vypálení Tróje někdy kolem roku 1190 př.n.l., by tedy měli dnešní intelektuálové vypadat jako zanedbaní tupci.

Zvětšit obrázek

Etruská žena, terakota, (Kredit: Thomas Ihle, Wikimedia)

Jak k tomu Crabtree dospěl? Odhaduje, že se na funkcích lidského mozku podílí 2000 až 5000 genů (z celkového počtu asi 23 000 genů). Všechny geny jsou samozřejmě náchylné k chybám a poškození a „intelektuálské geny“ z toho nemají výjimku. Dříve nepřinášely mutace „intelektuálských“ genů lidstvu jako celku vážnější problémy. O to se postaraly nesmlouvané síly přírodního výběru, v němž obstojí jen nejzdatnější. Kdo utrpěl mutaci „intelektuálského“ genu, ten zhloupl a nepřežil. Něco ho sežralo, někdo ho zabil. Přežívali tedy jen ti nejchytřejší.

Téhle vymoženosti jsme se podle Crabtreeho zbavili vynálezem zemědělství. Pěstování plodin a chov zvířat dovolily lidem, by se usadili na jednom místě a žili ve velkých skupinách, kde se nějaký ten pitomec snadno ztratí. Když už pak tupci s narušenou dědičnou informací spáchali nějakou hloupost, ostatní ji napravili a jelo se dál. Hloupost najednou přestala být smrtícím handicapem a mohla se šířit. Dnes si prý každý z nás nese v dědičné informaci v průměru od 2,5 do 6 mutací na „intelektuálských“ genech. Ve srovnání s Mykéňany, starými Egypťany, Mezopotámci, ale i Khungy z Kalahari či Yanomamy z Amazonie máme IQ zmrzlé ryby.

Zvětšit obrázek

Homérova Busta , British Museum, en.wikipedia

Crabtreeho stati (Crabtree G.R.: Our fragile intellect. Part I. TIGS, http://dx.doi.org/10.1016/j.tig.2012.10.002; Crabtree G.R.: Our fragile intellect. Part II. TIGS http://dx.doi.org/10.1016/j.tig.2012.10.003) vzbudily velkou pozornost. Způsob, jakým o nich informovaly sdělovací prostředky, byl tradičně nešťastný. Zprávy bylo možné shrnout do konstatování, že lidstvo je opravdu v loji. Něco na způsob: Všechno je na houby, jen ty včely jsou na med a ten je také na houby.

Zvětšit obrázek

Bronzová kopie Myronova Discobola (Kredit: Wikipedie)

Crabtree však není škarohlíd a s lidstvem to nevidí černě. Naopak, jeho text vyznívá velmi optimisticky, protože vyslovuje přesvědčení, že nakonec poznáme „intelektuálské“ geny, odhalíme jejich mutace a naučíme se je opravovat. Lidstvo bude díky napraveným "intelektuálským" genům bezmála stejně inteligentní, jako když ještě sedalo kolem ohniště, štípalo pazourky, ohlodávalo sobí kost a malovalo býky na strop jeskyně Altamiry.

Crabtreeho argumentace vyznívá přesvědčivě. Všem nám je jasné, že se člověk se svou civilizací působení přírodních sil do značné míry vymkl. Naznamená to, že už se nemění. V dědičné informaci subsaharských populací najdeme jasné změny, které si vynutilo soužití se zabijáckými viry Ebola, Marburg nebo Lassa. Dědičná informace Evropanů nese známky přizpůsobení vydatné konzumaci alkoholických nápojů. Etnika, která začala konzumovat mléko hospodářských zvířat, získala evolucí schopnost trávit i v dospělosti mléčný cukr laktózu. Situací, kdy adaptace rozhodují o životě a smrtí, však evidentně ubylo.

Je otázka, zda to byla právě inteligence, co v dobách Vizigotů, Hyksósů či Hunů rozhodovalo o přežití. K dispozici je hromada důkazů o tom, že významnou devizou byla fyzická zdatnost, rychlost, vytrvalost, síla. Výkonný mozek byl možná leckdy na překážku. Cennější byla ruka schopná přesně a rychle seknout mečem nebo oko schopné zacílit šíp na hruď protivníka.

