Emma Bakerová je uznávanou vědkyní. Vede několik výzkumných kolektivů, má na triku sedm grantů a během pár let vyprodukovala deset publikací a přitom se stihla účastnit snad bezpočtu konferencí. (Kredit: UA)

Emma Bakerová a její kolegové z Centra pro bytovou výstavbu a regionální plánování (CHURP) na University of Adelaide pátrali po tom, jaká je souvislost mezi pocitem spokojenosti, štěstí a vlastnictvím hmotných statků, vzděláním, bytovými poměry,..., zkrátka se zajímali o sociální realitu obyvatel Austrálie. Za šest let sociologického průzkumu se týmu podařilo vytáhnout potřebné informace z více než deseti tisíc lidí. Byli mezi nimi jak majitelé domů a bytů, tak nájemci. Ukázalo se, že vlastníci nemovitostí nejsou na tom z pohledu duševního zdraví a pocitu štěstí o nic lépe, než nevlastnící zbytek populace. Je to tak trochu překvapení, protože jiné studie svědčí o značných rozdílech mezi skupinami vlastníků a nájemců, pokud jde o jejich pocity spokojenosti a zdravé vztahy s okolím.

Zvětšit obrázek

Věhlasná socioložka mohla ušetřit šest let práce sobě i svým kolegům, kdyby si přečetla Fráňu Šrámka: „Štěstí nespočívá na kráse, ani na bohatství, ale v harmonii dvou srdcí, která patří k sobě.“ (Autorem Šrámkovy karikatury je Karel Čapek)

Bakerová tvrdí, že vlastnictví samo o sobě štěstí nikomu nepřináší, ale že šťastnější a psychicky vyrovnanější jsou ti, kteří si mohou dovolit hypotéku a její splácení jim nečiní problém. I když s pronájmem bydlení pocit štěstí nemá nic společného, pravdou je, že vyšší podíl nespokojených lidí nakonec v pronájmu přece jen končí.

Austrálie patří k zemím, v nichž panuje obecné přesvědčení, že vlastnit dům se tak nějak patří. Proto většina lidí se o vlastní bydlení snaží a využívá vládní podpory bydlení i podnikatelských subjektů, jako jsou banky a investiční společnosti, které formou půjček a hypoték „vlastnický cíl“ umožňují realizovat. Ne ale všichni, kdož to zkouší, na vlastní bydlení dosáhnou. Příjmy některých domácností jsou nízké a hypotéka je pro ně velkou zátěží. Osoby z nízkopříjmových skupin bývají šťastnější a mají zdravější vztahy, pokud si dům (bydlení) jen pronajímají, než když volí hypoteční úvěr.

Zvětšit obrázek

Stačilo by i jen zajít do rokerského klubu: „Zbavit se zbytečných starostí, neuhánět světem zběsile, s ambicí, že to všem nandám a ukážu. Nehnat se za mamonem, odolat lákadlům, to je štěstí. Dokázat si najít chvíli na lenošení, umět se zastavit, nadechnout, odpočinout, v tom se podle mne skrývá pravý pocit štěstí.“ Vratislav Brabenec, The Plastic People of the Universe. (Foto: Aloysius, Creative Commons 3.0)

V Evropě je situace poněkud jiná. Řešení bytové otázky formou pronájmu je tu daleko běžnější a sociálně-ekonomická skladba nájemců je mnohem rozmanitější než v Austrálii. Zatímco tam nemít vlastní střechu nad hlavou představuje společenské stigma, zde je docela běžné, že v bytových domech spolu sousedí student, profesor, podnikatel, prodavačka... Paneláková kultura je nám mnohem bližší, a proto australská studie v některých směrech vyznívá poněkud jinak, než ty evropské. Australský a americký sen „můj dům, můj hrad“, je u protinožců motivačně mnohem silnější. Přes rozdíly dané národním naturelem lze se závěrem nové studie bezvýhradně souhlasit: Bydlet v pronájmu pocit štěstí neovlivňuje, a tedy ani nezhoršuje. Zato vlastnictví domu, resp. bytu, který si sice dovolit můžeme, ale hodně nás to finančně zatíží a omezí, jednoznačně ano. Dalo by se to celé zkrátit na jednu větu: Pachtit se za majetkem za každou cenu, nemá cenu.
 
Pramen: Urban Studies, University of Adelaide