Od loňského podzimu bouří v odborných kruzích skandál na pokračování, který zahrnuje ptačí chřipku, mrzuté fretky, horlivé regulátory a znechucené vědce. Mezi zúčastněnými stranami létají různé nelichotivé nálepky, výzvy a moratoria a celý ten blázinec sleduje vyděšená veřejnost, průběžné masírovaná hrůznými zvěstmi o španělské chřipce ze sklonku první světové války. Jak se ale zdá, tohle šílenství už mnoha lidem leze krkem a objevují se hlasy volající po střízlivosti. Časopisu Nature se v tomto duchu nedávno svěřil expert na biologické zbraně Tim Trevan, výkonný ředitel International Council for the Life Sciences, neziskové společnosti zabývající se globální biologickou bezpečností a ochranou.
Při sledování dění kolem výzkumu ptačí chřipky v minulých měsících není těžké propadnout dojmu, že tu máme hlubokou propast mezi vědci lačnícími po slávě a publikacích a na druhé straně odborníky na biologickou bezpečnost, kteří by nejraději o problematických výzkumech nenechali publikovat vůbec nic. Trevan jako specialista s rozsáhlou zkušeností v tomto mnohdy politicky velice horkém oboru ale tvrdí, že je to nebetyčná hloupost. Kritizuje celý koncept takzvaných technologií na dvojí použití (dual-use technology), který se zaměřuje na podobné případy, kdy je určitý nápad využitelný jak mírovou, tak i vojenskou cestou. Podle něj lze prakticky veškeré biologické vědění samozřejmě použít ve jménu míru i války.
Obavy kolem necenzurovaného publikování detailů experimentů s ptačí chřipkou a fretkami se očividně týkají možnosti, že by někdo takové údaje využil k vývoji efektivnějších biologických zbraní. Jenže, kdo by chtěl mít zbraň z extrémně nebezpečného a zároveň snadno přenositelného organismu a proč by ji chtěl? Trevan se sugestivně ptá, zda by takové lidi cenzura vůbec měla šanci zastavit nebo jim alespoň dokázala znepříjemnit život. Logika války hovoří poměrně jasně. Taková zbraň by sice šířila děs a hrůzu, ale její reálné dopady by byly nekontrolovatelné a do značné míry nepředpověditelné. V porovnání s konvenčnějšími zbraněmi by navíc účinkovala pomaleji a bylo by relativně snadné ji čelit pohotovým očkováním a vhodnou lékařskou péčí. To všechno pochopitelně výrazně zužuje okruh potenciálních zájemců o takovou zbraň. Její nasazení by bylo pro útočníka totální mediální katastrofou, se strmým poklesem sympatií vůči jeho věci. A to by se nelíbilo ani většině povstalců nebo teroristů, protože jsou ve skutečnosti poměrně závislí na určitém zázemí.
Kdo by tedy reálně mohl podobnou biologickou zbraň použít? Nejspíš ten, pro koho jsou cílem lidé jako takoví. Trevan uvažuje o zelených ultraextrémistech, fanatických aktivistech za práva zvířat, z jejichž webových stránek se obvykle řine proud nenávisti vůči lidstvu, minimálně vůči řezníkům a kožešníkům anebo o apokalyptických sektách, jako je dnes již legendární japonská Óm šinrikjó, která v roce 1995 experimentovala se sarinem v tokijském metru. Stejně tak by mohl zbraň tohoto druhu nasadit zoufalý stát či režim, který by čelil bezprostřednímu zániku.
Trevan se netají názorem, že cenzura vědeckých publikací tenhle problém rozhodně nevyřeší. Ve svých důsledcích bude spíš kontraproduktivní, protože přitáhne ohromnou mediální pozornost a nevyhnutelný zájem dalších badatelských týmů. Jak efektivní by v této věci mohla být důkladná regulace přidělování prostředků na výzkum? Rozhodně by prý nebyla všemocná. Pokud komise a úřady zaříznou slibné projekty s možným velkým přínosem pro medicínu a další výzkum jen proto, že zahrnují jisté biologické riziko, tak to nebude příliš velký důvod k radosti. Ostatně, k významným objevů se obvykle skoro nedá dojít bez určité míry rizika. Pokud jde o regulaci dostupnosti materiálu a technického vybavení potřebného k vývoji zbraní z vylepšené ptačí chřipky a podobných patogenů, je to politicky a morálně velmi ožehavé, protože jde o věci nutné k běžnému provozu výzkumných laboratoří a zdravotnických zařízení.
Biologické zbraně a terorismus nejsou samozřejmě jediné biologické hrozby, kterým čelíme a budeme čelit. Ve skutečnosti je ve hře celé spektrum rizik, od zcela spontánně přirozených, přes rozličné nehody, až po nepochybně záměrné akty nepřátelství. Zatím jsme očividně takřka bezmocní vůči neustále novým a novým patogenům, které v naší blízkosti vznikají jen tak mimoděk, jako na běžícím pásu. Rezignace na výzkum těch nejsmrtonosnějších padouchů, byť za cenu nenulového rizika, by byla nebezpečnou hloupostí. Nezbývá, než souhlasit s Trevanem, podle něhož bychom měli rozumně zvážit nejen rizika publikace výzkumu nebezpečných patogenů ale také jejich přínos, jinými slovy rizika jejich nepublikování. Na to se často a rádo zapomíná. Přesné vyčíslení obou skupin rizik je bezpochyby nesmírně komplikované, Trevan ale i tak prohlašuje, že přínos takového výzkumu výrazně převyšuje možná rizika.
Nejlepší strategií proti biologickým zbraním je, být na ně všestranně připraveni. Strkat hlavu do písku a tvářit se, že ptačí chřipka neexistuje a pokud by náhodou existovala, tak že nemutuje, je zaručenou cestou do pekla. Pokud budou všeobecně známé bezpečnostní procedury a široce dostupné technologie léčby proti nebezpečným patogenům, ani ten největší blázen je nepoužije proti spoluobčanům, protože by to byla jenom ztráta času. Ne cenzura, ne drakonické regulace, ale naopak intenzivní a maximálně svobodný výzkum nás snad spolehlivě ochrání před odvrácenou tváří přírody i lidské přirozenosti.
Prameny:
Nature 486: 295
Wikipedia (Biosecurity, Avian Influenza, Dual-use technology).
Diskuze:
