Zvětšit obrázek

Výzkumníci z University of Adelaide v jedné z jeskyň sbírají kosti ptáků Moa. Rozbor jejich kostí svědčí o tom, že změněným podmínkám se ptáci přizpůsobili a jejich počty výrazně neklesly. (Foto Jamie Wood)

Z řad klimatologů často zaznívá, jak škodlivý dopad bude mít nárůst oxidu uhličitého a jak zásadně se to projeví. Argumentuje se vyhynutím mořského planktonu i zánikem megafauny. Kromě katastrofických scénářů se objevují i střízlivější pohledy na vývoj zemského klima a jeho dopad na faunu a flóru. Na jak mylných vstupních datech mohou prognózy stát ukázal například pokus s reakcí řas na okyselení mořské vody rozpouštěním většího množství oxidu uhličitého. Jednobuněčné organismy si z okyselení prakticky nic nedělaly a ukázaly, že změněným  podmínkám jsou schopny se přizpůsobovat. Na změnu považovanou ještě nedávno za vražednou, se přeškolily během jednoho (!) roku (viz zde).

Zvětšit obrázek

Megafauna – čtyři druhy ptáků moa ve srovnání s člověkem. (1. Dinornis giganteus, 2. Emeus crassus, 3. Anomalopteryx didiformis, 4. Dinornis novaezelandiae). Kredit: Conty)

Nyní se ukázalo, že podobně přizpůsobivá, jako jsou jednobuněční tvorové, je i megafauna. Na Novém Zélandu měla obrovským býložravým ptákům také zasadit těžkou ránu změněné klima. Zcela vážně se hovořilo o tom, že ve změněných podmínkách nelétaví ptáci moa nebyli schopni sehnat si dostatek potravy, což se jim stalo osudným. Dosud bylo těžké toto tvrzení vyvrátit nebo potvrdit, protože v posledních 50 000 letech se v Polynézii vyskytlo možných vlivů více. Jedním z nich skutečně bylo klima, které se měnilo v mnoha koutech Země a Nový Zéland nebyl výjimkou, navíc se tam začal zabydlovat člověk.

Zvětšit obrázek

Obří, dva a půl metru vysocí ptáci s hmotností 250 kg byli největšími býložravci na Novém Zélandu. Podlehli až když přišel nový druh – člověk. (Kredit Henrich Harder)

Co stálo za vymizením megafauny se rozhodl vypátrat mezinárodní tým vědců pod vedením pracovníků z University of Adelaide. Začali sbírat vzorky prastaré DNA ze všech kostí vyhynulých ptáků, které se jim dostaly pod ruku. Snahou bylo zjistit podle změn v DNA, co se v populaci těchto ptáků před jejich koncem dělo. Jak se měnily počty ptáků, zda u nich došlo k inbrídingové depresi,... V kombinaci s radiokarbonovou metodou, která ze vzorků kostí zase vyčetla jejich chronologické zařazení, se výzkumníkům podařilo zjistit, že změny klima ptáci prožívali vcelku v pohodě a že i jejich zdravotní stav zůstal nedotčen. Početně se jejich populace významně neměnily, jediné co se měnilo, byla místa, která si oblíbili. Byla tu ale ještě jedna věc, se kterou nebojácná zvířata nepřivyklá na predátory, nepočítala. Nově k nim jeden od moře připlaval a hned se ukázal být vrcholově nejvrchovatějším. Polynésští osadníci vybíráním vajec a lovem dospělců megafaunu ptáků moa v krátké době zcela vyhubili. 

Prameny: University of Adelaide
 www.journals.elsevier.com/quaternary-science-reviews/