Po několik desetiletí se vědci zajímají o výjimečné případy jaderných rozpadů, při nichž se uvolňují do jedné nestabilní částice propojené páry protonů, případně neutronů, takzvané diprotony a dineutrony. Detekovat je ale není lehké. Již začátek si vyžaduje „výrobu“ netypických nestabilních izotopů vhodných prvků s výrazným nedostatkem nebo přebytkem neutronů v jádře v porovnání s jeho stabilní, v přírodě se vyskytující formou. Například před deseti lety fyzikové zjistili, že rozpadovým produktem uměle připraveného nestabilního izotopu železa-45, které má v jádře o devět neutronů méně než stabilní atom 54Fe, je na velmi krátký okamžik spárovaná dvojice protonů – diproton. Podobných náznaků jeho existence bylo více, detekci však komplikuje elektrický náboj protonů, jenž je navzájem odpuzuje, a tím způsobuje v podstatě okamžitý rozpad diprotonu a ovlivňuje následný rozptyl osamostatněných částic. Důsledkem jsou nejistoty a nejednoznačnosti v analýzách.
U dineutronů komplikaci představuje již samotný zdroj. Není totiž jednoduché atomové jádro obohatit o větší počet neutronů. První náznaky existence dineutronů byly nepřímé a poskytly je experimenty s izotopy helia-6 a helia-8, jejichž jádra jsou vůči nejběžnějšímu heliu-4 se dvěma neutrony těžší o 2, respektive 4 tyto částice. Vědci zjistili, že v případě takových nadbytků vznikají jakési spárované „valenční“ neutrony obíhající střed jádra a tvoří jakési neutronové halo. Částečně tak připomínají dvojice elektronů na jednotlivých elektronových orbitalech atomu, nebo elektronové páry vznikající v supravodičích.
Mnohem přesvědčivější důkaz existence dineutronů však přináší jejich přímá detekce mezi produkty radioaktivního rozpadu. Právě to se podařilo osmnáctičlennému týmu amerických fyziků, kteří o výsledcích svých experimentů referují v časopisu Physical Review Letters.
Ne každé o neutrony obohacené atomové jádro nabízí možnost dineutron ulovit. Například v rozpadech uměle připravených izotopů vodíku-5 se čtyřmi neutrony nebo helia-10 s osmi se dineutrony nenacházely. "Pokud jádro může emitovat samostatné neutrony, bude se tak chovat,“ vysvětluje první autorka publikace, mladá fyzička Artemis Spyrou z Michiganské státní univerzity v East Lansing. Jí a jejím kolegům se ale podařilo vytvořit jádro izotopu berylia-16 se dvanácti neutrony, které se při proměně na berylium-14 zbavuje hledané neutronové dvojice.
Napěchovat neutrony do jádra není vůbec jednoduché, v přírodě jediná stabilní forma berylia jich má jenom pět, u 16Be bychom napočítali o sedm více. Fyzikové pro produkci tohoto exotického izotopu využili Národní supravodičovou cyklotronovou laboratoř Michiganské státní univerzity, kde nejdřív namířili proud urychlených jader neonu do terčíku ze stabilního „běžného“ izotopu 9Be. Ve srážkach vzniklá jádra nestabilního boru-17 s dvanácti neutrony (stabilní izotopy boru jich mají 5 nebo 6) pak opět nasměřovali do beryliového terčíku. V některých případech kolize vybodyčekovala jeden proton z jádra boru, čímž jej proměnila na kýžené jádro berylia-16. To se v mžiku trvajícím asi zeptosekundu, tedy triliardtinu sekundy, rozpadlo na jiný nestabilní izotop berylia-14 a dineutron.
Protože i jediný neutron může v detektorové soustavě vyvolat dva záblesky, Spyrou se rozhodla vyloučit všechny případy, v nichž se dvojice pulzů vyskytly podezřele blízko sebe. V těch nejdůvěryhodnějších případech vědci určili energie produktů rozpadu 16Be - jádra berylia-14 i obou neutronů uvolněných z dineutronu. U těchto neutrálních nukleonů určovali i důležité úhly rozptylu, které jsou pro detekci exotického dineutronu klíčové. Vědci pak získaná data porovnali s počítačovými simulacemi tří možných scénářů. Ten první modeloval případ dvou těsně po sobě následujících rozpadů, při kterých se uvolnil vždy jen jeden neutron. Druhý pak uvažoval se dvěma neutrony vyzářenými v stejném okamžiku, ale bez vzájemné prostorové závislosti. A třetí scénář popisoval rozpad, při němž byl emitován dineutron - dvojice neutronů, která se vzápětí, v průběhu asi 10-22 sekundy rozešla ve dvě singl-částice. Jejich krátkodobé společné „soužití“ však vtisklo pečeť do jejich energií i úhlů rozptylu, jež pak nejsou náhodné. Nejlepší shoda s pozorovanými parametry se dosáhla právě u třetího modelu. Artemis Spyrou a její kolegové jsou proto přesvědčeni, že výsledky jejich experimentů přinášejí přímý důkaz prchavé existence dineutronů. I když reálný stav neutronů dočasně vázaných do těchto exotických částic je pravděpodobně složitější, než současné modely předpokládají, další výzkum je cestou k lepšímu pochopení procesů probíhajících v neutronových hvězdách nebo při explozích supernov, kdy v hroutícím se srdci vybuchující hvězdy dochází k syntéze těžkých jader.
Zdroje: Physics , Phys. Rev. Lett.
Diskuze: