Zvětšit obrázek

Rentgenový snímek okolí Sgr A*. Rekordní záblesk jako jasný bod uprostřed. (NASA/MIT/F. Baganoff et al.)

Mike Nowak. Kredit: MIT Kavli Institute.

Jak skoro jistě každý ví, ve středu naší rodné galaxie - Mléčné dráhy sedí supermasivní černá díra. Je to příšera o hmotnosti více než 4 miliony Sluncí, která je od nás vzdálená přibližně 27,5 tisíce světelných let. Pozorujeme ji v souhvězdí Střelce a tak dostala přezdívku Sagittarius A-star, standardně zkracovanou jako Sgr A*. Navzdory své obrovité hmotnosti je ale naše galaktická černá díra vcelku způsobná, dalo by se říct až zakřiknutá. Během té doby, co ji sledujeme, obvykle září asi tolik, jako naše Slunce, které je, jak již bylo naznačeno, čtyřmilionkrát menší. Tu a tam, zhruba jedenkrát za pozemský den, se supermasivní černá díra zakucká a vyplivne krátký záblesk záření. Odborníci si s nimi nevědí moc rady, ale zároveň tuší, že by jejich objasnění napomohlo pochopení černých děr jako takových. Nedávno se ale stalo něco zajímavějšího.

Michael Nowak z Kavliho institutu astrofyziky a výzkumu vesmíru na MIT společně s početným a pestrým týmem kolegů využili služeb známé rentgenové orbitální observatoře NASA jménem Chandra a pozorovali prozatím nejjasnější rentgenový záblesk, na jaký se naše supermasivní černá díra podle našich vědomostí zmohla. Výtrysk rentgenového záření trval přes hodinu a byl zhruba 150krát jasnější, než průměrná rentgenová aktivita dotyčné černé díry. Vědci jsou nadšeni, protože chování stárnoucích supermasivních černých děr je doposud zahaleno mnoha otazníky. Víme, že to nejsou žádná bouřlivá galaktická mimina jako kvasary, ale také nejsou úplně mrtvé. Teď jsme měli možnost být při tom, kdy se i s takovou stárnoucí příšerou něco děje. Podle šťastných objevitelů záblesku si lidé obvykle černé díry představují jako nekompromisní kosmické vysavače, které vycucnou úplně všechno v okolí. Jenže, stárnoucí dámy, jako je ta naše v Mléčné dráze, jsou ve skutečnosti vcelku vybíravé a většinu hmoty, k níž se dostanou, z nějakého důvodu zase odfouknou pryč. Proto toho snědí málo a září tak nepatrně.

Zvětšit obrázek

Rentgenová observatoř Chandra. Kredit: NASA.

Zvětšit obrázek

Transparentní mřížky pro vysoké energie a pro nízké energie při sestavování observatoře Chandra. Kredit: TRW, NASA.

Nowak a spol. použili pro analýzu dat zařízení na palubě Chandry, High Energy Transmission Gratings Spectrometer (HETGS), který rozkládá zachycené rentgenové záření do několika skupin vlnových délek transparentní mřížkou pro vysoké energie, podobně jako optický hranol viditelné světlo. Badatelé pak při detailní analýze získaných dat našli signál vytvořený 700 fotony, který byl sice v porovnání se zářením přicházejícím z aktivních galaxií slabší, ale na poměry naší galaktické černé díry rozhodně významně intenzivní. Cože se to vlastně stalo? Nowak to vidí tak, že supermasivní černá díra najednou zhltla mnohem víc, než kolik si dává obvykle ke svačině. Podle jedné z teorií šlo o asteroid, který se dostal tak blízko k černé díře, že ho rozdrtila a pozřela. Právě takový materiál prý mohl způsobit pozorovaný záblesk.

Zatím z toho nejsme příliš moudří, ale zdá se, že takové silnější záblesky z naší supermasivní černé díry bývají poměrně vzácné. Přitom je kolem Sgr A* spousta materiálu, přinejmenším mezihvězdného plynu, takže by supermasivní černá díra měla polykat mnohem víc hmoty a být tudíž milionkrát jasnější, než ve skutečnosti je. Takže, záhada trvá a je jasné, že by bylo fajn naší galaktickou černou díru intenzivně a dlouhodobě sledovat. Jestli se někdy lidé dostanou k tomuto línému monstru na dohled, bude to určitě velice zajímavá zkušenost.

Prameny:

MIT News 6.11. 2012, Astrophysical Journal 759: 95, Wikipedia (Sagittarius A*).