Crabtree nám sice líčí Athéňana z dob před třemi tisíciletími jako Einsteina, Bacha, Shakespeara a Schweitzera v jedné osobě, ale nemá pro to jediný hmatatelný důkaz. O ztrátě fyzické zdatnosti existuje bezpočet důkazů. Když zůstaneme u Athéňanů, pak je například jasné, že při veslování na trierách podávali tehdejší veslaři výkony, za jaké by se nemusel stydět ani český olympionik Ondřej Synek. Athéňané však byli schopni postavit stovky veslařských posádek složených z desítek mužů. Jen samotné Athény disponovaly tisíci muži s výkonností Ondřeje Synka. Takovou populaci zdatných veslařů bychom dneska neposháněli po celé Evropě – a to je náš kontinent ve srovnání s antickými dobami podstatně zalidněnější.

Zvětšit obrázek

Chrám Ramsese II. v Aboe Simbelu, (Kredit: Marion Golsteijn, Wikipedie)

Další předpoklad nezbytný k tomu, aby byla Crabtreeho představa reálná, spočívá ve vysokém podílu genů na intelektu. Crabtree počítá, že geny ovlivňují intelekt zhruba ze 60 % a zbytek připadá na vlivy vnějšího prostředí. Mnohé studie ale dokazují, že podíl genů na intelektu je podstatně nižší – nejvýše 30%. Někdy se proto říká, že geny ovlivňující lidský intelekt jsou demokratické. Dovolují i nepříliš chytrým rodičům zplodit chytré dítě. Bohužel, to funguje i naopak a chytří rodiče nemají jistotu, že jejich dítě nebude natvrdlé. To, že se v rodině hloupých rodičů talent chytrého dítěte snáze promrhá a že chytří rodiče nakonec "dokopou" nepříliš nadané dítě třeba k úspěšnému složení maturitní zkoušky, jen dokládá sílu vnějšího prostředí a omezený vliv genů.

Zvětšit obrázek

Hunský zlatý náramek s granátem. Walters Art Museum, Wikimedia Commons by the

Zcela jistě vždycky neplatí Crabtreeho předpoklad, že i jeden jediný defekt "intelektuálského" genu nutně odsoudí člověka k výraznému poklesu intelektu. Mnoha lidem chybí rozsáhlé úseky DNA včetně na nich umístěných genů a přitom to na jejich organismu nezanechává zjevnou stopu. Myším lze vcelku beztrestně vykuchat z dědičné informace miliony písmen genetického kódu a funkce organismu to nenaruší. Dědičná informace je silně „blbuvzdorná“ a vše důležité je v ní většinou mnohonásobně jištěno. Je vysoce pravděpodobné, že i "intelektuálské" geny mají své "rezervy".

Míchání s dědičnou informací buňkám mozku nejen neškodí, ale jeví se dokonce jako žádoucí. V genomu člověka se nachází celá řada tzv. skákajících genů, které mohou „hopsat“ po dědičné informaci a napasovat se v ní na nejrůznější místa. Často v „místě dopadu“ poškodí původní dědičnou informaci. Proto je „hopsání“ skákajících genů v mnoha typech buněk – především pak v buňkách pohlavních – přísně zakázáno. Volné poskakování je vnitrobuněčnými mechanismy povoleno kupodivu ve vyvíjejícím se mozku. Škody, které přitom vznikají, jsou zřejmě menší než výhody, jež přináší genetické rozrůznění nervových buněk.

Zvětšit obrázek

Římské Colosseum (Kredit:Wknight94, Wikipedie)

Sám Crabtree věnuje zmínku tzv. Flynnovu efektu – tedy pozorovanému zvyšování IQ. Crabtree ho připisuje zlepšeným životním podmínkám. Například úbytku olova v životním prostředí poté, co přestaly být sloučeniny olova přidávány do benzínu. Pokud ale intelekt určují hlavně geny, jak tvrdí Crabtree na jiném místě, pak by neměly mít zlepšené životní podmínky tak významný efekt.

Na rozdíl od Crabtreeho bych se vsadil, že kdyby mezi nás přišel Athéňan z doby kolem roku 1000 př.n.l., zcela jistě by většině z nás utekl nebo by nás přepral. Na to, že by nás přechytračil, bych nevsadil zlámanou grešli. Jenže dneska je v kurzu spíše hořekovat nad tím, jak to jde s člověkem a jeho civilizací s kopce a líčit doby dávno minulé, jako selanku, kdy byla i tráva zelenější, trpaslíci větší a voda sušší. Z historických dokumentů vyplývá, že stejně ohrnovali nos nad přítomností a opěvovali minulost i ti Crabtreem vychvalovaní „moudří“ Athéňané.

Psáno pro: BigBlog a Osel.cz