Plocha, na níž se v České republice pěstuje řepka olejka (Brassica napus subsp. napus), se od roku 1985 rozrostla na bezmála čtyřnásobek. Však také česká kotlina prodělává každé jaro „řepkovou žloutenku“, když krajina zežloutne rozkvetlými řepkovými lány. Nebývalou prosperitu zajistila této plodině politika Evropské unie, která byla v roce 2009 překuta do nařízení o obnovitelných zdrojích energie. Nařízení se sice označuje zkratkou RED (Renewable Energy Directive), avšak není „rudé“ nýbrž ryze „zelené“. Tvrdí, že nás ochrání před děsivou globálně oteplenou budoucností kromě jiného i tím, že do roku 2017 budeme spalováním biopaliv v motorech vypouštět při dopravě do ovzduší přinejmenším o 35 % skleníkových plynů méně, než kdybychom i nadále jezdili jen na klasický benzín a naftu.
Podle evropské direktivy splňuje řepkové biopalivo limit stanovený Evropskou komisí, protože se při jeho spalování sníží zátěž atmosféry skleníkovými plyny přinejmenším o 38 %. Poslušna evropské direktivy RED cpe dnešní Evropská unie řepkové biopalivo, kam se dá. Více než 80 % všech rostlinných olejů používaných v EU jako biopaliva představuje právě olej z řepky.
Mohlo by se zdát, že nemáme důvod k nespokojenosti. Ambiciózní cíl byl vytyčen, cesta k němu nalezena a Evropy po ní peláší, až se jí za patami žlutě práší. Ekonomové Gernot Pehnelt a Christoph Vietze z nezávislého institutu GlobEcon v německé Jeně však dospěli velmi důkladnou analýzou skleníkově-plynové bilance řepkových biopaliv ke zneklidňujícím výsledkům. Řepka a z ní vyráběná biopaliva nesplňují pětatřicetiprocentní limit pro uznání za ekologické biopalivo. Pálením řepkových biopaliv v motorech ušetříme v porovnání s fosilními palivy přinejlepším necelých 30 % skleníkových plynů. Evropský limit 35 % splní řepková biopaliva jen za zcela výjimečných okolností.
„Tvrdit, že řepka představuje trvale udržitelný zdroj energie, jak to dnes činí Evropská unie, jednoduše není správné,“ říká Pehnelt v rozhovoru pro přední vědecký týdeník Nature.
Pehnelta a Vietzeho hněte i způsob, jakým Evropská unie prezentuje výsledek svých kalkulací o užitečnosti řepky v boji proti skleníkovým plynům.
„Není vůbec jasné, jak se dopočítali ke svým číslům a z jakých zdrojů čerpali vstupní data,“ stěžuje si Pehnelt.
Evropská komise smetla argumenty Pehnelta a Vietzeho se stolu konstatováním, že si za svými výsledky stojí a že zdroje dat pro její kalkulace jsou veřejně dostupné.
Oba ekonomové z GlobEconu připomínají, že ve snaze o co nejvěrněji napodobení kalkulací, o něž se opírá evropské nařízení RED, vynechali jeden důležitý faktor. A tím jsou nepřímé důsledky pěstování plodin pro biopaliva. Pokud pěstujeme na poli řepku na biopalivu, tak tam už nemůže růst pšenice pro výrobu chleba nebo kukuřice, kterou bychom nakrmili krávy. Dochází tak k poklesu produkce potravin a vzestupu jejich cen. To má celou řadu dalších důsledků. Pehnelt a Vietze tvrdí, že kdyby vzali tyto nepřímé efekty řepkového boomu v potaz, dopadla by řepka při hodnocení přínosů pro životní prostředí ještě mnohem hůře.
Se závěry Pehneltovy a Vietzeho studie sice nesouhlasí Evropská komise, ale zato na ni celkem ochotně kývou další evropští experti na otázku biopaliv, například Fausto Freire z university v portugalské Coimbře. Podle něj je otázka produkce skleníkových plynů při použití biopaliv „velkou neznámou“. Argumenty, o něž se opírá evropská direktiva RED, označuje Freire za „netransparentní a nepodložené“.
Pod alarmujícím titulkem „Řepka – žluté nebezpečí“ vyšel před řadou let v jednom českém týdeníku článek bijící na poplach proti několika málo titěrným políčkům, na nichž se tehdy v ČR testovala geneticky modifikovaná řepka. Ono geneticky modifikované „žluté nebezpečí“ bylo ryze hypotetické a strach z něj přehnaný až hysterický. Dnes se pěstuje řepka na obrovských plochách z velmi pochybných důvodů, produkce řepkových biopaliv je vydatně financována ze zdrojů EU i jednotlivých členských zemí a sedmá velmoc o „žlutém nebezpečí“ zhusta mlčí.
Když se u geneticky modifikovaných plodin nedaří prokázat rizika biologická, operují jejich odpůrci tzv. socio-ekonomickými aspekty, které lze zhruba shrnout do věty: „My sice nevíme proč, ale my to tady nechceme!“ V případě biopalivového „žlutého nebezpečí“ jsou zcela reálné socio-ekonomické aspekty okázale ignorovány. Je jasné, že nás pěstování řepky na biopaliva stojí těžké peníze a že si za ně nepořizujeme to, co slibuje direktiva RED. Přesto ze všech sil uháníme na biopalivovém zeleném oři vstříc světlým zítřkům. Socioekonomický aspekt produkce řepkových biopaliv lze shrnout do věty: „Není to k ničemu, ale my to stejně chceme!“
Jestli se evropští producenti biopaliv něčeho obávají, pak je to jen jedna jediná věc. Ne, v žádném případě jim nenahání strach prozření Evropské komise. Největšího strašáka pro ně představuje konkurence biopaliv vyráběných z palem olejných pěstovaných v tropech. Tam lze ve jménu záchrany světového klimatu devastovat přírodu ještě bezohledněji – kácet pralesy, pálit jejich vegetaci, produkovat tak kvanta oxidu uhličitého a na takto uvolněné místo sázet palmy využívané k výrobě „ekologického“ biopaliva. Jde o velmi výnosný obchod. O akcie firem, které se produkcí palmového oleje zabývají, je mezi burzovními makléři rvačka.
Výroba biopaliv z řepky možná není z ekonomického hlediska tak lukrativní jako přeměna panenské přírody na plantáže palem olejných, ale k prodělečným podnikům rozhodně nepatří. Na tom by nebylo nic špatného, pokud těm, kdo to platí, řekneme pravdu: „Chceme vydělat, tak plaťte!“ Zatím nám balí producenti řepkových biopaliv realitu do zeleného pozlátka pod heslem: „Přispějte nám, neboť my pro vás zachraňujeme svět!“ O tom však lze na základě analýz Pehnelta a Vietzeho celkem oprávněně pochybovat.
Diskuze: