„Bída z lidí lotry činí, vlky z lesů žene hlad,“ zpívali Voskovec a Werich v Baladě z hadrů. Jenže babička, která to má ze svého důchodu tak akorát z ruky do úst, v samoobsluze neukradne ani rohlík. A máma na mateřské, která počítá doslova každou korunu, nepůjde vyloupit poštu. Těžko říct, co by zpívali V+W dnes, kdy mnozí lotři netrpí ani bídou ani hladem. Mají všeho dost, a přesto okázale pohrdají dobrými mravy a dostávají se do rozporu se zákony. Proboha, proč? Proč riskují, že je při nějaké lumpárně nakonec chytí a donutí je vyměnit pohodlí luxusních vil za strohý komfort vězeňské cely? Mají všechny ty levárny zapotřebí?

Zvětšit obrázek

Paul K. Piff, University of California, Berkeley

Aspoň částečnou odpověď na tyto otázky přináší zajímavá studie, která vyšla nedávno v prestižním americkém vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (Piff P.K. et al, PNAS 2012  ). Tým amerických a kanadských psychologů v ní nejprve sledoval chování řidičů na křižovatkách. Počká řidič spořádaně, až mu naskočí zelená? Dá v souladu s pravidly silničního provozu přednost chodcům na přechodu? Jak se dalo čekat, někteří řidiči pravidla ctili, jiní nikoli. Vědce zajímalo, v jakém voze řidič jel. Z kvality auta usuzovali na řidičovu ekonomickou situaci. Výsledky sledování asi překvapily málokoho. Řidiči v nových, luxusních vozech omezovali ostatní účastníky silničního provozu čtyřikrát častěji než řidiči laciných či ojetých automobilů. Řidiči drahých vozů zároveň třikrát častěji ignorovali přednost, kterou měli chodci na přechodu.

Přesto psychologové nemohli jednoduše říct, že boháči jsou bezohlední. Vědci se snažili brát v potaz další důležité faktory, jako je pohlaví nebo věk řidičů. Vždyť obecně platí, že mladí hoši jezdí rychleji, ostřeji a často bezohledněji než postarší dámy. I pak vycházeli boháči jako bezohlednější řidiči. Vědci však nemohli s dostatečně velkou jistotou vyloučit, že se do chování řidičů promítly i další důležité faktory, jež výzkumníci neměli pod kontrolou. A tak pokračovali ve zkoumání vlivu bohatství na dodržování etických norem v laboratoři. Pro pokusy získali několik stovek dobrovolníků z řad studentů.

V prvním experimentu se měli dobrovolníci sami zařadit do určité sociální vrstvy. Bylo na nich, zda se prohlásí za bohaté, chudé nebo za příslušníky střední třídy. Poté vědci předčítali účastníkům pokusu příklady, v kterých různí lidé buď něco ukradli nebo se domohli neoprávněné výhody. Následně se dobrovolníků ptali, zda by byli schopní se dopustit něčeho podobného. Studenti, kteří se považovali za bohaté, tíhli k nečestnému jednání častěji. Aspoň se k tomu častěji přiznávali.

Vědcům bylo jasné, že ani tohle není příliš přesvědčivý důkaz „morální zkaženosti“ boháčů. Chudší dobrovolníci mohli být odhodlaní k nečestnému jednání ještě ve větší míře než boháči, ale mohli svůj úmysl mnohem usilovněji zapírat. Proto přišla na řadu praktická zkouška sobectví a nezištnosti. Studenti dostali nejprve za úkol porovnat se s těmi, kdo jsou mnohem bohatší, nebo naopak s těmi, kdo jsou mnohem chudší. Takové porovnání v nás budí pocit „chudoby“ nebo naopak „bohatství“ bez ohledu na to, jak movití ve skutečnosti jsme. Jednoduše řečeno, ve srovnání v žebrákem z Karáčí se každý z nás bude cítit jako Bill Gates. A naopak, při srovnání v Billem Gatesem se můžeme cítit jako žebráci z Karáčí. Následně nabídli vědci dobrovolníkům krabici sladkostí s tím, že co zbude, dostanou malé děti ve vedlejší laboratoři. Dobrovolníci naočkovaní pocitem bohatství si brali mnohem více než dobrovolníci, kterým byl navozen pocit chudoby. Ještě že ve vedlejší místnosti žádné děti na pamlsky nečekaly. Po „boháčích“ toho často zbylo zoufale málo.

