Oxfordský psycholog Kevin Dutton dal studentům jednoduchý úkol: Pokuste se uhodnout, jakou profesi má člověk, kterého lze charakterizovat jako „nelítostného, neohroženého, okouzlujícího, amorálního a soustředěného“. Tipy studentů byly různorodé a zajímavé: ředitel, špión, chirurg, politik, voják … ale také sériový vrah, námezdní zabiják nebo bankovní lupič.
Kevin Dutton na tomto příkladu demonstruje, že psychopatické rysy osobnosti – pocit vlastní nadřazenosti, přesvědčivé vystupování, kouzlo osobnosti, bezohlednost, absence výčitek a schopnost manipulovat lidmi - mohou představovat devizu, která je v dnešním světě k nezaplacení.
„Pouhé intelektuální schopnosti nejsou nic víc než elegantní způsob, jak skončit druhý,“ řekl Duttonovi jeden veleúspěšný manažer. „Cesta vzhůru je obtížná. Můžete si ji usnadnit, když se vyšvihnete na záda druhých. A ještě snazší to budete mít, když ty lidi přesvědčíte, že je to pro ně výhodné.“
Kevin Dutton přibližuje ve své knize „Moudrost psychopatů“ (The Wisdom of Psychopaths) výhody psychopatických vlastností na názorném příkladu. Představme si každý rys lidské osobnosti jako jeden z „čudlíků“ na mixážním zvukařském pultu. Dolní poloha každého čudlíku představuje absenci psychopatických projevů, horní poloha odpovídá plně rozvinutému rysu psychopata. Když při nahrávání „vyhulíme“ všechny čudlíky na maximum, nebude výsledná nahrávka k poslouchání. Stejně tak není k potřebě člověk, který je všech ohledech stoprocentní psychopat. Když naopak stáhneme čudlíky na minimum, dosáhneme diametrálně odlišného výsledku, ale ani pak to žádná nádhera nebude. Člověk postrádající byť jen špetku psychopatických rysů, není podle Duttona také to „pravé ořechové“. Za nejlepší Dutton považuje, když budou některé čudlíky uprostřed, jiné blíže maximu a další zase minimu. Podle Duttona bychom toho neměli mít z psychopatů příliš mnoho. Ale na druhé straně bychom z nich zase neměli mít moc málo.
Přednosti psychopatů demonstroval Dutton zajímavým pokusem. Vybral si dobrovolníky z řad studentů a provedl u nich testy osobnosti. Pro vlastní pokus vybral studenty, kteří měli silně rozvinuté psychopatické rysy, a k nim přidal studenty, kteří tyto rysy prakticky postrádali. Všichni měli stejný úkol. Před nimi prošlo přes stupínek v posluchárně pět různých lidí. Jeden z nich měl v kapse červený kapesník. Tento člověk také dostal sto liber. Když „porota“ složená z vybraných studentských dobrovolníků nepoznala, že právě on skrývá v kapse šátek, peníze mu zůstaly. Když ho ale porota odhalila jako „pašeráka červeného kapesníku“, musel peníze vrátit.
Nepsychopatičtí dobrovolníci odhalili pašeráka ve 30 % případů. To je jen o málo více, než kdyby spoléhali na náhodu a hádali naslepo. Pak by měli slušnou šanci na zhruba dvacetiprocentní úspěšnost. Dobrovolníci vykazující celou řadu psychopatických rysů osobnosti byli úspěšní v 70 % případů. Ve své mysli inklinující k psychopatickému myšlení vycítili, že se „pašerák červeného kapesníku“ podvědomě strachuje o svých sto liber. Měli na to nos. Zvolili pašeráka s podobnou jistotou, s jakou si úchylný sériový vrah vybere tu nejslabší, nejzranitelnější oběť.
