Co vybilo neptačí dinosaury a spoustu dalších tvorů na konci křídy? Ze zdánlivě prostinkého problému se stal evergreen akademických debat, jehož přijatelné řešení je zatím stále v nedohlednu. Na jaře 2010 situaci kolem nejmladšího z Velké pětky masových vymírání vyhrotil panel věhlasných příznivců chicxulubského meteoritu nesympatickým článkem ve Science, který se snažil celý spor autoritativně ukončit ve prospěch samotného dopadu meteoritu jako kanonického vysvětlení konce křídy. Jak se dalo čekat, nabubřelá prohlášení nepadla na úrodnou půdu a teď tu máme dvě zajímavé studie, které připisují body největšímu konkurentovi drtivého dopadu v Chicxulubu, tedy mohutnému soptění v indickém Dekánu a zároveň nezatracují meteorit.
Ještě dnes jímá poučeného návštěvníka střední Indie čirá hrůza, když na vlastní oči vidí gigantické pozůstatky jen těžko představitelného vulkanismu, při němž, shodou okolností právě kolem konce křídy, vznikly rozlehlé výlevy bazaltu, známé jako Dekánské trapy. Někteří lidé mají za to, že intenzivní fáze dekánského soptění, které jinak zřejmě trvalo několik milionů let, byla natolik strašlivá, že tvrdě zasáhla tehdejší přírodu a významně se podepsala na křídovém vymírání. Až doposud předložené důkazy ale nebyly dostatečně přesvědčivé.
Co by mohlo pomoct? Například čitelné a pořádně mocné vrstvy usazenin, které se vytvořily právě v době krize na konci křídy tak, aby v sobě zachytily ozvěnu klíčových událostí tehdejší doby. A samozřejmě by v nich muselo být hodně fosilií, aby bylo vidět, kdy který taxon ve fosilním záznamu zmizel. Zní to nepravděpodobně, ale právě takové horniny nedávno s kolegy našel Thomas Tobin z Washingtonské univerzity v Seattlu na chladném Seymourově ostrově u pobřeží Antarktického poloostrova. Badatelé v usazeninách, které vznikly na dně tehdejšího mělkého moře, vysledovali dvě vrstvy, v nichž došlo k vymření několika typů fosilií živočichů se schránkami. Jedna z těchto vrstev odpovídá nárazu meteoritu v Chicxulubu, 40 metrů pod ní je ale ještě jedna vrstva s vymíráním, která odpovídá období intenzivního soptění v Dekánu, o 150 tisíc let předcházející oheň z oblohy.
Tobinovi lidé se podíval na zoubek magnetostratigrafii i poměru izotopů v objevených horninách a zjistili, že starší vrstva s vymíráním následuje po oteplení tehdejšího oceánu o asi 7 stupňů, což by mohl být důsledek brutálního vulkanismu dekánských trapů. V jejich datech je vidět ještě další pozoruhodná věc. V obou vymírání v této oblasti zmizel srovnatelný počet druhů, zároveň ale šlo o dvě skupiny zcela rozdílné povahy. Při vymírání připisovaném vulkanismu vymizely druhy mořského dna, zřejmě v důsledku nedostatku rozpuštěného kyslíku v mořské vodě. Při dopadu meteoritu zase zmizely druhy žijící u hladiny.
Něco velice podobného objevila i tvrdošíjná Gerta Keller z Princetonu, která je jednou z apoštolů vulkanismu v Dekánu coby významného faktoru ve vymírání na konci křídy. Se svým týmem studovala mikrofosilie z Bengálského zálivu, jejichž fosilie dnes vězí mezi lávovými proudy z dekánského běsnění. I v těchto horninách je dvojí vymírání, vždy se zhruba polovinou vymřelých druhů. Rozdíl je v tom, že v blízkosti dekánského pekla i ve starším ze zmíněných vymírání zmizely druhy od hladiny oceánu. Na definitivní verdikt ohledně konce křídy si ještě budeme muset počkat, pokud vůbec kdy přijde, ale model dvojího krutého vymírání globálního dosahu má leccos do sebe.
Prameny:
NewScientist 3.8. 2012, Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology 350-352: 180-188, Earth and Planetary Science Letters 341-344: 211-221.
Diskuze:
