Asi každému v mysli utkvěly kresby svatojánských mušek Ondřeje Sekory a jako samozřejmost bereme, že si některé organismy ve tmě sdělují informace pomocí bioluminiscence. Bez ní by se neobešlo například namlouvání mnohých obratlovců i bezobratlých v mořských hlubinách. Bioluminiscenci zvládá „kde kdo“, i jednobuněční tvorové mořského planktonu. Jejich hromadná konverzace je vidět dokonce až kosmu.
Mezi biology se již dlouho přetřásá otázka - pokud pomocí světelných signálů jsou schopny se domlouvat i jednobuněčné řasy, nemohly by tak spolu komunikovat i buňky v našich tkáních? Předpokládá se, že tuto úlohu by snad mohlo hrát záření o mnohem menší intenzitě, než je bioluminiscence. Takové, jaké jsou schopna zachytit jen ultracitlivá čidla a kamery. Jak se ukázalo, některé buňky v živočišných i rostlinných tělech vysílají fotony v oblasti viditelného světla a UV. Toto záření je ale tak slabé, že je lidským okem nepostřehnutelné. Ani jeho podstata není dosud objasněna. Jen se o něm ví, že jeho intenzita roste se zvyšujícím se oxidativním poškozením živých systémů a že souvisí s tvorbou tzv. reaktivních forem kyslíku (ROS).
Vědec Sergej Nikolaevič Mayburov z Ruské akademie věd není jediným, kdo věří, že se mu podaří najít důkaz biofotony zprostředkované mezibuněčné konverzace. Opírá se o poněkud kontroverzní starší práce, které naznačují existenci toku biofotonů (až do vzdálenosti několika centimetrů), jejichž vliv - takzvaný mitogenetický efekt - se měl projevovat ve zvýšeném buněčném dělení. Studie ho prý potvrdila v rostlinných pletivech a jeho působením mělo dojít k nárůstu dělení až o 30 %. Umělé světlo, ani při mnohonásobně větší intenzitě, podobný, rychlost růstu zvyšující účinek nemělo. S postupem doby bylo mitogenetické vyzařování buněk zpochybněno, posléze se ale dočkalo alespoň částečné rehabilitace. Jeden z týmů, které se problémem zabývaly, prý dokonce v ptačích hnízdech „odhalil“, jak biofotony vyzařované dříve snesenými vejci brzdí růst buněk v těch později snesených. Interpretují to jako mechanismus, kterým si příroda zajišťuje přednostní vývoj vyvinutějších jedinců s většími šancemi uspět v konkurenčním boji. Tyto závěry však nezávislé výzkumy nepotvrdily.
Maryburov si ke svým laboratorním pokusům vybral druh sladkovodní ryby, piskoře pruhovaného, respektive jeho oplodněná vajíčka – jikry. Na nich se snažil zjistit, zda buňky vyvíjejících se embryonálních tkání by pomocí biofotonů mohly komunikovat. V publikaci se praví, že možný vzor komunikace skutečně našel a že hodně připomíná způsob, jakým my lidé si prostřednictvím moderních komunikačních kanálů posíláme binární data. V Maryburově pojetí biofotony představují téměř pravidelné dávky fotonů, jež by teoreticky měly být „viděny“ jinými buňkami, nebo mikroorganismy, a na které příjemce signálu reaguje odpovídajícím způsobem.
Celá práce je vlastně matematické posouzení biofotonového záznamu z pohledu, zda by zjištěný sled střídání emisí fotonů s periodami klidu, mohl nějakou informaci přenášet. Podle Maryburova to možné je. Vypadá to, jako by každou jednotlivou zprávu tvořilo 6 až 14 různě intenzivních impulzů záření. Nemusí to sice nic znamenat, ale zajímavé je, že získaný záznam se podobá záznamům elektrických pulsů, které využívají neuronové sítě a které získáme snímáním elektrodami z povrchu mozku.
Výsledky Maryburovy práce publikované v arXivu, ve skutečnosti nic nedokazují. Závěr článku je čistě spekulativní a na úrovni hypotézy. Také se v něm dočteme, že je potřeba další výzkum aby se zjistilo, zda buňky biofotonové signály opravdu přijímají a pokud by tomu tak skutečně mělo být, vzniká otázka - jak buňky vědí jak na takto zaslané informace mají reagovat? Článek tedy přináší více otazníků, než odpovědí. Jediným, čím si v souvislosti s výzkumem biofotonů můžeme být nyní jisti je, že bez ohledu na zdůrazňování, že zatím jde jen o neověřenou hypotézu, se tímto článkem začnou co nevidět ohánět prodejci biofotonických skenerů, spodního prádla schopného vysílat biofotony a lampiček z nichž se šíří léčivé vlny rozkmitávající kapiláry a léčící hemeroidy pouhým svícením do anusu. A že z hypotézy udělají dalekosáhlé závěry. Těch, kteří pod falešným dojmem vědeckého potvrzení funkčnosti si doporučované zboží koupí, bude hodně.
Pramen: http://arxiv.org/pdf/1205.4134v1.pdf
Sergej Nikolajevič Mayburov si ve vědeckém světě získal respekt jako matematik a teoretik informačních sítí. Nakolik jsou ale jeho nynější pokusy s piskoři ve fyzikální laboratoři elementárních částic úletem, a nakolik jde o významnou podporu teorie předávání optických vzkazů vysílaných buňkami, dá snad brzo odpověď nějaké „nespřízněné“ pracoviště.
Diskuze: