Když se astronauti vracejí zpátky na zem, většinou jim klesne i krevní tlak. Ortostatická hypotenze, jak tomu odborníci říkají, postihuje zhruba polovinu těch, kteří se vydají do kosmu, byť jen na skok, čímž se myslí doba kratší než dva týdny. Ti, kteří mimo matičku Zemi pobudou čyři a více měsíců, si lapálii s nízkým tlakem přivezou domů prakticky všichni. Příčinou je malá gravitace při níž  svalstvo v cévách leniví a tím přicházíme o schopnost kompenzovat prudké poklesy tlaku v systému. Stačí pak třeba jen vstát ze židle a co za normální situace kompenzuje cévní soustava stažením hladkosvalových vlákének  v cévách, po čemž se dostaví zvýšení krevního tlaku, se jaksi nekoná a mozek z nedostatku přívodu krve a nedostatku kyslíku, začne „lapat po dechu“. V tom lepším případě to končí jen trapasem. Proto také v televizních záběrech vidíte, jak po přistání kosmonauty a astronauty často podpírají, nebo dokonce nesou. To proto, že divák by mohl nabýt dojmu, že s oslavou šťastného návratu začali už tam nahoře.

Ortostatická hypotenze spolu s dalšími dvěma neduhy -   úbytkem kostní hmoty, která se ztrácí rychlostí tří procent za měsíc, a zhoršováním zraku, jsou problémy, které nám hatí nadšení z brzkých dovolených v hotelích na oběžné dráze i širší kolonizaci vesmíru. Není proto divu, že s plánovaným výšlapem na Mars se hypotenze stává středem zájmu těch, co mají zdraví astronautů na starosti. Jedno z pracovišť, kde to vzali vážně, je  oddělení aplikované fyziologie a kineziologie na University of Florida v Gainesville. Michael D. Delp je jedním z výzkumníků, kteří na to jdou přes myši z Kennedyho vesmírného centra. Nejsou to obyčejní hlodavci, tihle byli na třech z posledních pěti misí raketoplánů (STS-131, STS-133 a STS-135). Myšky z misí STS-131 a STS-135  zkoumal bezprostředně po přistání a ty z letu STS-133 až po jednom, pěti a sedmi dnech po návratu. Ukázalo se, že i hlodavci jsou na tom s problémy s krevním tlakem stejně jako my, lidé. Také jim trvá asi  čtyři dny, než je motolice přejde a nízký tlak se vrátí k normálu.

Zvětšit obrázek

Box v němž budou myší astronauti přebývat na ISS. (Kredit: Ames Research Center, Moffett Field, CA)

Další průvodní „radostí“ vesmírných savčích cestovatelů je úbytek kostní hmoty. V tom ale již mají vědci částečně jasno. Doufají, že by řídnutí kostí mělo jít zmírnit protilátkami tlumícími účinek signálního proteinu sklerostinu. Ač se to zdá divné, kosti se nám v těle neustále obnovují a s pomocí sklerostinu se buňky domlouvají na rozebírání kostní tkáně před její obnovou. Když se destrukčním buňkám tento signál vyblokuje, s rozebíráním přestanou spěchat. U nápravy ortostatické hypotenze to bude o něco složitější. Podílí se na ní více faktorů. Zajímavé na ní je, že prakticky stejná hypotenze nás postihuje ve stáří. Když starý člověk náhle prudce vstane a postaví se, přivodí si dočasné omezení přitékající žilní krve do srdce a následuje pokles systémového krevního tlaku. Dokud jsme mladí, tak nám vstávání z pelíšku vyřeší automatika  rychlým stažením cév a zrychlením srdeční činnosti. K tomu abychom neomdlévali když jen tak stojíme bez pohybu, třeba ve frontě na nový typ i-podu, nebo když se jen tak kocháme pohledem do kraje, máme k řešení této pro mozek zapeklité situace, jiný mechanismus. Hypofýza začne vyplavovat antidiuretický hormon a ten způsobí, že se v krevním oběhu zadržuje více vody. Z kůry nadledvinek se uvolní aldosteron a ten s pomocí sodíku rovněž podpoří nárůst objemu těkutiny v krevním řečišti. Oba efekty mají za následek větší objem krve v systému, což se odrazí ve zvýšeném krevním tlaku aniž bychom museli pracovat. Náš mozek je i při  pro něj tak nepříhodné situaci kyslíkem a živinami dostatečně ukojen a nezlobí.

U astronautů je celá řada autonomních reflexů pobytem ve stavu bez tíže narušena a dočasná ortostatická hypotenze se u nich projevuje stejně, jako ta trvalá u seniorů. Nejmarkantnější jsou následky z nedokrvení mozku se všemi neblahými pruvodními neurologickými příznaky. Od dalších kosmonautů v myším kožíšku si vědci slibují, že jim pomohou nalézt prevenci ortostatické hypotenze, což by mělo být ku prospěchu nejen těm nahoře, ale i nám co budeme v poklidu stárnout dole. Ve hře je totiž oddalování průvodních jevů stáří. Fyzickou nemotorností počínaje až po vše, co nám natropí mozkové neurony, když nedostanou všechno co chtějí.

Prameny: FASEB J doi:10.1096/fj.12-218503
Center for Exercise Science at the University of Florida in Gainesville