Tarrasius problematicus bylo něco mezi kaprem a úhořem. Plavalo to v mělkých vodách na území dnešní severní Evropy v období karbonu, tedy před 359 až 318 miliony let. Jako ryba to mělo mít páteř rozdělenou jednoduše na dvě části - tělní a ocasní. Jenže nemělo. 

Zvětšit obrázek

Tarrasius problematicus - pravěký „úhoř“ jehož páteř členěná na pět segmentů mění naše dosavadní představy o tom kdy, komu a proč se tento znak vyvinul. S pohybem po souši a končetinami to nemělo nic společného. (Proc. Royal Soc. B)

Dosud panoval názor, že první druh, který měl diferencované páteřní obratle, jako dnes mají všichni moderní savci, plazi a ptáci, patřil k čtyřnožcům. Morfologie obratlů čtyřnohých tvorů je v každém jejich tělním oddílu charakteristická a pouhým okem lze určit, k jaké části jejich těla ten který obratel patří. Tento znak se měl vyvinout až poté, co první živočichové vylezli na souš, a to v souvislosti s jejich potřebou jiného způsobu pohybu, než jaký využívají ryby. Nasvědčovaly tomu i fosilní nálezy.

Zvětšit obrázek

Lauren Cole Sallanová: „Používat členitou páteř jako identifikační znak čtyřnožců, je chybou.“

Dnešním mladým ale není nic svaté. Američanka Lauren Cole Sallanová, studentka na University of Chicago, si v Národním muzeu Skotska u jedné rybí fosilie všimla, že má páteřních segmentů pět. Napsala o tom článek a poslala ho do Proceedings of the Royal Society B. Anatomům tím hodně zamotala hlavy. „Pětku“  totiž považovali za znak, který charakterizuje až anatomickou stavbu  suchozemských čtyřnožců (tetrapod), kam patříme i my, lidé.

Tarrasius, jak se zkamenělé rybě z Edinburghu odborně říká, nemá, jak se na nejstarší druhy ryb sluší a patří, jen dva typy obratlů – pro ocasní a předocasní část těla s charakteristickými pružnými spoji.  Má jich také pět, a jakoby tedy kopíroval členění obratlovců s jejich typickými úseky pro krční, hrudní, bederní, křížovou a ocasní část.
Sallanové všetečnost a cit pro detail otřásl tradiční představou vývoje anatomické stavby odvíjející se v závislosti na potřebách pohybu na souši. Datování fosilie totiž ukazuje, že Tarrasius  žil několik milionů let po prvních tetrapodech, které již měly přední a zadní končetiny. A protože evidentně nechodil, vyplývá z toho, že tento anatomický rys - členění páteře na samostatné segmenty, se evolučně vyvíjel nezávisle na pohybu po souši, tedy nezávisle na chůzi.

Vědci již našli vysvětlení - pravěké rybě se nečekaně složitá páteř vyvinula proto, že jí byla ku prospěchu. Silná kostěná opora jí vyztužovala tělo, byla lešením pro silné svaly a přitom zachovala flexibilitu ocasu. To mělo umožňovat mocnější záběry a rychlý pohyb. Něco na tom asi bude, protože obdoba v podobně tuhých obratlů se dodnes osvědčuje mečounům. Ti dokážou vyvinout až stokilometrovou rychlost a jejich mocné údery „mečem“ v hejnu sardinek dokážou  přivodit nejedné rybě takovou újmu, že se stává snadno dostupným soustem. I když se pravěká ryba tvarem spíše podobala obrovským pulcům, segmentovaná páteř jí byla výhodou, aniž by ji potřebovala jako oporu pro končetiny. Tento znak se tedy evolučně vyvíjel nezávisle a s lezením po souši neměl nic společného. Tetrapoda tak přišla o další svou jedinečnost.

Prameny: University of Chicago Medical Center; Tetrapod-like axial regionalization in an early ray-finned fish, Proceedings of the Royal Society B.