Výsledky Duttonova experimentu lze interpretovat tak, že lidi s psychopatickými rysy lze asi s výhodou zaměstnávat jako celníky, vyšetřovatele, úředníky berňáku nebo bachaře. Ale měli by tihle lidé obsazovat i vysoké politické posty, pozice vrcholových manažerů a další velmi zodpovědné profese? Na první pohled se zdá, že by to tak být nemělo. Přeci nebudeme mít na klíčových místech společnosti psychopaty! Není například těžké dojít k závěru, že by špičkový chirurg měl se svými pacienty soucítit, čehož „normální“ psychopat není schopen. Jenže co když pak „normálnímu“ chirurgovi při operaci soucit a z něj vyplývající pocit zodpovědnosti svazují ruce? Neodvede nakonec lepší práci lékař s psychopatickými rysy osobnosti, který se nenechá emocemi ovlivnit?
Dutton cituje jednoho předního britského neurochirurga, který mu řekl: „Nemám soucit s pacientem, kterého operuji. To je luxus, který si jednoduše nemůžu dovolit. Na sále jsem jako někdo úplně jiný: studená mašina bez srdce, která splynula se skalpelem v jedno. Když operuji a snažím se ošidit smrt, jsou emoce to poslední, co mi může pomoci. Emoce přinášejí chaos a to je pro výsledek operace špatné. Za ta léta, co operuji, jsem své emoce prakticky vyhubil.“
V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk nedokáže zprostit emocí. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je jasné patrné, jak se takovému člověku aktivuje například centrum zvané amygdala. U psychopata zůstává ve stejné situaci amygdala v naprostém klidu. Tito lidé jsou bez emocí. Uvažují zcela chladně, racionálně – nebo chcete-li bezcitně.
Jeden přední britský finančník označil Duttonovi za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost. S prvními dvěma - odhodlanost a zvídavostí – budeme asi souhlasit všichni. S bezcitností už můžou mít někteří z nás problém. Proč si tedy finančník cenil právě jí?
„Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko,“ vysvětlil finančník Duttonovi.
Naštěstí má každý z nás na vybranou. Buď se můžeme hnát za úspěchem bezcitným stylem psychopatů, nebo můžeme kráčet životem jako lidé, kterým nejsou druzí tak úplně ukradení a kteří necítí potřebu šplhat po cizích zádech a přesvědčovat ty pod sebou, jak je to pro ně výhodné. Nezbývá než doufat, že nad Duttonovou knihou „Moudrost psychopatů“ dojde ne nevýznamná část čtenářů k závěru, že takovou „moudrost“ snadno oželí. Vůbec jim nebude vadit, že si tím možná výrazně sníží vyhlídky na velký společenský sukces. Důležitější pro ně je, že budou i bez oné vychvalované bezcitnosti nadále spát jako mimina. Nejde přeci jen o to být za každou cenu úspěšný. Možná ještě důležitější je, aby se nám nezvedal žaludek každé ráno, když v koupelně pozorujeme při čištění zubů napůl rozlepeným okem vlastní pomačkaný ksicht. Abychom se mohli podívat do očí sami sobě i druhým. To snad stále ještě není tak úplně k zahození …
Psáno pro BigBlog a Osel.cz
Sadismus všedního dne
Autor: Petr Houdek (16.09.2013)
Lidé se snadněji vyslovitelnými jmény jsou oblíbenější
Autor: Stanislav Mihulka (11.03.2012)
Budete-li k sobě upřímní, zúročí se to v romantičtějším vztahu
Autor: Josef Pazdera (06.04.2010)
Second Life jako mocný simulátor problémů reálného světa
Autor: Stanislav Mihulka (29.09.2009)
Populární Twitter použit k psychologickému experimentu
Autor: Stanislav Mihulka (19.07.2009)
Diskuze:
znecitlivění
Hana Zahrádková,2018-09-18 11:43:46
Mám za to, že většina "znecitlivění" (tedy absence emocionálních reakcí) je vypěstována. Většinou poškozením psychiky v dětství vlivem výchovy, které se může táhnout i několik generací. Je to jedna ze strategií, jak přežít neúměrně bolestné zážitky. Díky intenzivnímu tréninku je tedy zřejmě i možné tento stav uměle navodit. Z praxe můžu uvést, že jistý druh znecitlivění je potřeba se naučit i v okamžiku, kdy je potřeba se naopak z psychopatí a manipulativní situace dostat na svobodu. Psychopat využívá slabin (emočních traumat) obětí. Pokud nechceme být obětí manipulace je potřeba mít emoční traumata co nelépe zpracována. Až k tomuhle společnost evolučně dospěje, psychopati už nebudou mít na kom parazitovat a pomalu vymřou.
Ještě k psychopatům v politice
Tomáš Talanda,2012-10-31 22:39:44
Myslím, že k té otázce má mnoho co říci zajímavý blog dr. Hnízdila http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=10191 s názvem Psychopati v politice škodí zdraví. (Když jsem na onen článek natrefil, docela mne zaujal, a nyní jsem si také na něj vzpomněl). Oni tam totiž, rozumějme psychopati v politice, jsou a to ve značném počtu.
Jelikož uvádím odkaz na autora, dovoluji si citovat :
"Vůbec se ale neuvažuje o tom, že (politik) může mít ... porouchanou osobnost nebo charakter. Zajímavou studii o tom zveřejnili psychiatr Robert Hare a psycholog Paul Babiak. Zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích“. "
Ibaže je to naopak
Milan Závodný,2012-10-31 19:14:58
Túto civilizáciu nevytvorili úspešní psychopati, ale geniálni vedci a umelci. Chyba je v zacielení: Úspech jedinca=nula bodov. Úspech spoločnosti=bingo! A demokracia je režim, kde blbci víťazia. Spoločnosť používajú ako rohožku. Inteligentný človek, ktorý chce pracovať pre spoločnosť, je za hlupáka. Úspešní nevynájdu nič iné, ako zisk. Ostane po nich hrob s napichanými bankovkami a veľa porazených.
Zaujímavosť
Jana Packova,2012-10-30 07:43:06
Príroda sama o sebe má ráz "psychopata" - bezcitná voči slabším, intolerantná voči zraneným či hendikepovaným. Postráda akúkoľvek "morálku" či "etiku". Silnejší a rafinovanejší vyhráva. Evolúcia ako večný boj v zbrojení a snaha o "prechytračenie" toho druhého v priamom prenose.
Kam do toho všetkého zapadá človek?
Človek
Milan Závodný,2012-10-31 19:24:53
je samozrejme zviera ako každé iné. Ani morálku nevynašiel človek, je vlastná väčšine vyšších živočíchov. /Chce to hlbší výklad, ale etológia o tom pojednáva dosť jasne./ Človek má potenciál prežiť túto desnú dobu, ale musel by práve tých úspešných a psychopatických eliminovať. Lenže momentálne sa práve oni stali objektom obdivu. Len si spomeňte, čomu nás učili komunisti: skromnosti a poctivosti. Vďaka tomu bola tak mizivá kriminalita a život pokojný a bez stresov.
Psychopati v politice píšou dějiny
Jaroslav Škeřík,2012-10-28 07:00:00
Myslím, že Hitler zodpověděl otázku, zda psychopati patří do politiky dost přesvědčivě. Před ním Lenin, po něm Stalin a další. Psychopaté se v politice prosazují snadno právě díky své bezohlednosti a schopnosti demagogické argumentace a manipulace. Umí najít slabiny společnosti a zvrácenou logikou přesvědčit masy o své pravdě.
A tak zejména v politice mají osobnosti s psychopatyckými sklony velký úspěch.
Ono lze klidně spát i s funkčními emocemi,
Slaviboj Ošćěpić,2012-10-27 11:29:13
tedy za normálních okolností, což je důležité. Někdy tedy psychopatům jakoby selže alarm. Emoce jsou také časově i nákladově úsporné alespoň nějaké řešení všech situací, které se vzpírají racionálnímu řešení - např. nedostatkem vstupů. Falešná racionalita je zaručená zhouba. Chaotický mix na pultíku vlastností je tedy dlouhodobě asi nejrozumnější řešení rozložení životních strategií.
Objektivně patrný rys psychopatů
Jaroslav Petr,2012-10-27 07:21:33
Myslím, že když se při řešení morálního dilema, jako je klasické dilema Philippy Footové o dělnících na kolejích ohrožených přijíždějící lokomotivou, normálním lidem aktivuje amygdala a u psychopatů se amygdala neaktivuje, je rozdíl ve fungování mozku normálních lidí a psychopatů jasně a objektivně demonstrovaný. Tady nejde o etické hodnocení.
Nejsem si moc jistý
Tomáš Bartoň,2012-10-27 11:41:57
nakolik se tento stav dá nacvičit. Určitě byste nikdo nechtěli vejít ve styk se zásahovkou, která by se chovala emocionálně. Zmíněné testy pak postrádají smysl, protože trénovaný mozek automaticky přepne do "bezcitného" režimu a pracuje výhradně racionálně. Když si promluvíte se záchranáři třeba z oblastí zemětřesení, tak po čas zásahu obvykle pracují jak stroje, a psychika začíná "opožděně pracovat" třeba až za den, nebo taky i za týden po akci která by jiné lidi psychicky položila rovnou na začátku.
Myslím,
Jan Kment,2012-10-28 12:06:21
že někteří z nás, méně kovaní v anatomii mozku, by uvítali nějaký dobrý odkaz na pojem "amygdala".
Ještě bych dodal, že horolezectví je v našem, relativně klidném světě, slušná laboratoř na tyto jevy. Tím spíš že horolezci jsou sami většinou lidé na hranici duševního zdraví. Ve vypjatých situacích zjistíte, že spousta činů osciluje mezi psychopatií a hrdinstvím a že morální paradoxnost je neodmyslitelnou vlastností lidského dramatu (jak už psal Soren Kierkegard).
Opravdu se to testovalo opakovaně?
Ivo Kaipr,2012-10-28 18:18:31
Zajímalo by mne, jak moc je tenhle test morálního dilematu citlivý na cosi jako saturaci a volatilitu. Zdá se mi, že člověk se jakoby "přepíná" mezi různými parciálními osobnostmi podle toho, v jaké situaci a náladě se nachází. Takže co když ten, kterému se při řešení jednoho etického paradoxu amygdala neaktivuje, reaguje naopak citlivě u problému jiného nebo v jiné náladě - když je tak trochu někým jiným, než v předchozím testu? A co když ten, komu se amygdala neaktivuje, už má takovýto problém předřešený, zná ho, takže mu emoce nenaskočí? Existuje nějaký dlouhodobý experiment, který by tyhle vlivy vyloučil?
Ale je jasné, že určitá stupnice psychopatie osobnosti existuje a existují lidé, kteří jsou vůči druhým naprosto chladní. Ačkoliv si zvládnou představit, co si ti druzí myslí a snad i trochu, co cítí (tam bych ale pochyboval, protože představa funguje jen jako analogie - a kde takovou analogii psychopat vezme?), čímž se odlišují od autistů, je jim to jedno.
Mohlo to být tak, že v evoluci byly zvýhodněny skupiny, které obsahovaly psychopaty, ale jen v tak malé míře, že je samotné to nezničilo (ve skupině bylo dost altruistů, kteří vliv psychopatů neutralizovali) - a přitom v konkurenci mezi skupinami vedla chladnokrevná racionalita psychopatů k výrazné převaze. Ale zatím asi nevíme (?), jak je to s dědivostí psychopatie. Předpokládal bych, že není přímo tvrdě dědičná, ale že to je spíš určité vyladění, jakousi genetickou směsnou šarádou způsobená větší pravděpodobnost, že se právě v určité populaci mysl takhle "zvrhne".
Ale nemusí to tak být. Může to být taky nedědičná záležitost - např.chyba pruningu, která se čas od času nemůže nestat...
Téma je velice zajímavé. Viz třeba: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=17940
Žít rychle a umřít mladý
Petr Vrána,2012-10-26 18:25:19
Řekl bych, že si ten test té druhé věci moc nevšímá.
Pravda
Jan Kment,2012-10-26 16:44:36
i když nic příliš nečekaného. Bývá to jedním z témat poloviny válečných a katastrofických filmů, dokonce i u Shakespeara. Tyto rysy také najdeme prakticky u všech osob schopných řešit vypjaté situace (lidově řečeno: lump a nebo hrdina, všechno jedna rodina). Čili, problémem zůstává to jednoznačné vymezení pojmů psychopat/sociopat. Najde se alespoň jedna vlastnost psychopatů, která nezavání etickým hodnocením?
Poněkud se vám pletou pojmy, psychopat není hrdina
Jaroslav Škeřík,2012-10-28 07:22:58
Hrdina v tom pravém smyslu, tedy člověk schopný přinášet oběti pro druhé, rozhodně není psychopat a není to lump. Je to přesně naopak.
Psychopat je obvykle bezohledný a bezcitný člověk, který myslí zejména na svůj prospěch. Hrdinství ho zajímá jen do té míry, když mu to může přinést slávu a prospěch.
Psychopaté jsou často falešnými hrdiny, kteří se rádi chlubí cizím peřím, zatímco praví hrdinové obvykle o slávu a prospěch nestojí. Je totiž na rozdíl od psychopatů uspokujuje už samotný fakt být někomu prospěšný. U psychopatů je to přesně naopak. Nemají potřebu být prospěšní, ale je to pro ně prostředek k cestě vzhůru a každý prostředek na této cestě je dobrý.
Tak třeba i po válce se vyrojila hromada hrdinů o nichž za války vůbec nikdo nevěděl. Nevystrkovali nos a čekali na svoji příležitost, které se chopili v pravý čas. Psychopat obvykle umí dobře odhadnout tu správnou míru rizika. Tak třeba sebrat někde odhozený samopal po ustupující armádě a zmasakrovat bezbranné německé civilní obyvatelstvo, to bylo na konci války velkým hrdinstvím. Takových hrdinských činů byly schopni jen bezcitní psychopati. Stejní nebo podobní hrdinové pak dělali normalizaci a psali komunistické dějiny. Komunismus je rájem pro psychopaty v rouše hrdinů.
Díky za poučení!
Jan Kment,2012-10-28 11:36:15
Ale tohle jsou zcela zřejmé věci, naprosto s vámi souhlasím. A je to právě to etické hodnocení, abyste je mohl vyslovit musíte často stát na nějaké straně, posuzovat věci z určitého úhlu. Jako to dělají učebnice vlastivědy. Taky jsem nějakou čet a neměl bych být na pochybách, kdo je kdo. Přesto u některých osob na pochybách jsem: Žižka, Fučík, Napoleon, Ludvík Svoboda...
Abych vám tedy zopakoval, co bylo v článku řečeno. Hrdinové i psychopati se vyznačují sníženou mírou pudu sebezáchovy a soucitu (někdy musejí obětovat lidi za lidi nebo za ideu) a jak článek říká i dalšími společnými rysy. Na které straně tohoto spektra stojí Hus a na které Hitler, to mi opravdu nemusíte vysvětlovat. Já se ptám, zda se dají odlišit bez moralizování, tedy bez více nebo méně subjektivního hodnocení? (ale nikterak netvrdím že tu moralizování není na místě!)
Jaroslav Škeřík
Josef Šoltes,2012-10-29 17:19:04
Jenže psychopat se používá v chybném významu. To, že je někdo psychopat ještě neznamená, že se nemůže chovat normálně a být prospěšný společnosti. Není to označení zlých lidí, ale stavu, ve kterém se nacházejí.
-
Zdeněk Jindra,2013-08-03 13:58:12
Jaroslav Škeřík:
Mohl byste se rozepsat na téma logické souvislosti mezi komunisty a psychopaty? Mně spíš přijde, že typický komunista prosazuje morální věci i za cenu toho, že na něj většina lidí celý život nadává. To spíš sedí na archetyp nezištného hrdiny, kterému jde jen o dobrý pocit. Jistě, v každé straně na vrcholu postupem času převažují zištní jedinci ženoucí se za úspěchem. Jenže zatímco v KSČ to byli nežádoucí paraziti, v současných imperialistických stranách už jsou doma, slušný člověk tam není žádný a vůbec celý tento režim má za cíl páchat zlo na lidech.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
