Na východním pobřeží Středozemního moře, patnáct kilometrů severně od Tel Avivu, mezi starými přístavy Jaffa a Caesarea leží vesnička, nebo přesněji rezidenční čtvrť Arsuf. V jejím bezprostředním sousedství je středověká lokalita Arsur, či řecky Apollonia. Před deseti lety zde začal intenzivní archeologický výzkum a místo bylo prohlášeno za Apolonijský národní park. Není divu, vykopávky dokládají neobyčejně bohatou starověkou i středověkou historii toho místa.
Starověk
Lokalita Arsuf byla navzdory pobřežním útesům poměrně hustě osídlena již v šestém století před naším letopočtem. Lid zde vyznával strašného a obávaného El, stvořitele, uctívaného někdy jako Dagona, i jeho vlídnějšího syna Jawa, v jehož náplni práce bylo starat se o úrodu. Dnes těmto osadníkům, zdatným obchodníkům se sklem a otroky říkáme Féničané. Spolu s punskými válkami je odvál čas a město Arsuf se dostalo do područí Perské říše, správu nad ním vykonával Sidon. Vládci se tu střídali stejně často jako náboženství a po jednom takovém kotrmelci - ztotožnění boha Rešefa s Apollónem - tamní radní prokázali, že dovedou držet krok s dobou a přijali jméno Apollonia. Názvy se měnily, jen výroba kvalitního purpuru z mořských měkkýšů přetrvala všechny režimy. A protože šlo o lukrativní záležitost, další v pořadí vládců, Římané, tam zavedli silnici Via Maris. Když i ty postihl ústup ze slávy, nastěhovali se do města Byzantinci a rozšířili ho na sedmdesát akrů. Za jejich kolonizace se Apollonia stala druhým největším městem hned po Cesarii v Maritimě. To ale bylo ještě v době, kdy tam ve smíru žili křesťané i židovští samaritáni.
Středověk
Středověk Apollonia nezačala šťastně. V roce 640 podlehla válečnickému umu muslimů. Vítězové mají většinou ve zvyku podrobená místa přejmenovat po svém, ale tentokrát asi neměli v záloze nic co by se hodilo, a tak se Apollonii zase začalo po semitsku říkat Arsuf. To už z něj ale byla pevnost s ještě mocnějšími hradbami, které měly odolat i útoku Byzantinců, kdyby se chtěli vrátit. V Arsufu se dál vyráběl purpur a barvily látky, přibyla dokonce keramická výroba. To co ubylo, byla samaritánská komunita, muslimové ji vyvraždili. Křesťanský pořádek se tu v roce 1101 pokusil nastolit kruciát proti pohanům. Křižácké armádě vedené jeruzalémským králem Balduinem I se to podařilo a muslimy pobila. Pak o něco zvýšili hradby a vyhlásili Jeruzalémské království. Na vazalském Arsurském panství se ale něco nelíbilo sultánu Saladinovi a roku 1187 se s křižáky nepěkně vypořádal. O pár let to Saladinovi i s úroky vrátil Richard I. Lví srdce a tak od roku 1191 mohli ve městě a okolí zase šířit víru křesťané. Zavládla slušná doba, o vládnoucí nomenklatuře rozhodovala sňatková politika a dědictví, až nakonec v roce 1261 skončila pevnost v majetku Řádu johanitů. Dlouho se z toho ale netěšili. Už za čtyři roky se mamluckému neznabohovi, sultánu Bajbarsovi, buďto znelíbil bílý kříž na červeném podkladu a nebo že původně špitální bratrstvo začalo víru šířit mečem a tak po čtyřicetidenním obléhání Johanitům ukázal, zač je toho loket. Nutno uznat, že Mamlúci byli ze všech okupantů nejdůslednější. Pevnost vypálili, rozbořili většinu opevnění a město srovnali se zemí tak důkladně, že se sem život již nikdy nevrátil. Archeologové v tom spatřují štěstí a nazývají to „ideální časovou kapslí“.
Hrnec plný zlaťáků
Nalezený poklad je právě z doby, kdy zbraně ani odhodlanost křesťanů se těm muslimským nevyrovnaly. Paradoxně díky tehdejší nepřízni osudu Arsufu se vědcům dnes dostává do ruky nepřeberné množství nálezů, včetně nynějších 108 zlatých mincí se jmény sultánů a jejich blahořečení. Některé ze „žlutých kulatých“ nesou značku mincovny, a tak lze datum ražby určit poměrně přesně. Mince jsou z období dynastie Fatimid a většinou to jsou dináry z let 900 - 1100 po Kristu. Podle Orena Tala, ředitele tamních vykopávek, je vědecká hodnota nálezu nevyčíslitelná už proto, že to je první poklad zlatých mincí z dob křižáckých výprav, který kdy byl v Izraeli nalezen, ale i proto, že dává představu o rozsahu transakcí, které se v těch dobách uskutečňovaly.
To co historiky překvapilo nejvíc je, že se ve velkém obchodovalo se starými mincemi. Kupci se nebáli přijímat i dvěstě let starou měnu a ještě k tomu cizí. Dosud se mělo za to, že ražba vlastní měny v té době patřila jaksi k povinnostem. Byl to doklad síly a vyjádření nadvlády dané kultury nad spravovanou oblastí. Tuto marketingovou záležitost ale křesťané podle izraelských historiků evidentně nedocenili a nález mincí podle nich svědčí o tom, že násilné šíření vlivu křesťanství bylo z velké míry odkázáno na mince ražené egyptskými sultány v 10. a 11. století.
Archeologové se pokusili stanovit tehdejší kupní hodnotu nalezených peněz. Jako vodítko jim posloužila zmínka na jednom z artefaktů ze sbírek káhirského muzea Cairo. V textu se praví, že dva zlaté dináry zajistí slušné živobytí početné rodiny po dobu jednoho měsíce. Otázkou bylo, co si dnes máme představit pod termínem „početná rodina“. Vědátoři usoudili, že v dávných dobách to mohlo znamenat otce, matku, syny, dcery a jejich manžele a děti, tedy 12 až 24 osob. Pokud dvě ze zlatých mincí představovaly měsíc blahobytu pro dvacet osob, celý obsah hrnce představoval jistotou pro 50 rodin na dobu 30 dní a nebo bezstarostný život pro pět rodin po dobu jednoho roku.
Pokud mají archeologové pravdu, tak se z ruin Arsuru můžeme brzo dočkat nálezu dalších zlaťáků. Objevený „hrnec“ je totiž dokladem toho, že Arsur byl skutečným business centrem středověku a že za doby okupace vojenským řádem johanitů sloužil jako útočiště evropských poutníků (obchodníků) do Svaté země. Kšeftovalo se tu ve velkém a to jak s průmyslovým, tak i zemědělským tovarem. Hrad byl institucí v níž se ukládaly zisky a dnes bychom jej nazývali „bankou“. Peněžní ústav v tak exponované místě nutně musel vládnout velkou finanční hotovostí. I když se v mediích nyní mluví převážně o zlatu, mezi nálezy je i řada keramických a skleněných předmětů, zbytků kování, hrotů šípů, šipek samostřílů, střel katapultů,.... Vědci tvrdí, že až se vše řádně vyhodnotí, poněkud to změní naší představu o tehdejší kultuře, hmotném bohatství křižáků, peněžních tocích i vztazích mezi islámským a křesťanským světem.
Prameny:
Tel Aviv University, Wikipedia, National Park Pllonia.
Diskuze:
