Obecné mínění astmatiků je, že se musejí šetřit a omezují vše, co spojeno s větší námahou. Zdá se to být logické. Hrozí jim dušnost, sípání a "jak jim pan doktor říkal" hrozí jim i astmatický záchvat, při němž jde o život. Pud sebezáchovy je vede k tomu, že nechávají svaly bez užitku. Nepoužívaná muskulatura ztrácí svalovou hmotu a co je horší, klesá i kondička svalu srdečního. S odstupem čase se tak pokusy vrátit se k bývalé formě stávají stále těžší a těžší. Když po čase pecivál zjistí, že už už to tak dál nejde a zkusí na sobě zapracovat, brzo se unaví, začne lapat po dechu, a to od dalších snah ho to spoolehlivě odradí, dostává se do spirály narůstajících problémů.

Kristin V. Carsonová: „Cvičit, cvičit, cvičit!“

Australanka Kristin V. Carsonová se rozhodla prověřit, nakolik je námaha a cvičení pro astmatiky nebezpečná, jak si myslí i mnozí z lékařů. Se svými kolegy začala shromažďovat studie z celého světa a pátrala po všech dobře zdokumentovaných případech astmatiků, které braly v úvahu účinky fyzické námahy. Metaanalýzou dat porovnala soubory pacientů, kteří nevyvíjeli žádnou, nebo jen minimální fyzickou námahu s těmi, co sportovali. Zvolenou hranicí bylo „dávat si do těla“ minimálně 20 minut, dvakrát týdně. Ze studie studií jasně vyplynulo, že pacienti, kteří běhali po venku, nebo v posilovně na trenažéru, jezdili na kole, plavali, případně jiným silovým sportem si hindrovali tělo, ve srovnání s těmi co se šetřili, neměli více astmatických záchvatů, ani neměli jiných, s jejich hendikepem souvisejících, problémů. Dávání si do těla astmatikům jednoznačně prospívá. Zlepšuje to jejich kardiovaskulární kondici a ta je pro ně z dlouhodobého hlediska, velkou výhrou. Ze studií, které si všímaly kvality života vyplynul podobný poznatek - pacienti, kteří se nešetří, jsou na tom psychicky lépe a žijí ve větší pohodě. Vědci zformulovali závěr své studie do dvou vět: „Není žádný důvod, aby astmatici upouštěli od pravidelného cvičení. Ošetřující lékaři by je v tomto směru měli instruovat a podporovat.“

Len Horowitz, americký plicní specialista, který měl možnost se jako jeden z prvních s tímto verdiktem Australanů seznámit, je závěrem nadšen a vyslovuje s ním absolutní souhlas. Je ale poněkud skeptický v tom, že se doporučení ujme. Podle něj bude trvat ještě dlouho, než tyto poznatky vstoupí ve všeobecnou známost a než svou nemoc pacienti přestanou používat k ospravedlnění své tělesné lenosti ve stylu: „Vždyť nám přece pan doktor říkal, že námaha může vyvolat záchvat...“

Nepřímým důkazem správnosti závěrů australského výzkumu je i fakt, že celá řada profesionálních atletů astma měla a přesto to jejich karieru nijak zvlášť neovlivnilo. Jistý problém je u jedinců, kteří trpí takzvaným námahou indukovaným astmatem. U těch intenzivní nebo dlouhodobé cvičení příznaky astmatu skutečně vyvolává. Ale ani ty by jejich nepřízeň osudu neměla od sportování odradit. Rada specialisty i pro ně je – mít při ruce vždy inhalátor s bronchodilatační látkou s rychlým účinkem (například s albuterolem), který případnou křeč hladkého svalstva zarazí. Cvičení a námaha jsou pro všechny astmatiky důležité a to dokonce i za cenu, že by museli „foukátko“ s bronchodilatátorem používat preventivně. Před něčím je ale expert přece jen varuje, všechny. Zkoušení sportovat krátce po vyjití ven do chladného prostředí. Ač to tak nevypadá, mrazivý vzduch bývá často silným spouštěcím agens a proto je se cvičením v zimě potřeba začínat velmi opatrně a pozvolna.

Je výsledek studie překvapivý?

Další obrázky

Mateřské pracoviště Carsonové - The Basil Hetzel Institute for Translational Health Research, The Queen Elizabeth Hospital, Adelaide, Australie.

Není. Stačí si vzpomenout, jak to s námahou v našem těle chodí. Sport vnímáme jako adrenalinovou záležitost "hormonu akce“. Je to naše evoluční vybavení, které nám kdysi bylo ku pomoci v případech, kdy náš život visel na vlásku a museli jsme útočit, nebo útíkat. Proto nám ještě dnes bleskově mobilizuje veškeré dostupné rezervy. Hormon řešící extrémní nebezpečí má ale i „bratra“. Je jím noradrenalin, také stresový hormon, jen už nezajišťuje super výkon, ale dobře slouží v případech, kdy o život nejde, je hospodárnější a k našemu tělu šetrnější. V hormonálním kokteilu, vyplavovaném do krve při stresových situacích, jsou ale i další hráči z týmu kůry nadledvinek – kortikoidy. Ty nám jsou ku pomoci při trvalých zátěžích. A právě zde vychází najevo souvislost. Sportování spojené s námahou je provázeno mírným stresem a ten přirozeným způsobem zvyšuje produkci právě toho hormonu, u kterého kdysi dávno v pokusech náhodou lékaři odpozorovali, že jeho podání má na astmatiky blahodárný vliv a který je stále klasickou součástí jejich léčby.
Steroidy jsou sice dobrým sluhou, ale jejich umělé podávání je zlým pánem. Jsou totiž schopny rozhasit metabolismus, včetně fungování mozku. Zvláště té jeho části, která má na starosti zdravý úsudek. V hipokampu jsou neurony, které mají hodně receptorů reagujících na steroidní hormony a zvýšené dávky glukokortikoidů spouštějí kaskádu dějů, jež mají dopad dokonce i na psychiku. Glukokortikoidy například „zbystřují“ paměť na špatné události. Přímo pověstná je pak náladovost léčených pacientů. O tom, jak dlouhé prsty tento hormon má, se přesvědčili i lékaři starající se o tělesné schránky burzovních makléřů. Podle výše hladiny tohoto hormonu dokáží dokonce předpovědět, jak bude byznysmen ve svých obchodech úspěšný (viz zde). http://www.osel.cz/index.php?clanek=3501
V přírodě není nic zadarmo a platí to i pro léčbu astmatu. Je proto pochopitelné, že přirozený přísun hormonu tlumícího soužení astmatiků, je lepší, než jeho nefyziologická aplikace pomocí medikamentů. Závěr australského výzkumu je proto logický a dal se očekávat.

Pramen: Chandratilleke MG, et al. Physical training for asthma. Cochrane Database of Systematic Reviews 2012, Issue 5. Art. No.: CD001116. DOI: 10.1002/14651858.CD001116.pub3