Výzkumy ukázaly, že vnímání pachů zřejmě souvisí s obranným systémem. Pokud se dva jedinci, kteří si padli do oka, liší v genech pro tzv. hlavní histokompatibilní systém, je to pro jejich potomky lepší záruka, že se ubrání infekcím. Naopak vzájemná podobnost rodičů omezuje imunologickou různorodost u potomků a tím vede k snížení pravděpodobnosti přežití. Tyto pachové látky však mají více funkcí v zajištění zdárného rozmnožování. Které z nich slouží jako specifické signály a mají tudíž feromonální povahu a které se uplatňují méně jednoznačně, zatím víme jen částečně. A nejen to – ony dokonce působí na to, jak se vzájemně chováme i mimo oblast sexuálních aktivit. Situace je o to složitější, že některé ze složek pachu si ani neuvědomujeme a možná je ani necítíme v pravém smyslu slova, jiné vnímáme zcela zřetelně.
Pokud má pach vliv na to, ke komu budeme více tíhnouti, nabízí se otázka, nejsou-li v této oblasti rozdíly v citlivosti a reagování mezi homosexuálními a heterosexuálními jedinci, a to i přes to, že partnerství gayů a lesbiček nevede samo o sobě k reprodukci. Pokud zde rozdíly jsou, lze hledat jejich vysvětlení spíše jako důsledek změněného vnímání stejného či odlišného pohlaví a tedy nikoliv přímo ve vztahu k vyhledání vhodného partnera z hlediska kvality obrany proti infekčním činitelům u potomků. Pomineme-li nejistotu, zda se mužská homosexualita odvíjí od totožných vývojových (ontogenetických) či dědičných mechanismů jako homosexualita ženská, lze jistě vytvořit experimentální postup pro ověření existence rozdílů.
Tým z Oddělení experimentální psychologie na Düsseldorfské Univerzitě (Lübkeová, Hoenen a Pauseová) vytvořil vcelku jednoduchý design pro výzkum: 14 gayů a 14 heterosexuálních mužů „přičichávalo“ k pachu zachyceného z podpaždí gayů, heterosexuálních žen a pro kontrolu i heterosexuálních mužů, v druhé části 14 lesbiček a 14 heterosexuálních žen obdobně posuzovalo pach lesbiček, heterosexuálních mužů a kontrolních heterosexuálních žen. Pokusné osoby hodnotily intenzitu a příjemnost pachu. Náročnější problém byl, jak objektivně detekovat odlišné reakce, což tým řešil složitou analýzou EEG záznamů. A jak lze shrnout výsledky?
Zajímavé je, že jedinci s různou orientací se mezi sebou v hodnocení příliš nelišili, ale znatelné byly rozdíly mezi hodnocenými pachy jednotlivých kategorií. Gayové i negayové hodnotili jako nejintenzivnější a nejméně příjemný pach heterosexuálních mužů ve srovnání s pachy gayů a heterosexuálních žen. Obdobně tělesný pach heterosexuálních mužů považovaly ženy obojí orientace za intenzivnější a nepříjemný oproti pachům žen jak homosexuálních, tak heterosexuálních.
Analýza činnosti mozku pak dále ukázala, že gayové reagovali rychleji na pach gayů než heterosexuální muži a naopak pomaleji u pachu heterosexuálních žen, přičemž u pachu heterosexuálních mužů rozdíl nebyl. U žen byly rozdíly podstatně menší. Lesbičky reagovaly rychleji na pach lesbiček (ale nepatrně) i heterosexuálních žen (zde nápadněji), ale naopak částečně pomaleji na pach heterosexuálních mužů.
Takto víme, že citlivost homosexuálně zaměřených jedinců je spíše vyšší u gayů, dále že jsme muži (ti více) i ženy obojího zaměření citliví na rozdílnost pachů nejen podle pohlaví, ale také podle orientace, ale nejhůře na tom jsou heterosexuální muži, neboť svojí pachovou intenzitou a nepříjemností jsou „cítit“ všem.
Pramen: Behavioural Brain Research 228 (2012) 375– 387.
Diskuze:
