Zákaz trestu smrti má dlouhou tradici. Dokonce i v zemích, které dodnes odsouzence popravují. V Číně platil zákaz hrdelních trestů už v 8. století. Pravda, vydržel jen dvanáct let. Zato v Japonsku zakázal císař Saga popravy v roce 818 a jeho nařízení vydrželo v platnosti dlouhých 338 let. Která z dnešních směrnic EU, zákonů nebo ministerských vyhlášek přežije srovnatelně dlouhou dobu?
Na rozdíl od východní Asie se Evropě v dobách podstatně pozdějších roztrhl s tresty smrti pytel. Jedním z období, kdy se trest smrti dočkal pochybného rozkvětu, byla reformace. Jak dokazuje dánský historik Tyge Krogh v knize „A Lutheran Plague“ přineslo to s sebou paradoxní, hrůzné peripetie, jež nakonec vyústily v zákaz trestu smrti v Dánsku a následně i v řadě dalších zemí.
V Dánsku začal šířit protestantské ideje inspirované Martinem Lutherem mnich Hans Tausen už v roce 1525. Tedy pouhých osm let poté, co Luther vyhlásil svých 95 tezí – údajně tak, že je přibil na dveře kostela Všech svatých ve Wittenberku. Nový náhled na křesťanství padal v Dánsku na úrodnou půdu a utěšeně se šířil. Králi Frederikovi I. (vládl Dánsku a Norsku v letech 1523 -1533) to sice nešlo moc pod nos, ale na druhé straně zakázal obyvatelům Viborgu, aby si to s Tausenem vyřídili i jinak, než jen teologickou disputací. Velký Lutherův obdivovatel král Kristián III, který se dostal k moci roku 1534, došel k závěru, že jeho poddaným jen prospěje, když vyhlásí v Dánsku za jediné a správné náboženství protestantské luteránství. Prospěch z toho měla i královská kasa potýkající se s rozpočtovým deficitem, jenž byl důsledkem Kristiánových bojů o trůn. Při reformaci náboženského života země uvízl králi za nehty majetek uvězněných katolických biskupů a církevní půda. Do budoucna se mohl Kristián III. těšit na prebendy, jež mu poplynou ze jmenování do postů na protestantských církevních úřadech. Už tenkrát platilo: „Komu chceme – pomůžeme. Komu nechcem – nemůžeme.“
Luteráni brali víru nesmírně vážně. Zvláště Starým zákonem se řídili doslova. Zvláštní zalíbení našli v zásadě „oko za oko, zub za zub“ a v těch pasážích 2. knihy Mojžíšovy (Exodus 21, 12), kde se vřele doporučuje trestat vraždu smrtí. A tak byl za vraždu v Dánsku udělován šmahem trest smrti.
Z ryze duchovního hlediska na tom nebyl takový luteránský vrah zase tak zle. Před popravou mu bylo dopřáno kát se ze všech hříchů a stvrdit neochvějnost v otázkách víry. Protože do švihnutí katova meče už vrahoun nestačil spáchat další hříchy, odcházel na věčnost zcela očištěn a putoval na nebesa. To sebevrazi na tom byli hůře, protože je čekala bez výjimky věčná muka pekelná. Není divu, že dánští sebevrazi začali vrahům závidět. Závist je, jak známo, mocný inspirační zdroj, což se potvrdilo měrou vrchovatou i v luteránském Dánsku. Začali se tu rojit sebevražední vrazi – tedy lidé, kteří úmyslně někoho zabili, aby byli popraveni. Tyhle zrůdy zabily dvě mouchy jednou ranou - zbavily se popravou nesnesitelné tíhy pozemského žití a zároveň si zachovali reálnou šanci na posmrtný život na nebesích.
Dánským královským úředníkům a soudcům záhy došlo, že je něco špatně. To když začalo dramaticky přibývat případů sebevrahů vraždících namátkou kohokoli, kdo měl tu smůlu, že se vyskytl ve špatnou chvíli na špatném místě. Sebevrazi podřezávali nevinná dítka, probodávali mládence i panny, utloukali otce a matky rodin, rdousili nebohé starce a stařenky. Soudci se rozhodli pro prevenci sebevražedných vražd exemplárním trestem. Jen málokde v Evropě se tenkrát popravovalo tak krutě jako v Dánsku. Vojenský soud nařizoval obvykle sebevražedného vraha po devět týdnů bičovat a následně lámat v kole. Na následky bičování a mnohočetných zlomenin pak odsouzenec pro výstrahu všem pozvolna umíral na veřejném prostranství. Sebevražední vrazi z řad civilistů se sice vyhnuli bičování, ale cestou ze žaláře na popraviště museli být nejméně pětkrát páleni doruda rozžhavenými kleštěmi. Mistr kat jim nejprve uťal ruce a teprve pak ukončil jejich trápení sekem oddělujícím hlavu od těla. Trup sebevražedného vraha zůstal opět jako morbidní výstraha vystaven na veřejnosti.
Kdo by spolu se soudci čekal, že tahle drsná podívaná potenciální sebevražedné vrahy odradí od jejich zrůdných úmyslů, ten by se šeredně zmýlil. Obliba sebevražedných vražd naopak vzrostla, protože luteráni věřili, že čím větší utrpení podstoupí před smrtí, tím jistější mají vstupenku na nebesa. Odsouzenci dokonce skládali v base při čekání na děsivou popravu veselé odrhovačky o tom, jak se na lámání v kole nebo pálení železem těší.
V téhle chvíli si soudci uvědomili, že jediné východisko nabízí zákaz trestu smrti. Jenže to si naběhli. Teologové, právníci i zástupci královského dvora byli tvrdě proti. Dvě staletí se drželi Dánové starozákonních zásad „oko za oko“ či „život za život“ a cítili se i díky tomu o poznání plnohodnotnějšími křesťany než papeženští katolíci. A teď by měli o tu výsadu přijít? Ani nápad! A tak putoval návrh na zákaz trestu smrti do královských archivů. Sebevražedné vraždění v reakci na to nabylo na intenzitě a situace se stávala pomalu ale jistě zcela neúnosnou. Desetiletí dánských sporů a tahanic nakonec vyústilo v roce 1767 v zákaz trestu smrti. Dánové však za to na sebe nebyli pyšní. Naopak, pekelně je to štvalo.
Z historických příběhů čerpáme obvykle zábavu i poučení. Kniha Tygeho Krogha může být zábavná snad jen pro milovníky krvavých hororů. Poučení ale z dánské historie snad přeci jen plyne. Když „vymknuta z kloubů doba šílí“, můžou být zdánlivě logická opatření (např. zavedení brutálních poprav) k ničemu. A naopak, řešení, nad nimiž se všichni pohoršují (např. zákaz trestu smrti), se mohou s odstupem času ukázat jako chvályhodná. Teď jen zbývá rozlišit „zdánlivě logická“ řešení trablů naší současné společnosti od těch, co „všechny pohoršují“. Šílenou dobu, jež je vymknuta z kloubů, už máme. O tom asi málokdo pochybuje.
Psáno pro: BigBlog a Osel.cz
Diskuze:
