Zvětšit obrázek

Červení trpaslíci, co se oběhnou za 2,5 hodiny. Kredit: J. Pinfield, RoPACS network, RAS.

Zvětšit obrázek

UKIRT při západu Slunce. Kredit: Mailseth, Wikimedia Commons.

Být sama je pro hvězdu divné. Více než polovina hvězd v Mléčné dráze tvoří dvojhvězdy, které obíhají kolem společného těžiště. V naprosté většině případů spolu hvězdy ve dvojhvězdě krouží už dob svého vzniku z chuchvalce mezihvězdného prachu a plynu. Odborníci měli za to, že když hvězdy ve dvojhvězdě vzniknou příliš blízko u sebe, tak se rychle srazí a splynou do jediné hvězdy. Na základě dosavadních pozorování si mysleli, že takovou hranicí hvězdné srážky by měla být doba oběhu partnerů dvojhvězdy jednou za 5 hodin.

Teď víme, že hvězdy dovedou ještě drsnější kousky. Bas Nefs z Leidenské observatoře v Nizozemí vedl tým astronomů, kteří vůbec poprvé detailně pozorovali dvojhvězdy tvořené červenými trpaslíky. Využili k tomu služeb 3,8 m infračerveného teleskopu UKIRT (United Kingdom Infrared Telescope), který jako součást havajské Observatoře Mauna Kea provozuje britský vládní Science & Technology Facilities Council. V rámci projektu Wide Field Camera (WFCAM) Transit Survey objevili hned čtyři dvojice červených trpaslíků, kteří kolem sebe obíhají velmi zběsile, vždy za kratší dobu, než čtyři hodiny. Ten nejextrémnější pár mezi nimi, dvojice aktivních červených trpaslíků spektrálního typu M4, kolem sebe oběhne dokonce za pouhé dvě a půl hodiny.

Pro zařízení Wide Field Camera to nebylo zase tak moc nové, posledních 5 let totiž v blízké infračervené části spektra monitoruje jasnost stovek tisíc hvězd, mezi nimiž jsou tisíce červených trpaslíků. Právě tito trpaslíci jsou asi nejpočetnější skupinou hvězd Mléčné dráhy, přesto je ale není vůbec snadné najít. Bývají několikrát menší než Slunce a hlavně září tisíckrát slaběji. S povrchovou teplotou pod 3 500 kelvinů a pomalým spalováním vodíků čeká zřejmě naprostou většinu červených trpaslíků neuvěřitelně dlouhý život, od desítek až po stovky miliard let. Pokud jsou naše úvahy o vesmíru správné, tak červení trpaslíci nikdy nezažehnou jadernou fúzi hélia, takže se na rozdíl od Slunce nikdy nestanou červeným obrem. Jenom si tak pomalu spotřebovávají vodíkové palivo a přitom se opatrně smršťují. Naše Slunce prožije mnohem kratší a divočejší život, tedy alespoň ve srovnání s línými červenými trpaslíky.

Zvětšit obrázek

Elegantní červený trpaslík GJ 1214 s exoplanetou. Kredit: ESO/L. Calçada, Wikimedia Commons.

Zvětšit obrázek

Bas Nefs. Kredit: B. Nefs, Leiden Observatory.

Bas Nefs se raduje, že teď budeme muset pozměnit minimálně naše představy o vzniku a vývoji dvojhvězd. A co by za tím mohlo být? Badatelé jsou docela bezradní. Zajímavé vysvětlení nabízejí úvahy v tom směru, že relativně chladné hvězdy dvojhvězd jsou mnohem více aktivní a bouřlivé, než jsme si až doposud mysleli. Je prý možné, že se v těsném objetí tak extrémních dvojhvězd mohou zkroutit a deformovat magnetické siločáry, vytvářené navzájem strašidelně blízko kroužícími hvězdnými partnery. To by podle všeho mělo za následek strmý nárůst aktivity zmíněných trpaslíků, kteří by plivali hvězdný vítr, odpalovali hvězdné erupce a pokrývali by se hvězdnými skvrnami. Dramatická aktivita magnetických polí a následné chování červených trpaslíků naznačují, že by mohli kroužící trpaslíky brzdit a bránit tak jejich splynutí. Další možností by bylo, že dvojhvězdy červených trpaslíků vznikají jiným způsobem, než jak mezi hvězdami velí slušnost. Odborníci si také nemohou vynachválit infrateleskop UKIRT, bez jehož jeho znamenité citlivosti by jsme byli nahraní. Teď víme, jak extrémní dvojhvězdy tu v galaxii máme a zároveň jsme získali jistý respekt vůči magnetickým polím červených trpaslíků.

Prameny: Royal Astronomical Society News 5.7. 2012, Wikipedia (Binary Star, United Kingdom Infrared Telescope, Red dwarf).