Zvětšit obrázek

Plán srážky galaxií. Kredit: NASA; ESA; Z. Feild, R. van der Marel, STScI.

Pokud se oprostíme od směšných měřítek Sluneční soustavy, jak v prostoru, tak i v čase, jsou galaxie zatraceně čilá a proměnlivá stvoření. Od svého vzniku si sviští vesmírem, rotují, rostou, navzájem se požírají. Jako bychom pozorovali dění na ušpiněné Petriho misce, která si bují vlastním životem. Když se v takovém veselém zmatku potkají dvě galaxie solidních rozměrů, tak se srazí, zavíří v divokém objetí a změní se v galaxii jedinou, zahrnující většinu hvězd obou účastníků vesmírné dopravní nehody. Právě tohle je podle všeho osudem Mléčné dráhy a naší slavné galaktické společnice, Galaxie v Andromedě.

Zvětšit obrázek

Galaxie v Andromedě dnes. Kredit: Adam Evans, Wikimedia Commons.

O téhle srážce za miliardy let se vlastně ví už dlouho. Vesmír jako takový se sice rozpíná a skoro všechny galaxie se od sebe vzdalují, ale zrovna Galaxie v Andromedě (nebo též M31) letí směrem k nám. Odhady založené na měření Doplerova jevu říkají, že k nám uhání rychlostí přibližně 100 kilometrů za sekundu, což je dvaapůlkrát pomaleji, než jak Slunce obíhá kolem jádra Mléčné dráhy. Až do teď ale nebylo jasné, zda nás Galaxie v Andromedě těsně mine, pocuchá nám spirální ramena částečným zásahem anebo jestli do sebe vletíme na plný plyn. O tom rozhoduje tangenciální pohyb Galaxie v Andromedě, který se astronomové snažili určit již déle než století, ale bez úspěchu.

Teď se ale povedl zásadní průlom týmu Roelanda van der Marela ze Space Telescope Science Institute (STScI) v Baltimoru. Se svými kolegy pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu, vylepšeného při servisních návštěvách raketoplánů mocnými technologiemi, velmi precizním způsobem analyzovali pohyb Galaxie v Andromedě. V průběhu několik let opakovaně sledovali vybrané oblasti této galaxie a nakonec dospěli k přesvědčivému závěru. Za zhruba 4 miliardy let se spolu naplno srazíme a nebude to žádné nesmělé oťukávání. Naše Mléčná dráha a Galaxie v Andromedě se řádně promíchají a nakonec splynou do velké eliptické galaxie. Můžeme si docela obstojně představit, jak to asi bude vypadat, protože podobné srážky a splývání galaxií se v okolním vesmíru najdou docela běžně. V titánské srážce bude hrát jistou roli i Galaxie v Trojúhelníku (M33), která je po Galaxii v Andromedě a Mléčné dráze třetí největší galaxií Místní skupiny galaxií. Zřejmě je totiž ve vleku gravitace Galaxie v Andromedě a tudíž se s námi také srazí. Nejspíše až po první srážce, ale možná i před srážkou Mléčné dráhy s Galaxií v Andromedě.

Zvětšit obrázek

Co bychom za miliardy let viděli na noční obloze. Kredit: NASA; ESA; Z. Levay, R. van der Marel, STScI, T. Hallas, A. Mellinger.

V tuto chvíli jen velice těžko odhadneme, jak budou v té době vypadat naši potomci, co je bude trápit a jestli tu vůbec nějací budou. Pokud bude Zemi obývat někdo schopný pozorování noční oblohy a zároveň neschopný srážce galaxií zabránit, naskytne se mu divukrásné divadlo. Galaxie v Andromedě je momentálně vzdálená cca 2,6 miliónu světelných let a už teď je viditelná pouhým okem. I takhle dokáže rozpoutat hlučné nadšení, což teprve až bude na dosah ruky? Nezbývá nám, než (případným) budoucím pozemšťanům závidět.

Zvětšit obrázek

Galaxie v Trojúhelníku. Kredit: Hewholooks, Wikimedia Commons.

Jak se tohle velkolepé vesmírné představení projeví ve Sluneční soustavě? Toť samozřejmě otázka, hodně záleží na tom, jak konkrétně bude srážka galaxií probíhat. Bezprostřední likvidace Slunce a planet skoro jistě nehrozí. Galaxie v Andromedě sice obsahuje asi 1 bilion hvězd a v Mléčné dráze jich je 300 miliard, galaxie jsou ale zároveň velice řídké, takže je jenom nepatrná šance, že by do Slunce vrazila nějaká cizí hvězda. Odborníci odhadují, že by srážka a splynutí galaxií s asi padesátiprocentní pravděpodobností odhodila Sluneční soustavu zhruba čtyřikrát dál od jádra galaxie, než je dnes. S dvanáctiprocentní šancí by dokonce Slunce s planetami mohlo novou galaxii opustit a vydat se na sólovou dráhu vesmírem. V obou případech by se uvnitř Sluneční soustavy nemělo stát nic zásadně hrozného, pomineme-li neklid v Oortově mračnu, je ale možné, že povrch Země v té době už stejně bude neobyvatelný, kvůli postupnému zvyšování zářivého výkonu stárnoucího Slunce. Při probíhající srážce galaxií se z jádra Mléčné dráhy i jádra Galaxie v Andromedě mohou stát kvasary bzučící aktivitou, což by při troše smůly mohlo Sluneční soustavu pokropit tvrdým zářením. Podobné nebezpečí hrozí i od supernov, které asi v té době budou vybuchovat jako na běžícím pásu. Uvidíme za 4 miliardy let.

Prameny:

NASA Science News 31.5. 2012, Wikipedia (Andromeda–Milky Way collision).