Z těchto pokusů vyplývalo, že pocit bohatství utlumuje v lidech chuť chovat se slušně. Jenže proč? Zdá se, že je za tím chamtivost, lakota – lidově řečeno "nenažranost". Ukázalo se to v simulovaném přijímacím pohovoru, kde dobrovolníci hráli roli personalistů. Nejprve bylo dobrovolníkům důvěrně sděleno, že žadatel o práci bude ochoten souhlasit s nižší mzdou, pokud bude mít záruku smlouvy na delší dobu. Zároveň byl dobrovolník upozorněn, že když sjedná s uchazečem nižší mzdu, čeká ho prémie. Ve vlastním simulovaném přijímacím pohovoru měl uchazeč zájem o dvouletou smlouvu. Personalista – dobrovolník ale věděl, že místo bude po půl roce zrušeno. Jak se asi zachová? Nalije uchazeči čistého vína a tím si sníží šanci na vyjednání nižší mzdy? Anebo s vidinou prémie tuhle důležitou okolnost uchazeči zatají? Opět záleželo na tom, jak bohatý se dobrovolník cítil. Boháči častěji zatloukali, aby se dostali k prémii. Objektivně měl bohatší dobrovolník slabší motiv k šizení, protože prémii zase tolik nepotřeboval. Jenže chamtivost byla v řadě případů silnější.

Pro podrazácké jednání je důležité, aby jeho hnací síla - chamtivost - nebyla vnímána negativně. Chamtivý podrazák má pocit, že nedělá nic zlého, ba dokonce že koná v souladu s lidskou přirozeností. To se jasně ukázalo v experimentu, kde byli dobrovolníci nejprve v rámci pohovoru dotázáni na to, jak vnímají chamtivost. Následně dostali za úkol hlásit, kolik jim padlo na trojici vržených kostek. Pravdivost jejich hlášení nebyla zdánlivě nijak kontrolována. Šlo o „virtuální“ kostky, kde byl hod generován počítačem a výsledek se objevil na monitoru, na který viděl jen dobrovolník. Čím vyššpočet ok padl na kostkách, tím větší byla šance na výhru ve výši 50 dolarů. Dobrovolnici netušili, že při všech hodech padá dvanáct. Ti, kteří hodnotili chamtivost kladně, měli silnější sklony k podvádění. Obvykle hlásili, že jim padlo patnáct ok nebo ještě více.

O tom, že pozitivní vnímání chamtivost je skutečně klíč k pochopení sobectví, se vědci přesvědčili v posledním pokusu. Na jeho začátku vedli s dobrovolníky pohovor. Polovině vykládali, že chamtivost je vlastně prima. S druhou polovinou se bavili na neutrální téma (např. „Co jste dělali dneska dopoledne?“). Ve skupině naočkované k chamtivosti stoupla ochota podvádět a krást. A to bez ohledu na to, zda byli dobrovolníci chudí nebo bohatí. Ve skupině, která se bavila na neutrální téma, byli k podvádění náchylnější movitější dobrovolníci.

Z výše uvedené studie nevyplývá, že každý, kdo je jen trochu movitější, musí být nutně hyena. Nevyplývá z ní ani to, že chudoba cti netratí a všichni chudáci se pyšní morálním profilem Mirka Dušína. Důležité je zjištění, že vlastní hybnou silou neetického chování není bohatství nýbrž chamtivost a to, že ji vnímáme jako neutrální či dokonce pozitivní rys. Chamtiví chudáci tíhnou k podfukům a šizení stejně jako boháči. A naopak, nezištní boháči dojdou k závěru, že se jim podrazácké jednání příčí a nemají ho zapotřebí.
Sami autoři americko-kanadské studie přiznávají, že nerozřešili otázku, zda se ze zbohatlíků stávají větší měrou chamtivci, anebo zda se z chamtivců stávají častěji zbohatlíci. Tento hlavolam nápadně připomínající dilema o slepici a vejci zůstal vědcům k rozlousknutí.

Bylo by zhovadilé budovat lepší společnost tím, že zabráníme lidem, aby si poctivou prací zvyšovali životní úroveň. Zhoubná je však v konečném důsledku tolerance chamtivosti. K tomu máme sklony. Projevují se například tím, že řekneme: „On je to sice lump, ale je za vodou.“ Zní to skoro jako omluva. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Ten člověk je „za vodou“, ale pro nás by mělo být rozhodující, že je to lump. Nechceme s ním mít nic společného. Ne proto, že je bohatý. Ale proto, že je syčák.

Není třeba bojovat s bohatstvím, ale s chamtivostí. Jen naivka by si něco sliboval od „zákazu propagace chamtivosti“. Nic by asi nepomohlo, kdyby se chamtivost objevovala na televizních obrazovkách až po 22.00 spolu s násilím a sexem. Pro začátek by možná stačilo, abychom si uvědomili a často si připomínali, jak jsou bezzásadoví Harpagonovi následníci směšní a ubozí. Abychom jim nedopřávali náš obdiv, aby nezískávali to, oč jim jde možná ještě víc než o majetek - tedy prestiž. Jak jinak než jako na směšnou figurku máme vnímat politika, který má dvě lukrativně placená zaměstnání (poslanec a hejtman), dva rodinné domy a dokonce i dvě rodiny, a přitom běhá po nocích s papírovou škatulí napěchovanou bankovkami s portrétem prezidenta, jehož životním krédem bylo: „Nebát se a nekrást!“

Psáno pro: Bigblog a Osel.cz