Komunikují buňky pomocí biofotonů?

Pojem, který spolu s výrazy jako „morfogenetické pole“ nebo „mitogenetické záření“ počátkem minulého století zavedl ruský embryolog Alexander Gavrilovič Gurvič, zdomácněl zejména v slovníku „alternativních“ léčitelů a vyznavačů paranormálních jevů. Po desítkách neúspěšných verifikačních experimentů velká většina vědců podlehla hluboké skepsi a laureát Nobelovy ceny, americký chemik Irving Langmuir, tyto teorie zařadil mezi „patologickou vědu“. Ne, že by procesy v živé buňce nebo ona samotná neemitovala nějaké velmi slabé elektromagnetické záření. Kontroluje ale jeho nepatrná ultrafialová složka embryonální vývoj? Nebo zajišťuje jakousi formu mimosmyslové komunikace, a to nejen mezi buňkami jednoho organizmu, ale i mezi jedinci případně embryi některých druhů navzájem? Odborná diskuse ani po téměř století se zcela neuzavřela a z času na čas se objeví někdo, kdo se snaží Gurvičovu teorii potvrdit. Těchto pokusů poslední dobou spíše přibývá a není překvapením, že zejména v Rusku. Takzvaný „mitogenetický efekt“ se nyní snaží obhájit Sergej Nikolajevič Mayburov z Lebeděvova fyzikálního ústavu v Moskvě. Ve své studii, kterou zveřejnil na internetu, popisuje vzor světelných „vzkazů“, jež ve formě fotonů vysílají buňky rybích jiker.

Zvětšit obrázek

Buňky vysílají ultra slabé emise chemoluminiscencenčního záření ve formě kvazi-periodických dávek fotonů. Na obrázku je šestiminutový záznam takové „emise“. Podle Mayburova jde u buněk o něco, co by mohlo být obdobou námi využívaného přenosu informace pomocí analogového algoritmu. (Kredit: S.N.Mayburov)

Asi každému v mysli utkvěly kresby svatojánských mušek Ondřeje Sekory a jako samozřejmost bereme, že si některé organismy ve tmě sdělují informace pomocí bioluminiscence. Bez ní by se neobešlo například namlouvání mnohých obratlovců i bezobratlých v mořských hlubinách. Bioluminiscenci zvládá „kde kdo“, i jednobuněční tvorové mořského planktonu. Jejich hromadná konverzace je vidět dokonce až kosmu.

Mezi biology se již dlouho přetřásá otázka - pokud pomocí světelných signálů jsou schopny se domlouvat i jednobuněčné řasy, nemohly by tak spolu komunikovat i buňky v našich tkáních? Předpokládá se, že tuto úlohu by snad mohlo hrát záření o mnohem menší intenzitě, než je bioluminiscence. Takové, jaké jsou schopna zachytit jen ultracitlivá čidla a kamery. Jak se ukázalo, některé buňky v živočišných i rostlinných tělech vysílají fotony v oblasti viditelného světla a UV. Toto záření je ale tak slabé, že je lidským okem nepostřehnutelné. Ani jeho podstata není dosud objasněna. Jen se o něm ví, že jeho intenzita roste se zvyšujícím se oxidativním poškozením živých systémů a že souvisí s tvorbou tzv. reaktivních forem kyslíku (ROS).

Vědec Sergej Nikolaevič Mayburov z Ruské akademie věd není jediným, kdo věří, že se mu podaří najít důkaz biofotony zprostředkované mezibuněčné konverzace. Opírá se o poněkud kontroverzní starší práce, které naznačují existenci toku biofotonů (až do vzdálenosti několika centimetrů), jejichž vliv - takzvaný mitogenetický efekt - se měl projevovat ve zvýšeném buněčném dělení. Studie ho prý potvrdila v rostlinných pletivech a jeho působením mělo dojít k nárůstu dělení až o 30 %. Umělé světlo, ani při mnohonásobně větší intenzitě, podobný, rychlost růstu zvyšující účinek nemělo. S postupem doby bylo mitogenetické vyzařování buněk zpochybněno, posléze se ale dočkalo alespoň částečné rehabilitace. Jeden z týmů, které se problémem zabývaly, prý dokonce v ptačích hnízdech „odhalil“, jak biofotony vyzařované dříve snesenými vejci brzdí růst buněk v těch později snesených. Interpretují to jako mechanismus, kterým si příroda zajišťuje přednostní vývoj vyvinutějších jedinců s většími šancemi uspět v konkurenčním boji. Tyto závěry však nezávislé výzkumy nepotvrdily.

Maryburov si ke svým laboratorním pokusům vybral druh sladkovodní ryby, piskoře pruhovaného, respektive jeho oplodněná vajíčka – jikry. Na nich se snažil zjistit, zda buňky vyvíjejících se embryonálních tkání by pomocí biofotonů mohly komunikovat. V publikaci se praví, že možný vzor komunikace skutečně našel a že hodně připomíná způsob, jakým my lidé si prostřednictvím moderních komunikačních kanálů posíláme binární data. V Maryburově pojetí biofotony představují téměř pravidelné dávky fotonů, jež by teoreticky měly být „viděny“ jinými buňkami, nebo mikroorganismy, a na které příjemce signálu reaguje odpovídajícím způsobem.

Celá práce je vlastně matematické posouzení biofotonového záznamu z pohledu, zda by zjištěný sled střídání emisí fotonů s periodami klidu, mohl nějakou informaci přenášet. Podle Maryburova to možné je. Vypadá to, jako by každou jednotlivou zprávu tvořilo 6 až 14 různě intenzivních impulzů záření. Nemusí to sice nic znamenat, ale zajímavé je, že získaný záznam se podobá záznamům elektrických pulsů, které využívají neuronové sítě a které získáme snímáním elektrodami z povrchu mozku.

Zvětšit obrázek

Mayburov si ke svým pokusům vybral Piskoře pruhovaného. Rybí jikry mají mít schopnost řídit svůj vývoj pomocí biofotonů. Dokladem má být zesynchronizování vývoje buněk, k němuž dochází u sousedních vzorků. (Kredit: Wikipedia)

Výsledky Maryburovy práce publikované v arXivu, ve skutečnosti nic nedokazují. Závěr článku je čistě spekulativní a na úrovni hypotézy. Také se v něm dočteme, že je potřeba další výzkum aby se zjistilo, zda buňky biofotonové signály opravdu přijímají a pokud by tomu tak skutečně mělo být, vzniká otázka - jak buňky vědí jak na takto zaslané informace mají reagovat? Článek tedy přináší více otazníků, než odpovědí. Jediným, čím si v souvislosti s výzkumem biofotonů můžeme být nyní jisti je, že bez ohledu na zdůrazňování, že zatím jde jen o neověřenou hypotézu, se tímto článkem začnou co nevidět ohánět prodejci biofotonických skenerů, spodního prádla schopného vysílat biofotony a lampiček z nichž se šíří léčivé vlny rozkmitávající kapiláry a léčící hemeroidy pouhým svícením do anusu. A že z hypotézy udělají dalekosáhlé závěry. Těch, kteří pod falešným dojmem vědeckého potvrzení funkčnosti si doporučované zboží koupí, bude hodně.

Pramen: http://arxiv.org/pdf/1205.4134v1.pdf

Sergej Nikolajevič Mayburov si ve vědeckém světě získal respekt jako matematik a teoretik informačních sítí. Nakolik jsou ale jeho nynější pokusy s piskoři ve fyzikální laboratoři elementárních částic úletem, a nakolik jde o významnou podporu teorie předávání optických vzkazů vysílaných buňkami, dá snad brzo odpověď nějaké „nespřízněné“ pracoviště.

Autor: Josef Pazdera

Datum: 25.05.2012 13:23

Tisk článku

Diskuze:

Pan Wágner a jeho "fakta"

Andrzej Kowalski,2012-06-12 07:23:40

Pana Wágnera znám docela dobře, jeho texty včetně knihy o poltergeistech jsem četl. Pan Wágner je hlavně výrobce laciného čtiva, které jen on sám označuje za "literaturu faktu". Ve skutečnosti jde o narychlo slepené kompiláty všemožných drbů, získaných stylem "ber kde ber". Vůbec nejde o v jakémkoli směru zodpovědný, věcný, nezaujatý přístup k problematice. Pan Wágner si řekne, že napíše knihu o poltergeistech, zadá do Google slovo "poltergeist" a z toho, co mu vypadne a líbí se mu, vyrobí publikaci. To, co označuje za "fakta", jsou převážně historky a báje na úrovni Červené Karkulky. Když ve své knize o poltergeistech popisuje strašický případ, tak sice obsáhle cituje psychotronické pomatence, ale zcela "zapomene" napsat, že věc byla jednoznačně vyřešena a kluk co to tam zapaloval se přiznal. Klidně zaplní dvě strany knihy zkopírovaným textem z webu, v němž je poltergeist použit jen jako sarkastická nadsázka a ve skutečnosti s duchy nemá absolutně nic společného. Ale Google to našel, knihu to rozšíří, tak proč by ne, že.

Pan Wágner není žádný autor literatury faktu. Vyrábí levné čtivo do vlaku pro podvzdělané lidi, takové jakési ještě trochu horší 21. století. Jeho aktivní zapojování do všemožných diskuzí je formou reklamy na jeho vlastní výrobky, o nic víc tu nejde.